Třída jmen tvořených derivací ze sloves. Výsledkem derivace jsou dva typy jmen: (1) jména denotující události (děje n. stavy označované typicky slovesem); patří sem zvl. (a) ↗substantiva verbální a (b) některá ↗substantiva dějová; (2) jména denotující některý z argumentů / participantů n. jména denotující některý z adjunktů sloves, z nichž jsou derivována; sem patří zvl. (c) ↗jména činitelská (nomina agentis) jako zástupce argument denotujících jmen, (d) ↗jména míst (nomina loci) a (e) ↗jména prostředků (nomina instrumenti) jako zástupce adjunkt denotujících jmen:

V syntaxi mohou d.s. realizovat různé argumenty a adjunkty; např. nomina agentis, mající rys [+HUM], mohou být interpretována stejně jako čistokrevná jména s rysem [+HUM], tj. např. jako agens (Sběratel starožitností prodal svoji sbírku), n. jako patiens (Lupiči přepadli sběratele starožitností), n. jako expiriens (Sběrateli starožitností se chtělo brečet), resp. jako posesor (cestovatelův deník), n. jako adjunkt (Seděl jsem vedle sběratele starožitností) apod.

Podle teoreticky neutrální slovotvorné analýzy d.s. obsahují ve své vnitřní struktuře jak verbální, tak nominální rysy, a ukazují je v různé míře ve své vnitřní morfofonologické struktuře i v morfosyntaktické struktuře skupiny, jíž je kořen, který d.s. obsahují, lexikální hlavou. ✍Comrie & Thompson(ová) (1985) pozorují, že se napříč jazyky projevuje rozdíl mezi d.s. typu (1) a (2): d.s. (1) zachovávají určité vlastnosti sloves, z nichž jsou derivována (přesněji řečeno: části své vnitřní struktury denotující událost), zatímco d.s. (2) se typicky chovají, jako se chovají jiná jména v daném jazyce, ukazujíce pouze morfologické a sémantické vztahy k slovesu.

Nominální rys, který d.s. sdílejí s čistokrevnými substantivy, je realizován nominalizačním derivačním sufixem (včetně toho s nulovou fonetickou realizací) stojícím těsně před sufixem (koncovkou) s rysy rod, číslo a pád: (a) sbír‑á‑n‑í‑0, (b) sběr‑0‑0, (c) sběr‑a‑tel‑0, lep‑i‑č‑0, řez‑ník‑0, (d) sběr‑na‑a, lov‑i‑ště‑0, (e) sběr‑a‑č‑0, lep‑i‑dl‑o, [vývrt]‑k‑a. Z tohoto hlediska se liší d.s. (A), která před nominalizačním sufixem mají porci struktury [ ] obsahující kořen a tematický sufix (včetně nulového): (a) [sbír‑á]‑n‑í‑0, (c) [sběr‑a]‑tel‑0, [lep‑i]‑č‑0, (d) [lov‑i]‑ště‑0, (e) [sběr‑a]‑č‑0, [lep‑i]‑dl‑o, od d.s. (B), která před nominalizačním sufixem mají jen kořen [ ]: (b) [sběr]‑0‑0, (c) [řez]‑ník‑0, (d) [sběr]‑na‑a, (e) [vývrt]‑k‑a. Vnitřní struktura d.s. tedy nekoresponduje s jejich dělením na typ (1) a (2): D.s. typu (1) jsou jak typu (A) [sbír‑á]‑n‑í‑0, tak typu (B) sběr‑0‑0; d.s. typu (2) jsou taky jak typu (A) [sběr‑a]‑tel‑0, tak typu (B) [sběr]‑na‑a. Navíc: v typu (1) jsou d.s. (a) jen typu (A) [sbír‑á]‑n‑í‑0 a d.s. (b) jsou jen typu (B) [sběr]‑0‑0, zatímco v typu (2) d.s. (c), (d) a (e) jsou jak typu (A), tak typu (B): sběr‑a‑tel‑0, řez‑ník‑0; [lov‑i]‑ště‑0, [sběr]‑na‑a; [lep‑i]‑dl‑o, [vývrt]‑k‑a. Základní rozdíl je v č. mezi substantivy verbálními (a) a ostatními d.s. (b) – (e):

(i) d.s. (a) jsou derivovatelná od všech lexikálních sloves, (b) – (e) nikoli: (a) žehlení × (b) Ø; (a) tání × (c) Ø, (a) tleskání × (d) Ø, (e) čtení × Ø.

(ii) d.s. (a) jsou derivovaná pravidelně (kop‑nu‑t‑í, pi‑0‑t‑í …, čt‑e‑n‑í, stol‑ová‑n‑í …); viz podobněji ↗verbální substantivum, (b) – (e) nikoli: (b) hra‑0‑0, nátěr‑0‑0, čet‑b‑a, jás‑ot‑, žád‑ost‑, vycház‑k‑a; (c) uč‑i‑tel, hrá‑č, vlád‑ce, kuř‑ák; (d) prac‑ov‑na‑, prac‑ov‑iště; (e) lep‑i‑dl‑o, koléb‑k‑a.

(iii) d.s. (a) mají jeden rod (neutrum), (b) – (e) mají různé rody.

(iv) d.s. (a) mají jednu flexi (podle vzoru „stavení“), viz ✍Ziková (2007), (b) – (e) mají různou flexi.

(v) d.s. (a) mají unifikovanou pádovou morfologii (foneticky realizované jsou jen konsonantické sufixy, resp. sufix obsahující konsonant (stavení‑m, stavení‑ch, stavení‑mí); viz ✍Ziková (2007), (b) – (e) mají kontrastující pádovou morfologii (např. učitel‑e, učitel‑ovi, učitel‑em).

(vi) d.s. (a) mohou být modifikována adverbii, (b) – (e) nikoli: Petrovo sbírání pohlednic systematicky a ne jen pro radost mi vadí × *Petrův sběr pohlednic systematicky a ne jen pro radost mi vadí.

V syntaxi se nominálnost všech d.s. projevuje v jejich distribuci čistokrevných substantiv: mohou být stejným větným členem jako jména, viz (1b); nadto mají i další syntaktické vlastnosti jako čistokrevná jména: mohou se kombinovat nalevo s demonstrativy, nominálními i pronominálními posesivy a indefinity (ve stejném pořadí jako u čistokrevných jmen), viz (1a); mohou být typicky nalevo modifikována adjektivy (ve stejné pozici jako u čistokrevných jmen), nikoli adverbii (s výjimkou d.s. (a), viz výše), viz (1c); mají genitivní, nikoli akuzativní komplement, viz (1d):

Verbální rysy přítomné ve vnitřní struktuře d.s. se ukazují zvl. v těchto vlastnostech:

(i) Některá d.s. mohou „dědit“ argumentovou strukturu, která je přítomná ve verbální porci jejich struktury; to platí pro d.s. (a) s dějovým významem a d.s. (c) s verbálním kmenem. D.s. typu (a) mají strukturu umožňující realizaci prominentních argumentů agens / kauzátor, patiens i realizaci dalších argumentů a adjunktů: agens: kašlání pacienta, kritizování disidentů tiskovým mluvčím / Kremlem; kauzátor: ohrožení úrody suchem; recipient: poslední varování prezidentu Asadovi / Sýrii, patiens: zblednutí Petra, pokračování rozhovorů, vypuknutí požáru / moru; kritizování disidentů tiskovým mluvčím / Kremlem; ohrožení úrody suchem. Pro realizaci prominentních argumentů mají taky k dispozici pozici prenominálního posesiva: pacientovo kašlání, Petrovo pronásledování (Pavlem); k interpretaci forem postnominálního genitivu a prenominálního posesiva viz ↗substantivum verbální), viz (2). D.s. typu (c) mají vnitřní strukturu vynucující blokaci agentu; to znamená, že pro interpretaci prenominálních posesiv n. postnominálního gen. je k dispozici jen role patiens (zbývající z argumentů slovesné části jejich struktury) a posesor (jsoucí k dispozici u všech jmen), viz (3):

Realizace argumentů v d.s. (a) a d.s. (c), jak ji ukazují příklady výše, je odvoditelná z vnitřní struktury těchto d.s.; pro typ (a) viz ↗substantivum verbální. V zapuštěných frázích navíc platí (stejně jako v zapuštěných infinitivních frázích) obecný princip, že koreferentní argument nějaké maticové a do ní zapuštěné struktury mívají pravidlem jen jednu slyšitelnou realizaci: [Překonání rekordu Plocem] se neočekávalo × [Překonání rekordu *Plocem_i / e_i ] se Plocovi_i podařilo už podruhé, kde e je nevyjádřený, ale vyrozumívaný agens; pro r. ✍Babby, 2002).

Plnou argumentovou strukturu nemají d.s. (b), jejich kořen může přidělit patiens, ale není k dispozici část struktury přidělující agens. Díky událostní interpretaci jejich verbální části (kořenu) mohou prenominální posesivum a postnominální genitiv být jako prominentní argumenty Ag a Pat interpretovány; srov. např.: _AgPetrova kritika _Patšéfa; kritika _Ag/PatPavla; _Ag/PatPetrova kritika. Absence agentu skutečně implikovaného ve struktuře jména brání možnosti systematicky vyjadřovat agentní adjunkt instrumentálem (na rozdíl od d.s. (a)), srov. Petrovo chválení učitelem × Petrova chvála *učitelem; událostní interpretace kořene ovšem často i agentní instrumentálový adjunkt dovoluje: obhajoba premiéra panem prezidentem; viz také ↗dějové substantivum. Viz také ↗nomina loci a ↗nomina instrumenti.

(ii) D.s. typu (a) mohou licencovat subjekt, a tedy ve frázi, jíž jsou lexikální hlavou, se může objevit reflexivum (klitika n. silná forma), které je se subjektem koreferentní; v jiných d.s. tomu tak není:

(iii) d.s. mohou „dědit“ adjunkty modifikující verbální porci jejich struktury: (a) střílení z pistole na louce; (b) střelba z pistole na louce; (c) střelec z pistole; (d) střelnice v lese.

(iv) Některá d.s. „dědí“ rys vidu, který je přítomen ve verbální porci jejich struktury, a to: typ (a) psaní dopisu × napsání dopisu; typ (c) tvořitel × stvořitel; v typu (a) se vid vyjadřuje a interpretuje stejně jako u sloves (a vidové rozdíly se projevují stejně i syntakticky (začal stavět / *dostavět dům // začal se stavěním / *s dostavěním domu; krmí lvy hodinu / *za hodinu × nakrmí lvy *hodinu / za hodinu // krmení lvů hodinu / *za hodinu × nakrmení lvů *hodinu / za hodinu). V typu (c) jsou vidové rysy interpretovány tak, že perfektivum má významový rys [+epizodičnost], tj. vyjadřuje, že agens realizoval (aspoň jednou) událost, k níž referuje verbální porce struktury (osvoboditel = ‘kdo osvobodil (někoho)ʼ, zatímco imperfektivum je co do rysu [+epizodičnost] podspecifikované: učitel = ‘kdo má schopnost (oprávnění) učitʼ [–epizodičnost] n. = ‘kdo nás učil (učí / bude učit’ [+episodičnost]; idea pochází od ✍Alexiadou(ové) & Schäfera (2010). D.s. typu (b), (d) a (e) jsou vůči vidu imunní: (b) začal se stavěním / *dostavěním domu × začal se stavbou / dostavbou domu; (d) parkoviště / *zaparkoviště autobusů; (e) pilník / *dopilník.

(v) Jen d.s. typu (a) mohou strukturně získat negaci: (a) nepožádání o ruku; jinde je to idiosynkrasie: (b) *nežádost o ruku; (c) nekuřák × ^?nežadatel; (d) *necvičiště; (e) *nestruhadlo.

V č. tedy neexistují verbální gerundia (jako např. v angl. [John’s deliberately /* deliberate destroying the book] annoyed everybody), tj. slova mající distribuci jmen, ale vnitřní syntax fráze verbální, tj. kombinovatelnost s adverbii, ne adjektivy, přidělování akuzativu. Nejvíc verbálních vlastností vyplývajících z vnitřní syntaktické struktury mají d.s. typu (a).

Č. nemá sufix, který derivuje v rámci jmen denotujících argumenty patiens; takovým sufixem je např. angl. -ee (employee): K derivaci takových jmen viz ↗nomina patientis: trest‑a‑n‑ec; zaj‑a‑t‑ec.

Do kategorie d.s. patří derivačně taky ‑n(‑á)/‑t(‑á)‑deverbální substantiva, neboť jsou derivována z verbálních kmenů jako pasivní participia a získávají nominální flexi s rysem femininum, realizovanou adjektivními sufixy. Všechny deriváty ukazují sémantické i morfosyntaktické vlastnosti shodné s čistokrevnými jmény: kopaná = ‘fotbal’; *kopaná jámy × kopání jámy. Ponechávají-li si událostní interpretaci, jsou součástí idiomů a ukazují i unikátní chování a odpovídající morfosyntaktickou defektnost // anomálnost, např. „zmrznutí formy“: přišel jako na zavolanou / *kvůli zavolané nepřišel; zmýlená zde neplatí / *zmýlené se může dopustit každý aj.