Souvětí s hlavní větou se zájmenem to a sponou být a ↗větou vztažnou (relativní), dále jen RV. Typickým příkladem je (1):

Souvětí (1) částečně významově odpovídá věta jednoduchá (1a) a (1b):

Strukturám typu (1) se v č. jazykovědě říká d.v.k. / vytýkací důrazový opis, protože se vnímají – ve shodě s funkčním pojetím č. gramatologie – v první řadě z hlediska funkce v diskurzu, a jejich označení má tedy postihnout funkční rozdíl mezi souvětím (1) a „neutrální“ jednoduchou větou bez spony (1a), za předpokladu, že (1) i (1a) vyjadřují totéž, tj. tutéž ↗propozici (v chápání (aspoň části) č. jazykovědy). Pro první přiblížení platí, že d.v.k. „být – to – X, Rel(ativum) …“ dělá vytčené X prominentním. Podle ✍MČ 3 (1987) slouží k důraznému vytčení (i) ↗rématu, n. (ii) ↗tématu věty, proto X je nositelem větného přízvuku a celá konstrukce tvoří jednu intonační skupinu:

(i) D.v.k. vytýkající réma má na rozdíl od neutrální věty (1a) _TémaNa myšlenku vyloupit banku mě přivedl | _Rémamůj nejlepší přítel subjektivní pořadí „réma – téma“ (1) _RémaByl to můj nejlepší přítel | _Témakdo mě přivedl na myšlenku vyloupit banku podobně jako věta (1b) _RémaMůj nejlepší přítel | _Témamě přivedl na myšlenku vyloupit banku. Ze zdůraznění rématu se dá odvodit kontrastivní interpretace typu ‘můj nejlepší přítel – a ne někdo jiný (třeba: jak by si někdo mohl myslet)’, na rozdíl od (1b) však (1) réma nejen zdůrazňuje, ale i „vytýká“.

(ii) D.v.k. vytýkající téma má objektivní pořadí „téma – réma“ (2) podobně jako neutrální věta (2a); na rozdíl od (i) bývá v (ii) v pozici X zájmenný výraz; viz (2) a (2a) v kontextu _TémaV Praze jsem potkal | _Rémasvého největšího přítele:

Syntaktický popis d.v.k. je v č. jazykovědě nedokonalý. Uvádějí se vlastně jen některé syntaktické vlastnosti, nikoli analýza či komplexní popis struktury. Např. se ani nepodává zcela základní analýza, zda RV v d.v.k. je vedlejší, n. hlavní. ✍MČ 3 (1987) jen pozoruje, že v d.v.k. s funkcí (i) i (ii) lze X přesunout na levou periferii věty:

Z hlediska distribuce Rel rozlišuje MČ 3 (1987) a po ní (n. s ní) i další č. syntaxe dva typy d.v.k.: s Rel kdo, co (3) a s Rel který (ale ne s jenž!, bez jasného zdůvodnění) (4), resp. ještě registruje typ třetí, s Rel kde, kdy (Bylo to loni, kdy mě poprvé políbil). Rozdíl mezi d.v.k. s kdo, co a d.v.k. s který není spojen s funkčním rozdílem (i) a (ii), nýbrž s něčím, o čem MČ 3 mlčí; vidí jen, že v konstrukcích s kdo, co lze změnit pořadí „věta hlavní – RV“ → „RV – věta hlavní“ (3a), kdežto v konstrukcích s který to nejde (4a):

Změna pořadí „věta hlavní – RV“ → „RV – věta hlavní“ v strukturách s kdo, co je doprovázena vypuštěním zájmena to, pokládaného MČ 3 za ↗vytýkací částici, z hlavní věty, viz (3a). Z těchto vlastností se odvozuje pouze to, že RV v d.v.k. není větou přívlastkovou, ✍MČ 3 (1987) ji nazývá vztažnou větou kvaziatributivní. Nepřímo však tato data ukazují cestu k analýze vedoucí k vysvětlení distribuce Rel, tj. že v d.v.k. jsou Rel kdo a co, protože ta jsou ve ↗vztažných větách bez hlavy, které nejsou přívlastkové, zatímco Rel který se v nich objevuje zřídka, protože je ve ↗vztažných větách s jmennou hlavou, které jsou přívlastkové. Proto kdyby bylo v (1) místo Rel kdo Rel který, byla by to struktura dvojznačná s defaultní interpretací jako vztažná věta se jmennou hlavou. Analýza asi taky dává směr k úvaze, že d.v.k. mají syntakticky nějaký vztah k vztažným větám bez hlavy, a tak i k vysvětlení, proč v nich není Rel jenž.

V zahraniční literatuře se konstrukce označované u nás jako d.v.k. analyzují syntakticky i funkčně; počínaje ✍Jespersenem (1937) se označují termínem cleft sentence, majícím metaforicky popsat jejich specifickou syntaktickou strukturu. V č. by angl. termínu odpovídal termín rozštěpená věta (r.v.) // rozštěpená konstrukce.

1 Syntax

Jestliže mají syntaktické analýzy r.v. (rozštěpená věta) něco společného, pak je to to, že (i) r.v. je složena ze dvou vět, přičemž maticová věta obsahuje tři části (to – kopula – odštěpená XP) a druhá věta je RV, jejíž Rel je koreferenční s odštěpenou XP; (ii) vysvětlují (záměrně, n. jako epifenomén analýzy), že jedna propozice je vyjadřována biklauzální strukturou; (iii) nederivují syntaktickou strukturu r.v. z monoklauzální struktury, tj. (1) nederivují z (1a) ani (1b). Názory se naopak liší na to, jak analyzovat jednotlivé části r.v., tj. např. zda to je ↗expletivumn. referenční zájmeno, jaký typ sponové konstrukce je dovolen (predikační × specifikační; ✍den Dikken, 2006, aj.), jaké fráze nejsou dovoleny jako odštěpená XP: např. *QantP: *Bylo to něco, co leželo na stole (jako RV s lehkou hlavou je v pořádku); *posponové NP/DP: *Byl to učitel, kdo byl Petr × Byl to Petr, kdo byl učitel(‑em)) aj. Vlivné jsou dvě linie analýzy:

(a) V duchu ✍Jespersena (1927) jsou v generativní lingvistice (klasicky ✍Emonds, 1976) r.v. derivovány z podkladové struktury, v níž r.v. zaujímá pozici subjektu, buď jako ↗vztažná věta bez hlavy, n. jako součást určitého popisu; derivace spočívá v extrapozici CP a vložení to; n. konverzi determinátoru s rysem [definit] t‑ v to; zjednodušeně:

(b) V duchu ✍Jespersena (1937) jsou v generativní lingvistice (např. ✍Chomsky, 1977) r.v. generovány jako sestra spony, n. funkční hlavy s rysem [fokus]. Takové analýzy pokládají to za expletivum přítomné už v podkladové struktuře.

Analýzy taky nějak reflektují (a podle stylu analýzy i terminologicky postihují) rozdíly mezi strukturami typu:

Pro č. syntaktická analýza r.v. v rámci nějakého generativního modelu neexistuje; následující data proto jen ukazují, jaké vlastnosti musí taková analýza reflektovat: (i) V č. existuje rozdíl mezi r.v. s Rel kdo/co a r.v. s Rel který//jenž: r.v. s kdo/co, tedy it‑cleft (Je to rum, co mi chutná), mají partnery wh‑cleft (Co mi chutná, je rum) i reverze wh‑cleft (Rum je (to), co mi chutná); r.v. s který jsou akceptovány jako správné jen v případech, kdy odštěpená NP/DP má rys [personálnost] (Je to Petr, který mi imponuje × ^?/*Je to rum, který mi chutná), ale nemá partnery wh‑cleft (*Který mi imponuje, je Petr; *Který mi chutná, je rum) ani reverze wh‑cleft (*Petr je (to), který mi imponuje; *Rum je (to), který mi chutná). (ii) Pořadí slov v maticové větě je u it‑cleft v č. jiné než v mnoha jiných jaz.: It is rum that I like / *To je rum, co miluji × *Is it rum what I like / Je to rum, co miluji). (iii) V č. ukazuje povrchová syntax it‑cleft takovou distribuci Rel kdo a co, která napovídá, že odštěpená XP není hlavou RV, jež je k ní v povrchové syntaxi adjacentní: Petr byl člověk, *kdo znásilnil přírodu ×  Byl to člověk, kdo znásilnil přírodu; ↗věta vztažná. (iv) Protože podle (iii) v r.v. odštěpená XP a RV netvoří konstituent, jsou možné wh‑cleft i reverse wh‑cleft s Rel kdo a co a nejsou v zásadě možné r.v. s Rel který, a tedy ani wh‑cleft a reverse wh‑cleft s těmito Rel. Tato data dávají podporu hypotéze, že č. r.v. jsou derivovány z RV bez hlavy, tedy i predikci kontrastu: _r.v. Bylo to ve škole, *v níž / kde jsme se setkali × _{RV s nominální hlavou} Setkali jsme se ve škole, v níž / kde jsme studovali. Tato hypotéza ale nevysvětluje např. neexistenci wh‑cleft s Rel kde, kdy: *Kde jsme se setkali, bylo ve škole při existenci reverse wh‑cleft (Ve škole to bylo, kde jsme se setkali). Pro vysvětlení existence č. r.v. s který jen s personálním referentem (Je to Petr, který mi imponuje × ^?/*Je to rum, který mi chutná) poskytuje dobrá data angl: the one (that), užívané hlavně pro živé referenty (The one (that) I like is Robert / *Champagne).

2 Sémantika

Sémantické analýzy r.v. většinou ukazují, že tyto struktury spouštějí ↗presupozice; např. existenční presupozici: v (a) Byl to Petr, kdo mi poradil i (b) Nebyl to Petr, kdo mi poradil je presupononována existenci Petra. Dále se pozoruje, že r.v. mají exhaustivní interpretaci: Byl to Petr, kdo se oženil: ‘ten x, kdo se oženil, byl Petr, nemohl to být v stejném čase nikdo jiný’. Exhaustivní interpretace r.v. je taky často považována za presupozici, a to presupozici jedinečnosti, resp. maximality (např. ✍Percus, 1997). Taková presupozice potom říká: Existuje jedinečná/maximální (resp. jedinečná maximální) entita v extenzi vztažné věty z r.v. Hlavní („asserted“) význam r.v. je pak tvrzení, že tato entita je identická s XP v r.v. Tedy např. Byl to Petr, kdo mi poradil presuponuje, že existuje jedinečná maximální entita taková, že mi poradila, a tvrdí, že Petr = tato entita. Z toho vyplývá, že nikdo jiný mi neporadil. Srov. další testy např. v klasickém článku ✍Kiss(ové) (1998) o fokusu.

3 Pragmatika

Pragmatické analýzy v zásadě vycházejí ze stejných teoretických východisek, z nichž vycházejí analýzy č. r.v. jako vytýkacího důrazového opisu, tj. z teorie ↗aktuálního členění; např. ✍Lambrecht (1994), ✍Gundel(ová) (2002) aj.; derivuje se při tom rozdíl mezi jaz. jako je č. a angl.: v č. jsou r.v. pro vytčení rématu jedním z možných prostředků, v angl. jsou prostředkem nutným: Miluji rum – Je to rum, co miluji / Rum miluji × I like champagne – It is champagne (that) I like / *Champagne I like. V současné době je silná tendence analyzovat r.v. v rámci teorií diskurzu, např. ✍Dufter (2009).