Velmi úspěšný, ale kontroverzní sociolingvistický pojem, resp. soubor několika pojmů, které spojuje název diglosie a minimální pojmové jádro, na jehož základě lze vymezit diglosii – zjednodušeně, a v zásadě tedy ne příliš zajímavě – jako „funkčně diferencované používání dvou (nebo více) jazykových ↗variet v jedné společnosti“ (✍Kremnitz, 2004:149). V ↗sociolingvistice se pojem d. prosadil zejm. díky stejnojmennému článku ✍Fergusona (1959), který na základě analýzy ↗jazykové situace v arabsky mluvících zemích (zejm. v Egyptě), v německy mluvících oblastech Švýcarska, v Řecku a na Haiti vymezil d. pomocí řady specifických rysů takto:

Jako diglosní chápe tedy Ferguson takovou jazykovou situaci, v níž mluvčí téhož jazykového společenství (v zásadě všichni n. jejich podstatná část) disponují dvěma varietami (označuje je jako „high variety“ a „low variety“, tedy varieta vysoká a varieta nízká, zkráceně V a N); např. v arabsky mluvících zemích je V klasická arabština a N regionální hovorová arabština (např. káhirská), v německy mluvících oblastech Švýcarska je V spisovná němčina a N švýcarská němčina (kterou se rozumí suma dialektů alemanské oblasti).

V a N lze charakterizovat pomocí devíti kritérií: 1. Funkce – V a N se specializují na různé funkce; V se užívá především v psaných projevech, včetně krásné literatury, a v mluvené formální komunikaci, N se užívá v situacích ostatních. Podle Fergusona je funkční specializace V a N (podle komunikačních domén) jedno z nejdůležitějších kritérií diglosie (odtud i minimalistická Kremnitzova definice, viz výše); 2. Prestiž – V má vysokou prestiž, N má prestiž nízkou; 3. Literární dědictví – je ztvárněno ve V, nikoli v N; 4. Osvojení – N je mateřštinou mluvčích, V si lze aktivně osvojit teprve formálním vzděláním; 5. Standardizace – varieta N není na rozdíl od V standardizována v kodifikačních příručkách; 6. Stabilita – diglosie typicky trvá po staletí (na druhé straně je třeba vidět, že některé jazykové situace analyzované Fergusonem na konci 50. let 20. stol. se od té doby značně proměnily); 7. Gramatika – V má kategorie, které neexistují v N, gramatický systém N je redukovanou formou gramatického systému V; 8. Slovní zásoba – V a N sdílejí podstatnou část lexika, avšak pro řadu běžných pojmů existuje jak výraz charakteristický pro V, tak výraz charakteristický pro N. Proto volba jednoho, nebo druhého výrazu v komunikaci zřetelně přiřazuje sdělení k V, nebo k N; 9. Fonologie – V a N představují v zásadě jeden fonologický systém, přičemž základní je fonologický systém N.

D. je třeba podle Fergusona zřetelně odlišovat od běžnější jazykové situace, která se vyznačuje koexistencí standardního/spisovného jazyka a místních dialektů (jazyková situace typu „standard‑with‑dialects“). Pro tuto situaci je charakteristické především to, že standardní jazyk se často podobá varietě určité oblasti, resp. sociální skupiny, a je tedy užíván více či méně přirozeně v běžném hovoru, a tedy i přirozeně osvojován těmito mluvčími, a v běžném hovoru ho užívají i ti mluvčí, kteří si ho osvojili teprve formálním vzděláním (v jejich případě je tedy standardní jazyk superponován).

Zatímco ✍Ferguson (1959) chápal V a N jako geneticky příbuzné, jako variety téhož jaz. (viz např. spisovná němčina jako V a různé formy švýcarské němčiny jako N), jiní autoři, zejména Fishman, poukázali na to, že řada rysů Fergusonovy definice d., hlavně funkční komplementárnost V a N, je použitelná i při analýze jazykových situací, v nichž se užívají dva geneticky nepříbuzné jazyky (např. v Paraguayi je V španělština a N guaraní). Pojem d. se tak stal jedním z ústředních pojmů popisu společenského ↗bilingvismu, resp. ↗multilingvismu (viz např. ✍Kremnitz, 2004; ✍Sebba, 2011). ✍Fishman (1967) se pokusil propojit pojem d. a pojem bilingvismu v jednom vysvětlujícím schématu (bilingvismus však chápal jako záležitost jedinců). V příslušné jazykové situaci existují podle něho čtyři možné konstelace: 1. Diglosie a bilingvismus (viz uvedený případ Paraguaye, v němž značná část obyvatelstva užívá jak V, tak N), 2. diglosie bez bilingvismu (případ některých starších společností, v nichž elity užívaly pouze V a zbytek obyvatelstva pouze N), 3. bilingvismus bez diglosie (přechodové společnosti, v nichž užívané dva jazyky nenabyly funkcí V a N), 4. nepřítomnost diglosie i bilingvismu (víceméně logický konstrukt). Fishmanovo chápání d. mělo značný ohlas, zčásti však i kritický. ✍Kloss (2004), který sám rozlišuje d. vnitřní (v případech, kde jsou V a N variety téhož jaz.) a d. vnější (tam, kde jsou V a N geneticky nepříbuzné jaz.), kritizoval zejména Fishmanův typ „diglosie bez bilingvismu“ – podle Klosse se zavedením tohoto typu opouští podstatná vlastnost d., kterou v souladu s Fergusonem vidí v tom, že V a N jsou „intimně“ propojeny v konkrétním jedinci – d. je podle Klosse záležitostí osobní (v kritizovaném Fishmanově typu v zásadě neexistují jedinci ovládající jak V, tak N). Řada kritiků také poukázala na to, že Fergusonovo a zejm. Fishmanovo pojetí d. nechává stranou otázku mocenských aspektů jazykových situací, které zakládají a reprodukují vztah V a N (viz ✍Williams, 1992; ✍Rindler Schjerve(ová) (ed.), 2003; ✍Sebba, 2011). Tito autoři analyzují d. z hlediska zájmu různých společenských skupin, jako výraz společenské nerovnosti a společenského zápasu; d. má podle nich „konfliktní potenciál“ a může se stát složkou širšího jazykového konfliktu. S tím také souvisí pojetí d. jako diskurzu (✍Rindler Schjerve(ová), 2000; ✍Rindler Schjerve(ová) (ed.), 2003) n. jako specifické konstelace dvou variet reprodukované ↗jazykovými ideologiemi (✍Flubacher 2013).

Pojem d. byl aplikován také na popis fungování češtiny. Tyto popisy vycházejí z toho, že V je ↗spisovná čeština / standardní čeština (SČ) a N je (tzv.) ↗obecná čeština (OČ). Je však příznačné, že často se při tom zvažuje, v jaké míře splňují SČ a OČ rysy V a N podle Fergusonových vymezení. Z domácích bohemistů o diglosním charakteru č. uvažoval už v 60. letech 20. stol. F. Daneš, podrobněji viz ✍Daneš (1988). I když pro č. konstatuje řadu shod s Fergusonovým pojetím d., připouští jen jakýsi „náběh“ k d., a to především v důsledku neexistence územně relativně jednotné variety N (OČ tuto vlastnost podle Daneše nemá). Dále konstatuje, že česká d. je „nevyhraněná“, neboť v č. dochází k „vzájemnému sbližování“ V a N a v této souvislosti uvádí, že č. mluvčí užívají „smíšený kód“ (viz ✍Daneš, 1988:24–26). ✍Sgall & Hronek ad. (1992:215n.) konstatují podobně, že č. jazyková situace Fergusonově definici v některých bodech nevyhovuje, a to především co se týče kritéria funkčního (prvky OČ se často vyskytují a jsou přijatelné v odborné mluvené komunikaci a naopak krásná literatura nemusí být pouze v SČ) a kritéria osvojení (SČ je sice aktivně osvojována teprve ve škole, ale je natolik blízká OČ, že děti dobře rozumějí SČ ještě před školní docházkou). Autoři také upozorňují na rozsáhlé míšení SČ a OČ (v jejich zavádějící terminologii „střídání“ kódů), a to i v průběhu syntaktických frází či dokonce jednotlivých slovních forem (což samozřejmě odporuje Fergusonově funkční komplementaritě V a N podle komunikačních domén). Uvedené myšlenky rozvádí podrobněji ✍Bermel (2010). Jasně vyhraněná d. ve smyslu Fergusona je podle něj minulostí, v Čechách existovala přibližně od r. 1830 do r. 1900, příp. až do r. 1920, než se objevily snahy o sbližování V a N. V posledních letech podle něj postupně mizí jasné hranice mezi SČ a OČ a s tím se logicky ztrácí vazba SČ a OČ na specifické komunikační domény – takto se tedy ztrácí i zásadní definiční rys d. Bermel proto navrhuje charakterizovat dnešní jazykovou situaci jako postdiglotickou. ✍Nekvapil (2015), viz i ✍Nekvapil (1994), konstatuje, že nemožnost neproblematické aplikace Fergusonova pojmu d. na dnešní jazykovou situaci č. by mohla osvobodit bohemisty od apriorního předpokladu existence dvou základních kódů (SČ a OČ), víceméně ideálních typů, a nabídnout jiné možnosti popisu – jedním z východisek by mohl být předpoklad jazykového kontinua (viz i pojem „diglosie jako kontinuum“ u ✍Schiffmana, 1997:210), jiným východiskem by se mohl stát předpoklad jednoho variujícího kódu.