1. Ve ↗formální gramatice sled řetězců, v němž je každý řetězec derivovaný (tvořený) od předchozího přidáním nějakého rysu. Derivací vznikají z jednodušších struktur struktury komplexnější (slova, fráze, věty).

2. V klasické teorii tvoření slov, u nás v ↗OTS, základní způsob tvoření slov. Při d. se na základě jednoho existujícího slova (motivujícího) tvoří pomocí ↗slovotvorného formantu slovo odvozené (derivované). Těmito formanty jsou slovotvorné ↗prefixy, slovotvorné ↗sufixy (dohromady zvané slovotvorné afixy), koncovky/sufixy, slovnědruhové charakteristiky/sufixy (u neohebných slovních druhů), doprovodné hláskové alternace, distantní (diskrétní) morfémy (↗klitiky se, si u sloves a některých deverbativ) a ↗postfixy ‑si, ‑koli (u ↗neurčitých zájmen). Před základ slova se připojuje ↗prefix při procesu zvaném ↗prefixace (starý > pra‑starý), za základ slova se připojuje sufix ↗sufixací (umý‑v‑a‑(t) > umý‑v‑a‑dl‑(o)), prefix i sufix se připojují postupem prefixálně‑sufixálním // ↗cirkumfixací (hor‑(a) > pa‑hor‑ek‑(0)). Koncovkové tvoření neboli ↗konverze je tvoření bezafixální pouze změnou koncovky n. slovnědruhové charakteristiky: chvál‑i‑(t) > chvál‑(a), kámen‑(0) > kamen‑(í), zl‑(ý) > zl‑(e). Prefix a konverze současně tvoří postup prefixálně‑konverzní: hor‑(a) > po‑hoř‑(í). Nahrazení jednoho afixu druhým bývá nazýváno záměnnou derivací, a to ↗transprefixací // reprefixací (přibledlý – pobledlý) n. ↗transsufixací // resufixací: zubař – zubák. Kromě těchto hlavních postupů fungují v jaz. ↗desufixace a ↗deprefixace (viz ↗tvoření slov). Některé druhy d. se mohou kombinovat s ↗kompozicí, např. sufixace: rubat dřevo > dřevo‑rub‑ec; viz ↗komplexní kompoziční postupy. Teorií d. se zabývá derivatologie.

Od procesu derivace se tradičně odlišuje proces ↗flexe, tj. tvoření variant slova lišících se gramatickými rysy, např. _derivaceuč‑i‑tel × _flexeučitel‑0 / učitel‑e / učitel‑i…