↗Zjišťovací otázka, ↗doplňovací otázka nebo ↗alternativní otázka, kterou mluvčí klade (především, také) sám sobě (✍SČ, 1998:463, 465); jsou spojeny se zvláštní nejistotou n. váháním (✍PMČ, 1995:611). ✍MČ 3 (1987:332) dodatečně počítá s nadkategorií dubitativních otázek, které jsou orientovány na mluvčího a přitom mohou, ale nemusí mít „váhavý odstín“. D.o. jsou spjaté s nerozhodností (Neměl by mu to říct?; Co by měl studovat?) n. spíše s nejistotou (Stihnu to vůbec?; Kdo by teď zvonil?) (✍SČ, 1998). Forma „že … + antikadence“ (Že by nás /Neviděl? apod.) se sice zvlášť hodí na d.o. (✍MČ 3, 1987:332), dovoluje však také jiné interpretace (viz ↗ověřovací otázka). Oproti tomu samostatné infinitní otázky (Říct mu to?; Kam to jen schovat?; Komu věřit?), které nechávají vztah obsahu k mluvčímu a adresátovi maximálně nespecifikovaný, zřejmě obligatorně patří do d.o. Z hlediska ↗teorie mluvních aktů (viz ↗otázka, ↗ilokuce) v d.o. chybí n. je zeslabený ilokuční záměr výzvy (adresáta k odpovědi). Proto se d.o. nedají dobře zařadit do direktivních aktů; spíše představují argument pro obecnou klasifikaci otázek jako asertivních mluvních aktů (viz ✍Brandt(ová) & Reis(ová) ad., 1992), které ukazují jen na otevřený, nespecifikovaný charakter propozice z hlediska mluvčího.