1. Zvuková vlastnost, která je nositelem relevantního kontrastu mezi ↗fonémy. Je to základní pojem koncepce popisu fonologického systému, kterou rozpracoval na základech ↗Pražské fonologické školy R. Jakobson. D.r. se stávají vlastním východiskem popisu, představují nejmenší stavební prvek ↗fonologické analýzy. Je zadán určitý počet d.r. a jejich pomocí jsou charakterizovány fonémy tak, aby byly navzájem jednoznačně odlišeny. Foném je v této koncepci charakterizován jako „svazek distinktivních rysů“ (✍Jakobson & Fant ad., 1952; ✍Jakobson & Halle, 1956), později jako „průsečík distinktivních rysů“ (✍Chomsky & Halle, 1968, v aplikaci pro generativní lingvistiku). Pojetí d.r. se postupně proměňovalo, pojem d.r. sám však zůstává trvalým nástrojem fonologického popisu. V klasickém popisu se obvykle dodržuje zásada formulovat d.r. jako binární (dvoučlenné).

Systém fonémů daného jaz. bývá prezentován v podobě matice, která vznikne, když jednotlivým fonémům přiřadíme odpovídající hodnoty d.r. Příznak na levé straně protikladu je označován v matici +, jeho protějšek –; na levou stranu klademe obvykle příznakový člen protikladu; znak 0 v matici znamená, že distinktivní rys není pro odlišení fonému relevantní. Výběr d.r. a jejich uspořádání je vedeno snahou, aby popis systému byl úsporný, operativní a adekvátní zvukové realitě. Význam těchto požadavků začal být aktuální především v souvislosti s aplikací d.r. v rámci generativní gramatiky (↗fonologické koncepce). D.r. mohou být formulovány různým způsobem, na základě artikulačních, akustických n. percepčních charakteristik, případně v jejich vzájemném spolupůsobení.

V souboru zvukových kvalit charakterizujících fonémy jsou jen některé podstatné pro jejich vzájemný kontrast. Bývá jich však více, než kolik je zapotřebí pro minimální odlišení fonémů v popisu systému. Např. v č. kontrast vokálů /o/, /u/ proti ostatním krátkým samohláskám může být charakterizován na základě postavení jazyka („zadní“) n. postavení rtů („zaokrouhlené“), případně na základě poměru hodnot jejich tónových složek („gravisové“). Možnost výběru při zadávání d.r. kromě jiného způsobuje, že terminologie používaná pro ně v různých fonologických popisech je značně variabilní. Z metodologického hlediska je způsob zadávání d.r. ovlivněn obecným typem popisu, jehož má být součástí.

Jakobson, Fant a Halle vycházeli při stanovení d.r. především z akustických vlastností hlásek (srov. ↗akustické vlastnosti českých vokálů, ↗akustické vlastnosti českých konsonantů) s cílem odvozovat je z podoby zvukového spektra. Učinili také pokus formulovat stabilní univerzální soubor dvanácti d.r., jichž by bylo možno použít pro popis kteréhokoli jaz. Pozdější systémy zdůrazňují požadavek, aby všechny rysy měly zřetelnou fyzikální charakteristiku, a převažuje artikulační základ. Takový je už výchozí soubor „fonetických rysů“ v klasické práci ✍Chomsky & Halle (1968).

Artikulační vlastnosti jsou samozřejmým základem v koncepcích, které si kladou za cíl popsat obecné principy, jež jsou určující pro výslednou podobu jaz. stavby (např. ↗geometrie rysů, ↗přirozená fonologie, ↗grounded phonology). Zdrojem pro aplikace dnes bývá soubor artikulačních charakteristik P. Ladefogeda prezentovaný jako popis artikulačních možností, které nalezly uplatnění v jaz. světa (již ✍Ladefoged, 1975; později např. ✍Ladefoged, 1997; ✍Ladefoged & Maddieson, 1996).

Podstatnou změnu popisu představuje závislostní koncepce d.r. (↗feature geometry). V ní se vytváří soubor d.r. jako hierarchicky strukturovaný systém. Je prezentován stromovým grafem, jehož úrovně jsou vázány vztahem dominance/závislost a nelze je zaměňovat. Toto uspořádání umožňuje vymezit určitou skupinu rysů uvedením jejich dominantního uzlu a zacházet s nimi pak odděleně, což vyhovuje ↗autosegmentálním koncepcím fonologického popisu. D.r. v této koncepci nemusí být zadány binárně, mohou být unární n. naopak vícečlenné. Nicméně tendence k binárnímu zadání převažuje. Známá je modifikace závislostní koncepce d.r. obsahující na nejnižší úrovni důsledně binární opozice, kterou publikoval ✍Halle (1992).

2. Soubor dvou vzájemně kontrastních, homogenních a neslučitelných hodnot; hodnotám, které splňují tyto vlastnosti, se říká pertinentní. Pomocí takovýchto rysů je popisován jednak daný objekt popisu (např. ↗foném), jednak je pomocí stejných rysů vyložen i vztah daného objektu k jiným objektům stejné třídy. Pomocí rysů a jejich hodnot se tedy vyjadřují ↗opozice mezi objekty, nejčastěji mezi fonémy.

Dvě hodnoty jsou homogenní, pokud jsou členy stejné podmnožiny, v opačném případě jsou heterogenní. Například hodnoty [krátká] a [dlouhá] jsou u č. vokálů homogenní, hodnoty [krátká] a [neznělá] jsou heterogenní.

Hodnoty jsou slučitelné, pokud jsou hodnotami jednoho fonému, tedy přiřazeny k množině hodnot jednoho jediného fonému. Pokud hodnoty nejsou přiřazeny jedinému fonému, nejsou slučitelné, ale neslučitelné. Všechny slučitelné hodnoty jsou heterogenní ze své povahy, ale nikoliv naopak, každá heterogenní hodnota není nutně slučitelnou. Např. hodnoty [krátká] a [zadní] jsou u č. vokálů slučitelné, existují totiž vokály, které jsou krátké a zadní, např. /u/, hodnoty [krátká] a [dlouhá] jsou neslučitelné, protože neexistuje jediný vokál, který by byl krátký a dlouhý najednou.

Hodnoty jsou kontrastní, pokud nahrazení jedné z nich automaticky přiřazuje druhou hodnotu, v opačném případě jsou nekontrastní. Všechny kontrastní hodnoty jsou homogenní, a tedy i neslučitelné, ale nikoliv naopak. Hodnoty [krátká] a [dlouhá] jsou v č. kontrastní, protože vokál může být jen dlouhý či krátký, z důvodu vzájemné kontrastnosti pak můžeme psát obě hodnoty i jako [–dlouhá] a [+dlouhá], respektive [+krátká] a [–krátká]. Protože u č. kvantity je příznakovější rys [dlouhá], volí se první druh zápisu.

Hodnoty, které jsou zároveň kontrastní, neslučitelné a homogenní, nazýváme hodnotami pertinentními. Rys je tedy roven dvěma pertinentními vzájemně kontrastními hodnotami.

Rys zkonstruovaný tímto postupem je vždy binární, protože se skládá ze dvou vzájemně kontrastních pertinentních hodnot. Jedna z hodnot je arbitrárně označena jako „negativní“ (značí se –), druhá jako „pozitivní“ (značí se +), tato arbitrárnost je ovlivněna většinou předpokládanou příznakovostí obou hodnot daného rysu. Například rys [±znělost] se skládá z [–znělost] (tj. neznělost) a [+znělost]. Schematicky v následujícím obrázku:

Některé současné ↗fonologické teorie, které nevyužívají analytického modelu popsaného stručně výše, konstruují i vícehodnotové rysy (nejčastěji ternární) (např. ✍Ladefoged, 1971; ✍Hall, 2001:4; ✍Lass, 1998:107), n. naopak pouze jednohodnotové rysy (unární) (✍Hall, 2001:4, 14–17; ✍Lass, 1998). Unární rysy jsou vlastně rysy složené z hodnoty pozitivní v kontrastu nikoliv s hodnotou negativní, ale prázdnou, technicky tedy opět jde o rys binární, pouze jiného charakteru než klasický binární rys. Unární rys si můžeme představit např. takto pro č. konsonanty: [±nazálnost] se skládá z [0nazálnost] (tj. nepřítomnost nazality) a [+nazálnost]. V č. totiž jsou všechny nazály od ostatních konsonantů odlišeny i nejméně jedním dalším rysem vyjma samotného rysu [±nazálnost], ostatní konsonanty jsou k nazalitě v neutrálním postavení. Pro popis hindského nebo francouzského vokalického systému je naopak rys [±nazálnost] binární ve zcela klasické podobě, protože tento rys je přítomen jako minimální distinktivní rys pro jeden každý vokál v pozitivní či negativní hodnotě. Rysy vícehodnotové je možné chápat jako svazek rysů binárních či unárních (ve smyslu popsaném výše).

Univerzálně pojaté teorie postulují sadu rysů: např. harvardská škola (✍Jakobson & Fant ad., 1952; ✍Jakobson & Halle, 1956) přináší 12 inherentních distinktivních rysů umožňujících popsat 2¹² potenciálních fonémů, pozdější školy a přístupy počty užitých distinktivních rysů modifikují (např. raný ↗generativismus pracoval s 16 rysy, generujícími 2¹⁶ potenciálních fonémů). V těchto modelech se pro popis fonologických systémů tvoří obsáhlé matice, do kterých se vypisují jednotlivé hodnoty daných rysů těch kterých fonémů. Harvardská i generativní škola pracují s rysy, jako by jejich souhrn tvořil foném, naproti tomu ✍Marcus (1969), ✍Brainerd (1971) a ✍Šefčík (2009) chápou rysy jako prostředek popisu fonému.

Takto pojaté systémy mají tedy velkou redundanci, protože fonologické systémy mají řádově desítky fonémů. Dalším problémem je, že některé potenciální fonémy prostě nemohou existovat, protože dané rysy nejsou slučitelné pro jediný foném (například v č. kvantita a znělost, kvantita a nazalita, nazalita a znělost). To vede k pochopení hierarchičnosti rysů a tvorbě ↗rysové geometrie.

Na č. aplikoval harvardský model ✍Kučera (1961), jeho matice s distinktivními rysy a fonémy je zde s drobnými úpravami:

p

b

t

d

ť

ď

k

g

c

č

f

v

s

z

š

ž

x

h

±vokaličnost

–

–

–

–

–

–

–

–

–

–

–

–

–

–

–

–

–

–

±konsonantičnost

+

+

+

+

+

+

+

+

+

+

+

+

+

+

+

+

+

+

±kompaktnost

–

–

–

–

+

+

+

+

–

+

–

–

–

–

+

+

+

+

±difúznost

0

0

0

0

0

0

0

0

0

0

0

0

0

0

0

0

0

0

±gravisovost

+

+

–

–

–

–

+

+

–

–

+

+

–

–

–

–

+

+

±akutovost

0

0

0

0

0

0

0

0

0

0

0

0

0

0

0

0

0

0

±dlouženost

0

0

0

0

0

0

0

0

0

0

0

0

0

0

0

0

0

0

±nazálnost

–

–

–

–

–

–

–

–

–

–

–

–

–

–

–

–

–

–

±kontinuálnost

–

–

–

–

–

–

–

–

–

–

+

+

+

+

+

+

+

+

±znělost

–

+

–

+

–

+

–

+

0

0

–

+

–

+

–

+

–

+

±drsnost

0

0

–

–

–

–

0

0

+

+

0

0

0

0

0

0

0

0

l

r

ř

m

n

ň

j

i

í

e

é

u

ú

o

ó

a

á

±vokaličnost

+

+

+

–

–

–

0

+

+

+

+

+

+

+

+

+

+

±konsonantičnost

+

+

+

+

+

+

–

–

–

–

–

–

–

–

–

–

–

±kompaktnost

0

0

0

0

0

0

–

–

–

–

–

–

–

–

–

+

+

±difúznost

0

0

0

0

0

0

+

+

+

–

–

+

+

–

–

0

0

±gravisovost

0

0

0

+

–

–

–

–

–

–

–

+

+

+

+

0

0

±akutovost

0

0

0

0

–

+

0

0

0

0

0

0

0

0

0

0

0

±dlouženost

0

0

0

0

0

0

0

–

+

–

+

–

+

–

+

–

+

±nazálnost

–

–

–

+

+

+

±kontinuálnost

+

–

–

±znělost

0

0

0

±drsnost

0

–

+