Ukazování k jednotlivým komponentům aktuální komunikační situace, resp. kontextu v nejširším smyslu (ten v případě textové deixe zahrnuje i bezprostřední kontext jazykový, tj. kotext). Takové ukazování se uskutečňuje prostřednictvím specifických ukazovacích výrazů, tj. deiktických výrazů // deiktických slov, které nemají pojmový význam a jejichž sémantika může být definována pouze v relaci k entitě, k níž se vztahuje. Deiktické výrazy jako ty, tohle, on, tam, můj, její, to, takový aj. tedy mají svůj deiktický význam, ale nemají (svou vlastní) ↗referenci. V tom se uvedené ukazování prostřednictvím deiktických výrazů liší od ukazování prostřednictvím výrazů plnovýznamových, které mají referenci, tj. ukazování u nich probíhá skrze jejich pojmový obsah chápaný jako popis (deskripce) určitých rysů entity, k níž se ukazuje. Deiktický výraz může být s jistými omezeními vztažen ke kterémukoli prvku aktuální situace, respektive, jak říká ✍Lyons (1977), d. se míní lokalizace a identifikace osob, objektů, událostí, procesů a aktivit, o nichž se mluví, a to vztažením k časoprostorovému kontextu vytvořenému a udržovanému výpovědní událostí, jíž se účastní mluvčí a (nejméně jeden) adresát. (Na rozdíl od „exoforického“ ukazování z textu ke komunikační situaci se u textové deixe mluví o „endoforickém“ odkazování v rámci textu (deixe textová). Deiktický výraz, v č. zejména to, může (exoforicky) ukazovat též na celou aktuální (neverbalizovanou) situaci, např. Promiňte mi to (jako omluva přišlápnutí na nohu), Nech toho! (při napomenutí dítěte), To se mi snad zdá (reakce na spatřenou situaci).

Deiktické výrazy může mluvčí kombinovat s výrazy plnovýznamovými, aby identifikace komponentu aktuální komunikační situace byla co nejexplicitnější, tj. vedle Podej mi to / tohle též Podej mi ty kleště – Podej mi ty štípací kleště, co leží na polici. Protože jde v daných případech zpravidla o ↗demonstrativa, označují se složené výrazy typu tento dům, tamten student, tyto domy jako komplexní demonstrativa (✍Larson & Segal, 1995). D. je tak možno chápat jako speciální (nedeskriptivní) modus reference. Jiným nedeskriptivním modem reference jsou ↗vlastní jména, přičemž ve větě Dnes má svátek Karel může jít o zcela konkrétního Karla, i o jakoukoli osobu jménem Karel. K deiktickým výrazům patří zejm. tzv. ↗indexy já, ty …, zde … a teď …, dále demonstrativa, zájmena, prostředky vyjádření času, časová a lokální adverbia, prostředky identifikující účastníky n. neúčastníky komunikace aj. Protože mezi deiktické kategorie patří i osoba a čas, mají deiktickou funkci také slovesné koncovky s příslušnými významy. Pro tzv. čisté indexy já, ty, zde, teď a pro vlastní jména se vžilo Jespersenovo, resp. Jakobsonovo, označení shifters, protože jde o jednotky, které se – např. v dialogu – podle mluvčího přesouvají (shift) z jedné entity, k níž se aktuálně referuje, na entitu jinou; viz ↗osobní zájmeno. U výrazů já, ty, zde a teď se dále upozorňuje na jejich vlastnost označovanou jako token-reflexivity, tj. na to, že jejich aktuální užití (token) referuje k nim samým (nemají synonyma, jiné jazykové výrazy pro danou funkci neexistují). Tak např. užití indexu já referuje k osobě, která pronáší výraz já a jazykový význam čistých indexů splývá s jejich referencí (srov. já nešťastný – já nešťastná). Fungování indexových výrazů při interpretaci výpovědi charakterizuje ✍Nunberg (1993) jako naznačující (indikující) – jejich význam nevstupuje do obsahu výpovědi, ve které se vyskytují, nýbrž vybírá nějaký prvek, tj. slouží jako „ukazovátko“ k interpretaci takové výpovědi, protože koresponduje s nějakou jedinečnou individualitou nebo vlastností; srov. též klasické ✍Bühlerovo (1934) rozlišení „Zeigwörter“ a „Nennwörter“.

Oblast d. je silně provázána se sémantikou přirozeného jazyka a je rovněž vysoce gramatikalizována. Např. č. systém tzv. zájmen a demonstrativ má kompletní deklinační paradigma a s výjimkou indexů já a ty obsazuje větné pozice podle stejných pravidel jako plnovýznamová slova. Demonstrativa však obsahují „demonstraci“, akt poukázání na objekt (demonstratum), jenž má být identifikován jako jejich referent (srov. ✍Kaplan, 1989; ✍Kaplan, 1991). Demonstrace je zpravidla, nikoli však nutně spojena s prezentací vizuálně vnímaného objektu n. vlastnosti. U demonstrativ je zásadní komunikační intence mluvčího. Demonstrativum ukazuje k tomu, na co se při „demonstraci“ (tj. mluvčí na základě své komunikační intence) ukazuje. Sepětí deiktických slov s pragmatikou je neoddiskutovatelné, protože jde o prominentní jaz. prostředek vyjadřující vztah jazykové promluvy k okolnostem jejího užítí.

V nejobecnějším smyslu lze rozlišovat situační deixi (vztah obsahu výpovědi k mimojazykovým okolnostem) a kontextovou deixi (vztah k předcházejícím n. následujícím složkám komunikátu či komunikace). Toto rozlišení se týká „objektu odkazování“, nikoli jaz. prostředků, které se na něm podílejí. Deiktické prostředky jazyka, zejm. demonstrativa a adverbia, mohou sloužit oběma druhům deixe. Složkami situační d. jsou d. časoprostorová (o d. prostorové a o d. temporální je ovšem vhodné uvažovat zvlášť) a d. personální, jejíž podoblastí je d. sociální (oslovení). D. kontextová se někdy označuje (v tradiční a funkční lingvistice) jako ↗anafora, resp. rozlišuje se odkazování anaforické („dozadu“) a kataforické („dopředu“); anafora pragmatická je pak jiným označení situační d.

Pro vymezení d. je důležitý vztah pojmů/termínů origo, deiktické centrum a referenční bod. Origo definuje ✍Bühler (1934) jako „Koordinatenausgangspunkt“ (východisko koordinát) a tento bod (zdroj a východisko) je charakterizován tím, že stanoví reference indexů zde, teď a já; ostatní koordináty se vztahují k těmto základním referentům. V tomto ohledu je tedy origo referenčním bodem. Termín deiktické centrum se běžně užívá synonymicky s termínem origo. Do deiktického centra se však zahrnuje i adresát, vymezený v protikladu k mluvčímu (já), a výrazy, které se k základním indexům váží (posesiva a demonstrativa). Deiktické centrum se tedy jeví jako pojem širší (origo je v deiktickém centru obsaženo). Termín referenční bod se obecně užívá pro entitu, vůči níž se vymezuje (nejen deiktická) reference jiné entity. Např. v časové deixi je referenční bod vždy dán kontextově (v narativních textech zpravidla časovou deixí věty bezprostředně předcházející), na rozdíl od bodu temporální perspektivy (srov. ✍Kamp & Reyle, 1993); u prostorové deixe lze za jeden referenční bod počítat stanoviště mluvčího (bod, z něhož mluvčí prostorovou konstelaci pozoruje), tedy origo, zatímco druhým referenčním bodem nezbytným pro stanovení prostorového uspořádání je entita obecně nazývaná Ground, vůči které se jiný objekt lokalizuje, d. prostorová. Origo je tedy referenčním bodem, naopak to však neplatí.