↗Slovní druh nesklonný se specifickou funkcí; tvoří samostatné rudimentální výpovědi nevětné povahy, tzv. ↗větné ekvivalenty (Kšá, kšá!), n. obsazuje syntaktické pozice ve větě, aniž by flexí vyjadřoval v dané pozici vyžadované rysy: A Petr najednou prásk ho po ruce (= přísudek ‘práskl’). Typická pro c. je ↗anomálnost: (a) fonologická: v daném jaz. atypická kombinatorika hlásek (aj, oj, ju, ks, ksl, jbl, žbr, gl, pf aj.), výskyt málo frekventovaných hlásek (ó, f, g), délka konsonantů (psssst / pšššššt, prrrr, hmmm); (b) morfologická: neohebnost, tj. absence flexivních a derivačních morfémů, typická monomorfémičnost (hej, ach, hop, brr, kuk, ťuk, haló), nikoli ovšem nutná (bim bam, halí belí, čáry máry), možná n. nutná reduplikace morfémů (oj oj oj; ťuk(y) ťuk; no no; *bu / bubu; *cha / chacha(cha), *ku / kuku); (c) syntaktická: (c₁) c. tvoří samostatnou výpověď (A: Koupíme mu motorku. B: Totak; Šemíku, prrr!), n. stojí jako samostatná výpověď před jinou výpovědí (Halo, tady je Klára; Bacha, tam je zmije; Fuj, ta smrdí), ojediněle za ní (Podepiš to a basta fidly), (c₂) jsou v syntaktické pozici ve větě, aniž by flexí vyjadřovala v dané pozici vyžadované rysy (A Klára šup s tím pod stůl (= ‘šupnul‑a’) × Kláro, šup s tím rychle pod stůl (= ‘šupn‑i’); Tak to byl fuj tajbl oběd (= ‘fujtajblov‑ý’); (d) významová: absence konceptuálního významu, emocionálnost; (e) přístup k interlexikálním vztahům: např. synonymie (ano // ba // baže // jo), antonymie (ano – ne; fuj – bašta; prrr – vijó); (f) přístup k přejímání z jiných jaz. (např. z franc. oh là là là, z it. čao, z něm. hergot); (g) typické užití v mluveném diskurzu. Typické c. je jaz. gesto vyjadřující mentální stav mluvčího, a proto je často v diskurzu vyslovováno spolu s konvencializovaným gestem (Ano. Ne. Ty ty ty.), n. mimikou obličeje (Brr.) a/nebo pohybem části těla (Fuj.).

Klasifikace c. jsou většinou založeny na funkci c. v diskurzu. Standardně se rozlišují: (a) c. vyjadřující emoce (viz ↗citoslovce emocionální: fuj, brr, ach, oj oj oj, au, hurá, ouvej); (b) c. sloužící k navázání a udržení kontaktu mezi mluvčím a adresátem (citoslovce fatické: hej, halo, ahoj, pa, čao); (c) c. sloužící jako vyjádření postoje mluvčího a komunikačních (ilokučních) záměrů mluvčího (citoslovce konativní: psst, prr, kuk, hop, aha); c. (b) a (c) se někdy analyzují jako jeden typ, totiž ↗citoslovce kontaktové (✍MČ 2, 1986); (d) c. imitující zvuky (viz ↗citoslovce zvukomalebné): ťuk, bum, buuu, žbluňk, tik tak, bim bam. C. (a)–(c) se nazývají citoslovce subjektivní, c. (d) se nazývají citoslovce objektivní. V zahraniční lit. se někdy zavádí ještě jeden typ c., tzv. fillers (slovní vata, vycpávka), které mluvčí zpravidla mimovolně užívá v diskurzu k zaplnění času, který potřebuje k rozvážení, jak bude v diskurzu pokračovat (zaplnění ↗hezitační pauzy): hm, no, oh, jaksi, jako, prostě; srov. ✍Amiridze & Davis ad. (eds.) (2010).

K c. nepatří neartikulované, částečně artikulované n. výrazně individuálně artikulované zvuky (skřeky, vzdechy, výkřiky, pokřiky) plnící analogické funkce jako c.; řadí se k parajazykovým prostředkům. Základním kritériem pro diferenciaci c. a parajazykových zvuků je vztah jejich grafické a zvukové podoby. Některá c. jsou víceméně ustálenou grafickou realizací frekventovaných zvuků (některá dovolují varianty: brr, brrr, brrrr), jiné zvuky takovou realizaci nemají a v případě, že je třeba je nějak graficky zachytit, je norma rozkolísaná, individuální.

C. tvoří otevřenou třídu výrazů. Patří do ní (a) c. primární, tj. slova (monomorfémická i vícemorfémická), které mají distribuci jen jako c., tj. mohou sama tvořit výpověď (mňau, prr, hop, brr, oj, ahoj…; ťuky ťuk, tik tak, bim bam…), (b) c. sekundární, tj. slova a skupiny slov, která mají primárně distribuci jiných slovních druhů a distribuci c. mají v důsledku vyblednutí konceptuálního významu; často ↗vokativy (_vokativPanenko Maria, oroduj za nás × _citoslovcePanenko Maria / Panenkomaria, servis, co nemá vybavení, to bych utekl; člověče, bože můj, panebože, vole), předložkové skupiny (Šel do háje × Do háje, tam je škaredě; do prkýnka, k čertu, u všech ráhen a kosatek) a imperativy (A: Eva se rozvedla – B: Jdi to říct babičce × A: Eva se rozvedla – B: Ale jdi), taky skupiny bez průhledné struktury (tě péro). Na druhé straně primární c. mohou mít distribuci shodnou s distribucí hlavních slovních druhů: c. zvukomalebná jako sloveso a mohou jako sloveso tvořit verbální skupinu obsahující adjunkty a objekty: A před chalupou [z koně hop] / [z koně seskočil]; tato c. se zapojují do slovotvorných derivací přímo (_Cit žbluňk, křup > _Verb žbluňk‑nou‑t, křup‑nou-t; _Cit tik > _Verb tik‑a‑t / _Subst tik‑ot), n. už jako součást derivačního východiska (žbluňk‑nu‑t‑í, křup‑nu‑t‑í; tik‑á‑n‑í). Všechna c. mohou mít distribuci jako substantiva, a to v konstrukcích referujících k řeči; c. pak ukazují chování substantiv: např. získávají rod (neutrum) a mohou být modifikována shodným přívlastkem, který jejich rod vyjadřuje svou flexí (Ze stadionu se ozývalo [hlasité hurá] / [hlasité povzbuzování]), mohou přijmout ↗restriktory (Řekl [jen fuj] / [jen jedno slovo]) aj.

C. mají některé společné vlastnosti s ↗částicemi a se ↗spojkami (zvl. neohebnost, nekonceptuální n. jen slabě konceptuální význam); proto bývají někdy analyzována (všechna, n. jen c. subjektivní) jako subkategorie částic (k tomu např. ✍Kolářová, 1995; ✍Vondráček, 1998). Na základě společné funkce c., částic a spojek v diskurzu jsou často pokládána za subkategorie tzv. discourse marker (např. vlivný ✍Zwicky, 1985).

Význam c. je v jazykovědě analyzován různě (krajní pozice: radikální sémantika × radikální pragmatika) a na základě toho jsou c. svým statusem součástí buď gramatiky, n. pragmatiky: V linii radikální pragmatiky, která vychází z toho, že c. jsou výrazy nemající inherentní konceptuální strukturu (např. ✍Leech, 1981:11–12, 16), c. získávají významovou interpretaci prostřednictvím pragmatických pravidel (✍Erman(ová), 1987). V linii radikální sémantiky, kterou při pochopení statusu c. reprezentuje ✍Wierzbická (1992), mají c. inherentní konceptuální strukturu, kterou lze explikovat jako sadu sémantických primitivů. Např. význam r. c. fu popisuje ✍Wierzbická (1992:169) takto:

Podporu pro tuto analýzu poskytují č. data ukazující c. zvukomalebná, která poskytují jednoznačnou interpretaci nejen rysu čas, ale i typu události: Petr dup mi na nohu (= minulost + ↗semelfaktivita).

Pojetí c. založené na jejich specifické distribuci jako neohebných slov, která sama tvoří výpověď, je spojeno s tím, že c. jsou vlastně „nejprimitivnější typ věty“: ve srovnání s typickou větou jsou chudá, neboť neobsahují sloveso (typickou to lexikální hlavu VP označující událost) ani substantivum (typickou to lexikální hlavu DP referující k účastníkům této události). Jsou‑li c. věty, pak ale musejí „predikovat“ a „referovat“ a jako diskurzové jednotky musejí mít i ilokuční sílu. Linii výzkumu c. v tomto teoretickém rámci reprezentuje např. ✍Wilkins (1992), pro č. zatím analýzy neexistují. Zajímavou diachronní analýzu jednoho typu deiktických c. jako zdroje vzniku č. expletiva on(o) představila ✍Lindseth(ová) (1998); viz ↗expletivum.