Druh jazykové změny, při níž gramatický prvek v jistém kontextu ztrácí povahu gramatické jednotky a získává status jednotky lexikální. Obecně se tvrdí, že takové změny jsou v rozporu se široce přijatou hypotézou, že procesy ↗gramatikalizace jsou jednosměrné a postupují jen od stavu, kdy je určitý prvek méně gramatickým, směrem ke stavu, kdy je tento prvek více gramatickým. Řada studií se nicméně zabývá jazykovými změnami, které zřejmě vedou opačným směrem, od statusu gramatického prvku směrem ke statusu více lexikálního prvku; srov. např. ✍van der Auwera (2002), ✍Norde (2009), ✍Willis (2007), ✍Nuyts (v tisku), ✍Hansen (v tisku).

✍Norde (2009:120) definuje d. jako „[…] a composite change whereby a gram in a specific context gains in autonomy or substance on more than one linguistic level (semantics, morphology, syntax, or phonology).“ Badatelé, kteří dovolují existenci tohoto druhu jazykové změny, upozorňují na to, že (i) d. je mnohem řidším jevem než je gramatikalizace, (ii) d. nikdy nevede k plnému zrušení předchozí gramatikalizace, (iii) degramatizační procesy jsou vysoce idiosynkratické. ✍Willis (2007:274) pojednává o třech možných typech skutečných d. procesů:

(i) Deflexivizace (Deflexion): Zatímco gramatikalizace posouvá jednotky na škále ‘volný morfém > klitika > afix’ doprava, d. je posouvá na stejné škále doleva. Např. se angl. posesivní klitikon ‘s vyvinulo z původní koncovky genitivu v frazální klitiku (afix > klitika); součástí této změny je fonologické posílení dotyčného prvku a reanalýza pravé hranice slova. Ve slovanských jaz. nebyla deflexivizace spolehlivě prokázána.

(ii) D. modálních sloves: Vznik modálních sloves je považován za typický případ gramatikalizace. Pro slovanské jaz. je obecně známo, že se modální slovesa vyvinula z lexikálních jednotek (např. č. moct < psl. ⁺mogti ‘být silný, mocný’, lze < ⁺lьgъ ‘lehký’). Zdá se, že d. modálních sloves, tj. jejich změna v lexikální slovesa, je extrémně vzácným procesem. ✍Willis (2007) je skeptický v analýze často uváděné změny výrazu wotte (spis. němčina: wollen ‘chtít’) v německém nářečí v Pennsylvanii v plnovýznamové sloveso, protože by se mohlo jednat o relikt původního úzu z doby před gramatikalizací této lexikální jednotky. Jednoznačnějším případem je nová č. konstrukce typu Karla Gotta nemusím, jež nedávno vznikla v jazyce české a slovenské mládeže, odkud se začala rozšiřovat do dalších funkčních stylů (✍Hansen & Nekula ad., 2011); srov. česky: Já vlastně podobné seriály celkově nemusím, raději mám kriminálky a slovensky Pretože ja práve „vepšo – knedlo – zelo“ nemusím. V uvedeném specifickém konstrukčním kontextu s negací se používá modálního slovesa nutnosti jako plnovýznamového (lexikálního) slovesa, přičemž získává nový význam ‘nemít v oblibě’. Současně se mění konstrukční schéma: místo infinitivní fráze (nemusím [pracovat]_Inf) původní modální sloveso začalo řídit nominální frázi v akuzativu, viz výše uvedený příklad: Já vlastně [podobné seriály]_Akuz celkově nemusím. Tuto změnu původního modálního auxiliáru v lexikální sloveso by bylo možné považovat za jeden z případů d., jak je definována Nordem: „[…] a composite change whereby a function word in a specific linguistic context is reanalysed as a member of a major word class, acquiring the morpho‑syntactic properties which are typical of that word class, and gaining in semantic substance“ (✍Norde 2009:135). V uvedeném případě lze pozorovat komplexní změnu, která se skládá z dílčích změn na třech různých rovinách: přehodnocení kategorie změnou zasaženého prvku (modální sloveso > lexikální sloveso), sémantická změna (abstraktní význam > méně abstraktní význam; jedná se tedy o sémantické obohacování), změna v syntaxi kompletace (řízení infinitivu > řízení nominální fráze). Ke změnám na fonologické rovině v tomto případě nedochází, protože č. modální sloveso je fonologicky identické s lexikálními slovesy.

(iii) Syntaktická lexikalizace: Tato změna reprezentuje přehodnocení jistého prvku ve směru ‘uzavřená třída > otevřená třída’ a sémantický posun ‘abstraktní > konkrétní’, obě v určitém syntaktickém kontextu. V mnoha jaz. je doložena gramatikalizační stezka vedoucí od substantiva k neurčitému zájmenu, jako např. v albánštině njeri ‘osoba’ > ‘někdo’. Změna ‘věc/osoba’ > ‘neurčité zájmeno’ sleduje mnohokrát doloženou stezku gramatikalizace. Bulharské nešto je však případem opačného vývoje: indefinitní zájmeno s významem ‘něco’ > substantivum s významem ‘věc’. Slovo nešto se chová v současné bulharštině jako plnohodnotné substantivum spojující se s markerem čísla a s členem (nešta ‘plurál, indefinitní’, neštoto ‘singulár, definitní’):

Dalším příkladem (iii) je d. německého elementu zu, který se vyvinul z předložky s významem ‘k’ v predikativní adjektivum s významem ‘zavřeno’:

✍Willis (2007) upozorňuje na to, že konverzi gramatických jednotek, jako např. přechod předložek do otevřených kategorií, nelze považovat za d. Podle něho je přiměřenější příslušné případy analyzovat jako nezávislý proces v rámci derivační morfologie; např. Taková kdyby nám nijak nepomohou (spojka > substantivum); jedná se o derivační proces nezávislý na specifickém kontextu, nikoliv o obrácenou gramatikalizaci.

D. by se neměla zaměňovat ani s lexikalizací, tj. s jazykovou změnou, při níž „[…] in certain linguistics contexts speakers use a syntactic construction or a word formation as a new contentfull form with formal and semantic properties that are not completely derivable or predictable from the constituents of the construction or the word formation pattern. Over time there may be further loss of internal constituency and the item may become more lexical“ (✍Brinton & Traugott(ová), 2005:144). Typickým příkladem v č. je slovo tenhle, které vzniklo sloučením zájmena ten s elementem ‑hle. Viz též ↗gramatikalizace, ↗funkční kategorie.