Ve staré češtině (a dříve již ve ↗staroslověnštině) se konstrukcí „(fakultativní) dat. + spona + inf.“ nediferencovaně vyjadřuje ↗voluntativní modalita:

Tento způsob vyjádření byl brzy vystřídán diferencovanějším s pomocí ↗modálních sloves (musiti, drbiti, jmieti, moci, chtieti, (ne)roditiad.) a modálních predikativ (ve stč. pouze lzě, nelzě, třěba, netřěba, potřěba, potřěbie, např. u boha všecko lzě jest). Zbytky konstrukce dativu s infinitivem se dochovaly do nové č. a v ní přežívají: (a) jako knižní, popř. archaické prostředky vyjadřující nutnost, nezbytnost, např. Čechům bylo ustupovati, tj. ‘museli ustupovat’ (J. K. Tyl; citováno podle ✍HMČ, 1986:351), Matce bylo pečovati o pět dětí (✍MČ 3, 1987:291, ✍PMČ, 1995:538); (b) bez dat. slouží jako prostředek vyjádření možnosti (je slyšet křik, je cítit kouř) n. náležitosti, ale jen v ↗deliberativních otázkách (co si počít?); viz ✍HMČ (1986:350–352); ↗infinitiv, ↗raná stará čeština.