Frazém mající funkci věty, resp. větou vyjádřené ↗propozice tvořené různými strukturními kombinacemi komponentů (a) lexikálních n. kolokačních, anebo (b) propozičních (klauze), které mají vždy jediného mluvčího (na rozdíl od ↗frazémů polypropozičních intersubjektových); viz ↗frazeologie a idiomatika. Srov. (a) Ani kuře zadarmo nehrabe, Leze mu tlustý do tenkýho, Zlatý voči!, To zrovna!, Já (v)o voze a von vo koze, Až po vás!, To si piš!; (b) Jak si kdo ustele, tak si lehne, Komu dal pánbu úřad, tomu dal i rozum, Prodej písničku a kup si notu!, Povídali, že mu hráli!, Kde se vzal, tu se vzal… Na rozdíl od ↗frazémů kolokačních verbálního typu je zde obvykle pevně dán subjekt, a nelze je tedy převádět, redukovat na inf.; srov. Dílo chválí mistra, To jsou věci!, které jsou zcela neměnné i v dalších aspektech. Řada těchto frazémů však omezeně některé gramatické transformace připouští, srov. plurál u To si piš!, os. a čas u S tebou je kříž apod.

Funkčně lze podle místa v komunikaci vydělit aspoň čtyři hlavní jejich typy: frazémy s funkcí (a) vokativní: Ten mi může bejt ukradenej!, Ty ses zbláznil!; (b) tematickou: Vzduch je čistý, Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá; (c) mediální: Mám to na jazyku a (d) situační: Tobě se to mluví! Vyjadřují různé vztahy mluvčího k posluchači, tématu, médiu komunikace (jaz.) a situaci; funkce se však různě kříží a kumulují.

S výjimkou přísloví se oblasti propozičních frazémů dlouho systematická pozornost nevěnovala, odtud i nedostatečná terminologie, často se překrývající n. vágní, anebo chybějící pro některé podoblasti vůbec (srov. Moc se, má panenko, moc se ptáš). K tradičním a známým termínům a pojmům se zde řadí ↗přísloví a ↗pranostiky, původně patřící dohromady, vyjadřující zkušenost didakticky sdělovanou posluchači. Z méně známých výrazů lze vyčlenit aspoň typ frazémů (a) normativních, (b) kontaktových, (c) institucionalizovaných, (d) žertovných a (e) personifikujících; hranice jsou však splývavé a je tu mnoho synonymie, též podle individuálního úzu a úzu v různých disciplínách.

Takto lze řadit k výrazům typu (a) apotegma, aforismus, axiom, maxim, které všechny mají společné rysy jadrného krátkého výrazu zobecňujícího a normujícího poučení, zásadu či pravdu pro ostatní (s odlišnými rysy dalšími, např. navrhované zásady u aforismu, nedokazovatelné pravdy u axiomu či absolutního základu u maximu ap.); srov. Padni komu padni. Neprávem se k nim přidává adagium, což je jen synonymum k přísloví. K výrazům (b) patří nejrůznější pozdravy, výrazy díků a kontaktu, přípitky apod., zatímco k (c) se řadí ↗formule a některé ↗stereotypy. Frazémy žertovné (d) zahrnují především ↗wellerismy, založené na vtipném a obvykle absurditu vyvolávajícím individuálním dodatku k nějakému známému frazému, výroku apod., srov. Vono se řekne semenec – ale zobat ho z láhve; S poctivostí nejdál dojdeš – Mařenka s ní došla na kraj lesa. Frazémy personifikující (e) zahrnují většinou osobní průpovídky (srov. Nerudova pana Rybáře Djó móře, proč nežijeme u móře?), citáty, hesla, slovní hříčky, anekdoty (Rovnost, volnost, bratrství; V kapli plakal pan kaplan) apod. Do takovéto zkusmé klasifikace se však mnoho typů nevejde, a tak je třeba zmínit jako stranou stojící alespoň hádanky, zaříkávadla, zaklínadla, říkanky, motta aj. ✍SČFI (2009) obsahuje 10 056 propozičních frazémů všech typů (včetně nepočetných intersubjektových), které jsou takto největší funkčně vymezenou oblastí frazeologie.