Víceznačná označení, která se v rámci filozofie jazyka, sémiotiky a lingvistiky terminologizují různým způsobem.

1. V sémiotice se denotátem rozumí předmět mimojazykové reality, k němuž se jazykový znak reálně vztahuje: „Where what is referred to actually exists as referred to the object of reference is a denotatum“ (✍Morris, 1938:5). V Morrisově teorii jazykového znaku tak výraz jednorožec má denotát ve světě mytologie, zatímco ve světě zoologie denotát nemá. Má v ní ale designát („designatum“), resp. signifikát („significatum“), jak Morris designát označuje později (✍Morris, 1946). Podobně má výraz Bůh designát i pro ty, kdo v Boha nevěří, zatímco pro věřící má označení Bůh designát i denotát. Podle Morrise tak všechny znaky mají designát, ne všechny ale mají denotát.

Designátem znaku Morris rozumí druh předmětu, na něž je znak aplikovatelný: „The designatum of sign is the kind [class] of object which the sign applies to“ (✍Morris, 1938:5), přičemž v případě jednorožce není tento druh v zoologickém světě přítomný. Aplikovatelný je znak tehdy, když předměty mají vlastnosti, resp. když splňují podmínky designované znakem: „The sign vehicle x designates the conditions a, b, c... [...] under which it is applicable“ (✍Morris, 1938:24). Když nějaký předmět tyto podmínky splňuje, pak x denotuje y. ✍Carnap (1947) designátem rozumí předměty, vlastnosti či stavy věcí, jež má mluvčí užitím daného výrazu v úmyslu označit; „červená“ je designátem výrazu červená, zatímco jeho denotátem by byla červená barva konkrétních předmětů. Ve filozofii jazyka byla tato pozice kritizována S. Kripkem, H. Putnamem n. W. V. O. Quinem (srov. ✍Davis, 2002). Rozlišení denotát a designát nicméně umožňuje řešit nejednoznačnost pojmu referent v trojúhelníkovém modelu unilaterálně chápaného ↗znaku (✍Ogden & Richards, 1923). Podle ✍Ponzia (1990) má znak vždy ↗referent (Morrisův designát), a když referent existuje jako to, k čemu se referuje, má také denotát.

2. V sémantice rozlišuje ✍Lyons (1977a) s ohledem na lexémy mezi „denotatum“ v singuláru a „denotata“ (denotáty) v plurálu. Jako „denotatum“ chápe „třídu předmětů, vlastností, procesů či aktivit atd., pro něž se adekvátně užívá určitého výrazu“, jeho individuální konkretizace označuje jako „denotata“ (denotáty) (✍Lyons, 1977b:219). Např. „denotatum“ výrazu kráva je podle Lyonse určitá třída zvířat, jeho denotáty jsou konkrétní zvířata, „denotatum“ výrazu červená je určitá vlastnost, jejími denotáty jsou červené předměty, resp. její konkretizace různými odstíny červené. Lyons tak opozici denotát a signifikát, jež chápe jako „denotata“ a „denotatum“, s ohledem na zatížení původních pojmů uchopuje jiným slovníkem.

3. V lexikologii se denotát užívá i v jiných významech. V opozici k pojmu konotát (viz ↗konotace), který se chápe jako asociativně hodnotící část významu, se lexikální n. denotativní význam chápe jako věcně-neutrální část n. kognitivní jádro významu lexikální jednotky, jež je nezávislé na kontextu užití lexikální jednotky. Výrazy s různými konotativními významy pes, čokl, podvraťák, domácí mazlíček, pouliční mix aj., jež jsou z hlediska jádrového významu synonymní, tak mají stejný denotát. Tím se vysvětluje i to, že jaz. znaky v ↗synonymním vztahu, n. ↗hyponymně-hyperonymním vztahu, jako např. v kůň, hřebec, oř, šiml, zvíře, mohou mít s ohledem na společné významové jádro stejný denotát (✍Burkhardt, 1993), jak ho vymezuje ✍Morris (1938). Naproti tomu v rámci strukturalistické sémantiky a v návaznosti na bilaterální teorii ↗znaku se někdy designát chápe jako „pojmová představa“ na úrovni ↗langue (jazyka) a denotát jako jeho konkretizace v promluvě (↗parole), tedy nikoli v mimojazykové realitě (✍Burkhardt, 1993).