Slovanské ↗písmo jen o něco mladší než druhé slovanské písmo ↗hlaholice. Název cyrilice není dosud spolehlivě objasněn; původně se jím totiž označovala asi abeceda hlaholská. C. vznikla patrně v Bulharsku na přelomu 9. a 10. stol. za cara Symeona. Je to z řečtiny převzatá unciála a jenom pro některé slovanské hlásky, které neměly v řečtině odpovídající protějšek, byly převzaty a graficky upraveny grafémy z hlaholice. Podle mínění ✍Tkadlčíka (1972) dal k jejímu vytvoření podnět sám Chrabr ve své apologii slovanského písma, když napsal, které hlaholské grafémy je možno nahradit řeckými a které nikoli. Za tvůrce c. se pokládá Kliment Ochridský n. Konstantin Preslavský. Převzetí řecké abecedy a řecké číselné soustavy (lišící se od hlaholice; několik písmen nemá číselnou platnost: b, ž, št, š) usnadnilo styky s tehdejším vzdělaným světem byzantským a umožnilo výměnu kulturních statků. C. přitom zachovala zásadu samostatného písma k vyjádření všech slovanských hlásek zvláštními grafémy. Grafický systém Konstantina Filozofa byl v c. v podstatě zachován. Jejím samostatným tvůrčím přínosem je syntetický způsob označení ↗nosovek, rozlišení ě – ja (↗jať), označení jotace, nový tvar dodatkových písmen.

Příbuznost ↗hlaholice a c. dosvědčují tato fakta: obě abecedy mají společnou literu [š] z hebrejského písma; obě jsou závislé na řečtině (u složeno podobně jako řecké oü; dvojí grafém za hlásku i odpovídá řeckým „ióta“ a „éta“; dvojí slovanské o odpovídá řeckým „omikron“ a „ómega“); v obou původních abecedách je přibližně stejné pořadí grafémů; obě abecedy mají přibližně stejný počet grafémů, které jsou navíc proti řecké n. latinské abecedě; grafémy obou abeced mají dvojí funkci: označují fonémy, n. číslovky (tj. fungují jako číslice); rozdíly mezi číselnou platností v hlaholici a v c. potvrzují prioritu hlaholice; obě abecedy mají „slovanská“ písmena, která není možno odvodit z řecké alfabety; dodnes není vysvětleno, jak vznikly grafémy pro [ž], [št], [c], [č], [ě], ↗nosovky a polosamohlásky (tj. ↗jery). Obě slovanská písma, hlaholice i c., hned od svého vzniku žila vedle sebe v „přátelském“ vztahu, což dosvědčují cyrilské kolofóny (písařovy poznámky v starých rukopisech) a přípisky v nejstarších známých hlaholských rukopisech, např. kodexu Zografském n. kodexu Assemanově, naopak c. nápisy v Preslavi z r. 893 jsou místy proloženy písmeny hlaholskými, stopy hlaholice jsou i v c. nápisu cara Samuila. I v některých mladších c. památkách jsou části textu n. jednotlivé litery napsány hlaholicí: v Eninském apoštolu (11. stol.), Eugeniově zlomku žaltáře (11. stol.), Ochridském apoštolu (12. stol.), Šafaříkově triodiu (13. stol.) aj.

Někteří badatelé chtějí dokazovat existenci předcyrilského písma na bulharském území a na Rusi. V tom případě by ovšem šlo o psaní řeckou alfabetou „bez ustrojenija“, o němž se zmiňuje Chrabr, doplněnou grafémy pro [š], [č], [c]. Nečekaný nález abecedy mezi graffity v chrámu sv. Sofie v Kyjevě představuje podle ✍Vysockého (1976) chybějící článek mezi abecedou řeckou, které se užívalo v nejstarších dobách „bez ustrojenija“, a mezi abecedou Chrabrovou: Sofijská abeceda má 27 písmen, z nichž 23 odpovídá řecké abecedě (chybí pouze „psí“) a čtyři písmena jsou slovanská, tedy doklad velkého stáří. Vzhledem k velké podobnosti písmen (n. i stejným typům) je někdy těžko stanovit, zda jde o zápis řecký, n. už o zápis c.

Nejstarší stsl. památky napsané c.: Savvina kniga (aprakos-evangelium), Supraslský kodex (menologion), Eninský apoštol, Listy Undolského, Chilandarské zlomky, Zlomky Zografské. Na č. půdě se c. objevuje v tzv. glosách Rajhradských, vepsaných asi v 11. stol. do lat. rukopisu Martyrologia Adova, a v Levínském nápisu, epigrafické památce z 13. stol. bez jasnějších kulturních a historických souvislostí; domněnka, že glosy Rajhradské jsou novodobým falzem (✍Ryšánek, 1953), byla vyvrácena ✍Flodrem (1956) a ✍Horálkem (1975). V Čechách 11. stol. byla snad v oběhu i cyrilicí psaná část tzv. Remešského evangelia, jehož hlaholská část vznikla v klášteře Na Slovanech v 2. pol. 14. stol. a tam byla kodikologicky spojena s částí cyrilskou, kterou klášteru daroval Karel IV. a o níž se – zjevně nesprávně – tradovalo, že jde o protograf sv. Prokopa; jazykově jde nejspíše o památku stsl. ruské redakce. Někteří badatelé se domnívají, že vznikla přímo na Sázavě. Jiní ji zase chápou jako výsledek styků Sázavského kláštera s Kyjevo-Pečerskou lavrou; se Sázavským klášterem by ji spojovalo zasvěcení oltáře sv. Borisovi a Glebovi, jehož se tam v 90. letech 11. stol. účastnila asi i manželka č. krále Vratislava Adleita, vnučka kyjevského knížete Jaroslava Moudrého a příbuzná obou světců. Možné stopy c. pro Čechy 11. stol. nabízí též dosud sice nepotvrzená, ale ani nevyvrácená hypotéza, že hlaholský rukopis č. původu z té doby, Pražské zlomky hlaholské, by mohl být opisem z c. předlohy; viz ↗Kyjevské listy.

Kromě Charvátů, kteří si na celých tisíc let ponechali ↗hlaholici a teprve potom ji začali nahrazovat latinkou, přijali všichni jižní a východní Slované jako své písmo c., nazývanou též azbuka (u Srbů a Charvátů arch. i bukvica). Určujícím pro současnou grafickou podobu azbuky byl vývoj c. především v Rusku, kde byla nejprve upravena v liturgické písmo ustav, ve 14. a 15. stol. pak v poluustav, pro potřeby neliturgické pak ve skoropis, jež měly ovšem regionální varianty, namnoze později využité v národních azbukách. Tyto varianty jsou na poč. 18. stol. za Petra I. Velikého upraveny se zřením k latince pro písařské i tiskařské použití v písmo graždanka, jež v podstatě odpovídalo dnešní podobě azbuky. Ta pak byla ještě v Rusku reformována v pol. 18. stol. a především v roce 1917. Srbská varianta odvozená z ruské graždanky byla dotvořena Karadžičem. C. i azbuka byly a zčásti jsou dosud užívány, s drobnými úpravami, z různých kulturněpolitických důvodů i pro zápis neslovanských jaz., např. c. pro rumunštinu (16. stol.–1868), v ruské liturgické podobě omezeně i pro finštinu (raný středověk), azbuka pro moldavštinu, mordvinštinu a řadu dalších jaz. bývalého ruského a sovětského státu a pro mongolštinu. Viz také ↗hlaholice, ↗Kyjevské listy, ↗staroslověnština.

Komparativní tabulka cyrilice a azbuky

Legenda: 1 číselná platnost cyrilských znaků – 2 pojmenování jednotlivého cyrilského znaku – 3 cyrilský znak – 4 azbučný znak užívaný všeobecně – 5 zvláštní azbučný znak užívaný pouze v některých slovanských. jaz. – 6 jazyk(y) užívající tohoto znaku – 7 přepis do latinky – 8 fonetická platnost (pouze u živých jaz.)

1	1	–	2	3	–	–	4	–
2	азъ	бѹкы	въдъ	глаголь			добро
3	а	б	в	г			д
4	a A	б Б	в В	г Г			д Д
5					ґ Ґ	ѓ Ѓ		ђ Ҕ
6					ukr.	mk.		srb.
7	a	b	v	g	g	ǵ	d	dj
8	[a]	[b]	[v]	[g]/ ukr. br. [h]	[g]	[d,]	[d]

1	5	–	–	–	6	7	10	8
2	ѥстъ			живѣте	sѣло	земля	иже	иже и
3	е/є			ж	s	z/з	і/ї/ɩ	и
4	e E			ж Ж		з З		и И
5		ë Ë	є Є		s S		i I/ï Ï
6		br. r.	ukr.		mk.		br., r. (do 1917)/ukr.	i ukr. y
7	e	ë	e	ž	dz	z	i/ji	i
8	b. mk.srb.ukr. [e] br. r. [je/’e]	[jo]	[je/’e]	[ӡ]		[z]	[’i/ji]	[i]/r. [’i]

1	–		20	30	–	40	50
2			како	людиѥ		мъıслите	нашь
3			к	л		м	н
4			к К	л Л		м М	н Н
5	й Й	j J			љ Љ			њ Њ
6	b. br.ukr. r.	mk. srb.			mk. srb.			mk. srb.
7	j	j	k	l	lj	m	n	nj
8	[j]	[j]	[k]	[l]	[l,]	[m]	[n]	[n,]

1	70	80	100	200	300	–	–	400
2	онъ	покои	рьци	слово	тврьдо			ѹкъ
3	о	п	р	с	т			ѹ/u
4	о О	п П	р Р	с С	т Т			у У
5						ћ Ћ	ќ Ќ
6						srb.	mk.	od 11. stol.
7	o	p	r	s	t	ć	ḱ	u
8	[o]	[p]	[r]	[s]	[t]		[t,]	[u]

1	–	500	9	600	800	–	900	90
2		фрътъ		хѣръ	wтъ	ща	ци	чрьвь
3		ф	ѳ	х	w	щ	ц	ч
4		ф Ф		х Х			ц Ц	ч Ч
5	ў Ў		ө Ө			щ Щ
6	br.		r. (do r. 1917)			b. br.ukr. r.
7	ŭ	f	f	ch/x	ō	stsl. b. št/ br. ukr. r. šč.	c	č
8	[w]	[f]	[f]	[γ]	[o]

1		–	–	–	–	–	–	–
2		ша	ѥръ	ѥръı	ѥрь		ять	ю
3		ш	ъ	ъı/ъи/ъι	ь		ѣ	ю
4		ш Ш
5	џ Џ		ъ	ы Ы	ь	э Э	ѣ	ю Ю
6	mk. srb.		b. r.	br. r.	b. br.ukr.*)	br. r.	r. (do 1971)/b. (do 1945)	b. br.ukr. r.
7	dž	š	b. ă/r " pouze pomocný znak, tzv. „tvrdý“ či „velký“)**)	y	' pouze pomocný znak, tzv. „měkký“ či „malý“, tzv. „jeřík“)**)	e	e/ v b. i ja	ju
8	[ʤ]	[ʃ]	b [ə]	[i]		[e]	[e]/ [’a/ja]	[ju/’u]

1	–		900	–	–	–	60	700	400
2	ю		ѧсъ	ѫсъ	ѩсъ	ѭсъ			ижица
3			юсъ
4	ю		ѧ	ѫ	ѩ	ѭ	ѯ	ѱ	ѵ/у
5		я Я		ѫ					ѵ
6		b. br.ukr. r.		b. (do 1945)					r. (do 1917)
7	ja	ja	ę	ǫ/b. ă	ję	jǫ	ks	ps	ü
8		[ja/’a]		b. [ə]

*⁾ V ukr. azbučném sledu řazeno jako poslední znak. **⁾ V r. tvërdyj i mjagkij znak, v b. er goljam a er malăk.