Vývoj pravopisného úzu češtiny od konce 15. stol. do poslední čtvrtiny 18. stol. byl charakterizován vznikem tzv. bratrského pravopisu v 16. stol. Ačkoli na počátku 15. stol. vzniklý diakritický pravopis znamenal výraznou inovaci ve vývoji č. pravopisu, která umožňovala písařům psát menší počet liter, a tudíž šetřit místo a čas (srov. ↗diakritický pravopis), ↗pravopis spřežkový plně nenahradil. Naopak v průběhu 15. a 1. pol. 16. stol. existovaly oba systémy vedle sebe, ba se v řadě písařských dílen a tiskařských oficín vzájemně mísily a proplétaly. Tak se např. u specifických fonémů č., pro které lat. písmo nemělo adekvátní ↗grafém, objevovaly hybridní zápisy kombinující spřežkový a diakritický pravopis, jako <rž> pro ř n. <cž> pro č. Tuto pravopisnou variabilitu textů z konce 15. a počátku 16. stol. navíc násobily hláskové změny, které se sice prosadily v mluveném jaz., ale do jaz. psaného pronikaly pozvolna a v rozličné míře: ie > í, uo > ú <ů>, ú > ou, ý > ej, é > í (viz ↗čeština doby husitské a ↗humanistická čeština). Zejména ↗diftongizace a ↗monoftongizace vnášely do pravopisného úzu další napětí, neboť se v něm jejich zásluhou uchovávaly starší podoby před zahájením změn. Tak se např. tradiční grafika diftongů <ie> / <ije>, <uo> mohla příležitostně stát prostředkem zápisu dlouhých vokálů í, ú v pozicích, které diftongického původu nebyly: <užieway> (G. Boccaccio, Velmi pěkná a nová kronika, 1519), tj. užívej, <k dijeře> (M. Konáč z Hodiškova, Pravidlo lidského života, 1528), tj. k díře, <nad Sazawuo> (Brikcí z Licka, Titulové stavu duchovního a světského, 1534), tj. nad Sázavú (přejato z ✍Poráka, 1983:51‒52, 73).

Pro ortografický úzus 1. pol. 16. stol. byl typický alternativní způsob grafického záznamu. ✍Porák (1983:102) např. vypočítal, že slovo odepříti mohlo být v 16. stol. hypoteticky zapsáno 21 způsoby: např. <odeprzieti>, <odepržieti>, <odepřieti>, <odeprzijti>, <odeprzjti>, <odepřjti>, <odeprzijeti>, <odepržijeti>, <odepřijeti>, <odeprziti>, <odepržjti> … Mezi typické znaky tohoto úzu kromě jiného patřilo, že se samohlásková kvantita vesměs značila nesoustavně a že se diakritika užívala jen u některých grafémů. Tuto rozkolísanost zdědil ve svých počátcích také ortografický úzus tištěných textů. V raných fázích knihtisku se objevovaly různé způsoby rozvoje této značně variabilní tradice, které byly do určité míry determinovány také stavem písemných sad gotického a novogotického písma, jež měly tiskárny k dispozici (viz ↗dějiny českého písma). A tak se lze v prvotiscích a paleotypech setkat s grafikou ubírající se směry, které se z pohledu dalšího vývoje jeví jako slepé vývojové linie. ✍Porák (1983:22) např. uvádí případy alternativního zápisu č, které se mohlo zaznamenávat diakriticky <č>, spřežkově <cz>, <tz>, <tzi>, <ci> n. diakriticko‑spřežkově <cž>, <čz>, <tž>, <tzé> (skupina [če]).

Z pravopisného úzu konce 15. a počátku 16. stol. se nakonec zrodil pravopisný systém, pro který se v č. historické jazykovědné bohemistice vžil tradiční termín bratrský pravopis (✍HMJČ I, 1894:14; ✍HMČs, 1935:36; ✍Havránek, 1980:69). Pojmenování b.p. implikuje, že vznikl v tiscích Jednoty bratrské, avšak jak upozornila ✍Vykypělová (2013:147‒148), jeho návrh vzešel z kulturního středu českého utrakvismu: teoretické základy této pravopisné soustavy byly položeny v první č. mluvnici Grammatyka česká z roku 1533, jejíž autoři byli stoupenci českého utrakvismu. Principy tohoto pravopisného systému byly vyloženy v oddíle věnovaném ↗ortografii, jehož autorem byl B. Optát (↗gramatiky češtiny). Důvod úspěchu ortografické reformy navržené Optátem spočíval v její kompromisnosti: nepřinášela radikální inovace, tj. nevnucovala úzu nové litery (↗grafy) a neobvyklá pravidla, nýbrž předkládala to, co bylo relativně stabilní, a zároveň byla tolerantní k případům, které byly v dobové tiskařské praxi neustálené. To se týká zejména diakritiky u majuskulních liter, jejíž výroba zvyšovala finanční náklady tiskárny. Inventář grafů navrhovaných touto mluvnicí byl následující: <a>, <á>, <b>, <c>, <č>, <d>, <ď>, <e>, <é>, <f>, <g>, <h>, <i>, <ij>, <y>, <ý>, <k>, <l>, <m>, <n>, <ň>, <o>, <p>, <r>, <ř>, <ſ>, <s>, <ſſ>, <ſs>, <s̈>, <t>, <ť>, <v>, <u>, <ú>, <w>, <x>, <z>, <ž>. ↗Alografy <ſſ>, <ſs>, <s̈> označovaly š, litera <v> reprezentovala u v iniciální slovní pozici, spřežka <ij> sloužila k záznamu í. Jak je z přehledu zřejmé, Optát stanovil pro dlouhé ú ve všech slovních pozicích bez ohledu na etymologii grafém <ú>. V souladu s dobovým územ navrhoval grafickou podobu diftongu ou pomocí záznamu <au>. Jak už bylo řečeno, bratrský pravopis byl svou povahou kompromisní – obsahoval jak prvky pravopisu diakritického, např. označování vokalické kvantity pomocí čárky n. měkkosti pomocí háčku, tak také prvky pravopisu spřežkového, např. š se označovalo jako <ſſ> n. na konci slova jako <ſs> (<̈s> se mělo klást před jiným š uprostřed slova). V souladu s vývojem odehravším se v tištěné produkci konce 15. a počátečních desetiletí 16. stol. nahradil diakritickou tečku háček (✍Porák, 1983:22). V citované gramatice schází grafém «ě», neboť se v této mluvnici háček objevuje ještě mezi konsonantem a <e>, tj. <bˇe>, <pˇe>, <mˇe>, <vˇe>, <fˇe>, <dˇe>, <tˇe>, <nˇe> – teprve v průběhu 30. let 16. stol. se háček „přestěhoval“ nad «ě» (✍Porák, 1983:27, 33; viz také ↗dějiny českého písma). V komentářích Optát připouští spřežkovou anebo hybridní spřežkově‑diakritickou podobu některých majuskulních alografů: Č = <Cž> (<Cžlowěk>), Ř = <Rž> (<Ržehoř>), Ž = <Zi> (<Ziádoſt>).

Ve 2. pol. 16. stol. byl tento systém podroben revizi J. Blahoslava, formulované v jeho rukopisné mluvnici Grammatica česká, která vznikla jako komentář k již jmenované první české mluvnici z r. 1533 (srov. ↗gramatiky češtiny). Blahoslav zejména doplnil některé další alografy: (a) <ů> pro záznam dlouhého ú vzniklého monoftongizací z diftongu uo; (b) <jͤ> pro dlouhé í, které se vyvinulo monoftongizací z diftongu ie ‒ jak patrno, alografy <ů>, <jͤ> reprezentovaly původní fonémickou strukturu diftongů: druhý diftongický komponent byl zapsán ve formě indexu nad literou zastupující komponent první; v tomto momentu Blahoslav navazoval na starší tradici č. pravopisu, např. <ů> pronikalo do tiskařského pravopisného úzu od druhé třetiny 16. stol. (✍Porák, 1983:64), zčásti byl také inspirován pravopisnými zvyklostmi německými (✍Porák, 1983:53, 64); (c) grafém <ġ> pro označení fonému g ‒ diakritické znaménko nad <g> sloužilo k jeho odlišení od grafému <g> označujícího foném /j/; (d) po vzoru J. Husa a v souladu s územ některých tiskáren 16. stol. znaménko označující tvrdé [ł], tzv. l zavřené n. s obloučkem n. s virgulkou (✍Vykypělová, 2013:147‒148); ve shodě s tradicí č. historické jazykovědy zde pro něj používáme symbol <ł>. Blahoslav také navrhl zjednodušit spřežkovou grafiku í nediftongického původu <ij> na prosté <j> a vyžadoval důsledně diakritickou podobu u majuskulních grafů <Č> a <Ř>. Větší část Blahoslavových úprav pak byla akceptována autory, překladateli a redaktory Bible kralické a dalších kralických tisků (viz ↗humanistická čeština). Z Blahoslavových návrhů se neprosadil alograf <jͤ>; k označení /í/ bez ohledu na etymologii se nakonec ustálilo prosté <j>. Za další vlastnosti b.p. lze stanovit: distribuce <i>–<y> se řídila podobnými pravidly jako v nové č., jedinou zásadní odlišnost představovalo pojetí grafémů označujících ostré sykavky <c>, <z>, <s> jako pravopisně tvrdých souhlásek (<cyzý>, tj. cizí, <ſýto>, tj. síto); j bylo obvykle zaznamenáváno jako <g> n. jako <y>: <gako> transkripce jako × <ey> transkripce ej (viz také níže); distribuce dvojího <l>–<ł> v zásadě respektovala původní distribuci l–ł ve stč.; fonému v odpovídal grafém «w», a jak již bylo řečeno výše, graf <v> značil u‑ v iniciální slovní pozici; v kladných prézentních tvarech slovesa býti byl kolísající výskyt iniciálního j‑ využit funkčně: násloví js‑ se objevovalo u slovesa býti v platnosti lexikálního slovesa, kdežto násloví s‑ jen u těch prézentních forem slovesa býti, které měly funkci auxiliáru: <gſau Znamenjmi>, tj. jsou znameními; <gſem oblečen>, tj. jsem oblečen; <zapał wſſe, co mám, neb gſem>, tj. zapal vše, co mám, neb jsem × <ſem ſe ſtał>, tj. sem se stal; <kteréžto chwálene ſau před Bohem i lidmi>, tj. kteréžto chválené sou před Bohem i lidmi.

Některé rozdíly v pravopisném úzu českých tisků 16. stol. by bylo možno chápat jako projevy odlišné konfesijní příslušnosti tiskárny (✍Vykypělová, 2013:223–236): např. za typické bratrské pravopisné jevy lze považovat jednoduché <j> pro označení dlouhého í, odlišování <ł>–<l> a zachování původní grafické podoby stoupavého diftongu ie, tj. <ie> nebo <jͤ>, který se proměnil v dlouhé měkké <í>. Pravopis bratrských tisků se koncem 16. stol. postupně rozšířil v tiskařském úzu bez ohledu na konfesijní zaměřené tiskárny a byl tradicí udržován až do počátků národního obrození (viz ↗obrozenská čeština, ↗obrozenský pravopis). Úzus bratrských tisků se pak stal vzorem jazykové správnosti, a proto začal být tento pravopis moderní českou jazykovědou nazýván bratrský pravopis. V rámci procesu tradování bratrského pravopisu v 17. a 18. stol. však docházelo k rozvolnění jeho pravidel a ústupu některých grafémů či grafů (proto ho někteří autoři nahrazují termínem tiskařský pravopis ‒ srov. ✍Fidlerová, 2009; ✍Koupil, 2013). Pravopisný tiskařský úzus od konce 16. do poslední čtvrtiny 18. stol. se vyznačoval – v porovnání s novočeským pravopisným systémem – vyšší mírou variability. Pro ni byly charakteristické následující projevy: (1) některé fonémy anebo jejich kombinace mohly být zaznamenány více způsoby (např. pro foném j se užívalo vedle zmíněných alografů <g>, <y> zčásti též <i>), (2) pravidla distribuce některých alografů byla za jistých podmínek porušována (např. výše uvedená absence majuskulních grafů s diakritikou), (3) dodržování některých pravidel kolísalo v souvislosti se změnami fonologického systému (např. označování kvantity, distribuce <l>‒<ł> a <i>‒<y>, distribuce iniciálního j‑ v prézentních formách slovesa býti apod.). Na dodržování pravidel měla také vliv mentalita uživatelů spisovného jaz. – dobový úzus se vyznačoval zřejmou benevolencí a vyšší mírou tolerance kolísání. Tento stav byl však některými dobovými uživateli vnímán jako neuspokojivý, jak se je možno dočíst v titulu Brusu jazyka českého (1667) J. Konstance, který svou mluvnici věnuje impressorům a písařům českým pro poopravení a naostření řeči české (viz ↗gramatiky češtiny).

V průběhu 16. stol. se vytvořil takový rozestup mezi pravopisným územ písařským a tiskařským, že od 2. pol. 16. stol. lze hovořit o dvou pravopisných úzech či tradicích: (1) písařském (značně rozkolísaném, držícím se výše popsané nejednotné tradice spřežkově‑diakritického pravopisu z konce 15. a začátku 16. stol.); (2) tiskařském (klonícím se ve větší n. menší míře k pravopisné tradici bratrské). Obě tradice se vyznačují rozličnou mírou výše popsané variability, která často souvisí s funkcí daného textu, intendovaným adresátem, jazykovými schopnostmi písaře či sazeče (korektora), jazykovým zázemím písaře / tiskárny, mírou oficiálnosti a veřejnosti daného textu apod.

Ad (1): ✍Čejka (1999a) rozděluje rukopisné texty a v nich užitý pravopisný systém na (a) texty „pro foro interno“, tj. texty spíše soukromého rázu, které se drží starší tradice diakriticko‑spřežkového pravopisu; (b) texty „pro foro externo“, tj. texty určené širšímu publiku, které se kloní spíše k zásadám bratrského pravopisu. ✍Fidlerová (2009) upozorňuje na další aspekt rukopisného pravopisného úzu textů 17. a 18. stol. ‒ texty psané novogotickou kurzivou nebo polokurzivou (viz ↗dějiny českého písma) zachovávají tradici písařského pravopisného úzu, kdežto texty psané novogotickým knižním písmem tendují k zásadám b.p.

Ad (2): Jak bylo vyloženo výše, také tiskařský úzus realizuje bratrskou tradici s jistými komplikacemi. Tisky nižšího stylu často rezignují na dodržování některých pravidel či uchování jistých specifických grafů, které se ustálily v bratrských tiscích (kromě již zmíněných lze např. uvést scházející diakritiku u <ġ> označujícího foném g, dlouhé ú diftongického způsobu zaznamenané německou literou <uͤ>, zmatky v náležité distribuci <y>‒<i> po labiálách, nadměrné psaní majuskulí apod.). Naopak v textech vysokého stylu, které se hlásí k tradici jazyka Bible kralické, je b.p. dodržován pečlivě. Rozdíl mezi písařským a tiskařským územ byl některými dobovými uživateli chápán negativně, o čemž svědčí Štajerův Žáček, který se pokouší o sjednocení písařského úzu s územ tiskařským (srov. ↗gramatiky češtiny).

Přehled některých grafémů (alografů) bratrského (tiskařského) pravopisu 17. a 18. stol. (případy odlišené tučným písmem jsou ojedinělé n. typické pro písařský úzus):

Litery <б> a <χ> uvedené v tabulce představují alografy grafémů <b> a <h>, které se nesoustavně objevují v tiskařském úzu tohoto období. Původně šlo o typografické varianty <b> a <h>, které byly obohaceny o nedotažené „horní bříško“. V některých tiscích a některých dobových gramatikách byla jejich distribuce řízena striktně pozičně: buď byla vázána na postavení na začátku slova, anebo na postavení před grafémy označujícími nepřední vokály, zejména před <y>. Digraf <ij> pro dlouhé í se v tištěném úzu užíval především v 16. stol. (v mladších obdobích se objevuje jen v úzu písařském).

Psaní velkých písmen navazuje na pozdně středověké tradice. Od 15. stol. se postupně vytvořil systém, v němž velká písmena indikovala hranice syntaktických celků, tzv. litterae notabiliores, anebo vyjadřovala náboženskou úctu, tzv. nomina sacra. Systém psaní velkých písmen tak, jak ho známe dnes, se konstituoval v průběhu 16. stol. Poměrně rychle se upevnila členicí funkce majuskulí – velké písmeno se objevovalo pravidelně na začátku samostatného větného celku po tečce, někdy se kladlo na začátek každého verše. V Bibli svatováclavské se však po tečce často užívalo malé písmeno, a to tehdy, jestliže mezi spojovanými větami byla užší obsahová souvislost, jak to ostatně formuloval jeden z překladatelů Bible svatováclavské J. Konstanc ve své gramatice Brus jazyka českého (viz výše). Velmi rychle se rovněž šířilo psaní velkých písmen u substantiv propriální povahy. Postupně se také prosazovalo nadměrné psaní velkých písmen u apelativ, což připomíná podobný vývoj v němčině, kde se nakonec prosadilo psaní každého substantiva s velkým počátečním písmenem. Za symptom „devalvace“ velkých písmen lze chápat fakt, že zvláště uctívaná nomina sacra byla psána se dvěma velkými počátečními písmeny (tzn. jedna majuskule už byla málo): <KRyſtus>, tj. Kristus, <BVh>, tj. Bůh, <MArya>, tj. Maria. „Nadužívání“ velkých písmen bylo však některými uživateli č. střední doby vnímáno negativně, jak ukazuje následující citát z Brusu J. Konstance:

A jistě nesluší, ano jaksi proti rozumu jest, tak dobře blechu, jako Boha velkým B ctíti: tak veš jako Velebnou Svátost velkým V slaviti: rovně lejno a červíčka, jako Leopolda Císaře hrubým (tj. velkým ‒ vložil P.Ks.) L i C psáti: a toho tuto příčinu dávati, že rovně blecha, veš, lejno, červík jsou Substantiva nomina, jako Bůh, Velebná Svátost a Leopold Císař.

Výše uvedený domnělý paralelní vývoj distribuce majuskulí v němčině a češtině zpochybnili ✍Fidlerová & Dittman ad. (2010), kteří na rozboru biblických překladů 15. ‒ 18. stol. ukázali, že v č. textech se vyskytovalo mnohem méně případů „nadměrného“ výskytu majuskulí u substantiv než v textech něm. Zejména se tomuto trendu silně bránily Bible kralická a Bible svatováclavská.

Na začátku 16. stol. shledáváme ještě velmi málo rozvinutý systém členění textu pomocí specifických interpunkčních znamének (o jeho stavu v předchozích obdobích viz ↗spřežkový pravopis). V průběhu 16. stol. však s rozvojem knihtisku (renesanční typografie) a s pronikáním myšlenkových podnětů humanismu došlo k rozvoji interpunkčního systému. V již jmenované první mluvnici češtiny z roku 1533 se setkáváme s repertoárem interpunkčních symbolů, který je velmi blízký repertoáru nč.: s čárkou zvanou virgula </>, s dvojtečkou <:>, s vykřičníkem <!>, s otazníkem <?>, s tečkou <.> a se závorkami <(>, <)>. Vedle toho se však v dobovém úzu vyskytovala druhá podoba čárky, tzv. comma <,>. V úzu památek 2. pol. 16. stol. se začal postupně objevovat středník. Repertoár znamének tohoto období se sice typograficky téměř shodoval s repertoárem nč., nicméně v č. textech 16.‒18. stol. lze v jeho distribuci pozorovat znatelné rozdíly. Odlišné bylo především umisťování čárky, které se primárně neřídilo syntaktickými, nýbrž prozodickými kritérii: čárka měla vnitřně členit cola neboli promluvové úseky, tj. kladla se zejména tam, kde by se při hypotetické mluvené realizaci textu měla učinit nekoncová pauza. Dvojtečka na rozdíl od nč. byla kladena na vnitřní hranice souvětí (tzv. ↗periody) mezi již jmenované promluvové úseky neboli ↗cola (či také ↗mebra). Tečkou se ohraničovala perioda, tj. významově a syntakticky samostatná jednotka, která byla při mluvené realizaci signalizována koncovou pauzou. Jelikož se distribuce členicích znamének řídila hypotetickou mluvenou realizací textu a především rozložením a povahou pauz, bývá tento systém označován jako pauzový, rytmicko‑eufonický nebo rétorický (✍Šlosar, 1964; ✍Šlosar, 1966; ✍Šlosar, 1999; ✍Králík, 1967; ✍Kosek, 2002). Vykřičník a otazník měly podobnou funkci jako v nč.: signalizovaly tázací n. apelovou funkci dané výpovědi, na rozdíl od současné č. mohly být umístěny také doprostřed věty. Funkce středníku byla nevyhraněná: zpočátku mohl plnit funkci uvozovacího znaménka přímé řeči (jako v Bibli kralické), později v pobělohorském období získal status znaménka nacházejícího se hierarchicky mezi čárkou a dvojtečkou, neboť odděloval relativně samostatné části souvětí, které byly ohraničeny nekoncovou pauzou (✍Šlosar, 1999). Tím se lišil od dvojtečky, která mohla signalizovat pauzu koncovou. Nová funkce středníku byla nepochybně motivována snahou zpřehlednit košatá barokní souvětí. Distribuci některých jmenovaných znamének lze demonstrovat na následujícím citátu z Konstancova Brusu:

Transliterace:

Transkripce:

Ve srovnání s nč. lze pozorovat velké rozdíly v užití čárky, která mohla v textech češtiny střední doby oddělovat východisko a jádro výpovědi či osamostatňovat rozvité větné členy, a naopak nemusela oddělovat krátké vedlejší věty, vokativy, citoslovce n. apozice. Ve vývoji ortografického úzu 17. a 18. stol. lze ovšem pozorovat postupnou snahu řídit distribuci členicích znamének nikoli podle (velmi subjektivních) výdechových kritérií, nýbrž také podle kritérií syntaktických (✍Šlosar, 1964; ✍Šlosar, 1966; ✍Králík, 1967 ‒ někdy je tento vývoj interpretován jako syntaktizace interpunkce).

Dvě podoby čárky působily značné nesnáze v její distribuci. I když někteří doboví gramatikáři spatřovali v obou formách rozdíly, např. J. Konstanc v již jmenovaném Brusu považoval virguli za znaménko nacházející se hierarchicky mezi commou a dvojtečkou, v neveršových textech šlo o interpunkční znaménka fakticky nerozlišená. V jejich distribuci v neveršovaných textech lze pouze sledovat jistou typograficky podmíněnou tendenci: virgula se užívala zpravidla v textech sázených novogotickým písmem, zatímco comma v textech sázených humanistickým písmem (z toho plyne, že v č. textech, převážně sázených novogotickým písmem, se více užívala virgula). Podstatný rozdíl v distribuci obou čárek je však možno pozorovat v textech veršových. V nich se totiž virgula stává interpunkčním znaménkem obsazujícím konec verše, zatímco comma interpunkčním znaménkem kladeným do jiných veršových pozic (✍Kosek, 2002; ✍Kosek, 2010). Virgula zde však není pouhým znaménkem konce verše, protože pokud je do této pozice umístěno jiné interpunkční znaménko vyššího řádu, virgula za ním nenásleduje, jak ukazuje následující strofa z meditativní skladby F. Bridla Co Bůh? Člověk?:

Typografickou variantou virgule v exilových tiscích veršových textů je přímá šikmá čárka na spodní lince řádku < ̗ > (✍Kosek, 2004).