Část ↗flexe, tvoření pádových forem jmen. V č. se obvykle rozlišuje (a) jmenná deklinace (substantivní d.) se vzory pán, žena, moře, ..., podle níž se skloňuje většina sklonných subst., (b) d. adjektiv jmenná (zdráv, živ), která je funkčně i tvarově omezená, (c) složená deklinace (d. adjektiv) (se vzory dobrý, jarní), podle níž se skloňují všechna sklonná adj. kromě přivlastňovacích, některá zájmena a číslovky řadové, druhové, násobné tvořené kompozicí se slovem -násobný, subst. typu hajný, vrátná, krejčí a substantivizovaná adj. (známý, známá, kolemjdoucí, telecí), (d) smíšená deklinace (se vzory otcův, matčin), podle níž se skloňují přivlastňovací adj. tvořená sufixy ‑ův, ‑in (viz ↗přivlastňovací -ův-/-in-adjektivum, (e) d. zájmen tvrdá (se vzory ten, kdo), (f) d. zájmen měkká (se vzory náš, co), (g) d. zájmen smíšená (se vzorem všechen), (h) d. číslovek (samostatné vzory pro číslovky dva, dvě, tři, čtyři a vzor pět pro skloňování číslovek základních od 5 výše). Nejnovější praktické poučení o d. včetně rozdílů mezi kodifikací a spisovným územ, a to s hodnotícím komentářem a doporučeným řešením, viz ✍Pravdová & Svobodová (2014).