D. jednotky X (kde X může být lingvistický objekt různého typu a různé velikosti, např. ↗hláska, ↗morfém, ↗slovo, ↗syntaktická fráze atd.) je soubor všech kontextů, v nichž se X objevuje. Např. d. sufixu ‑ot(‑a), jímž se v č. derivují abstrakta označující vlastnosti, je vázána na kontext uzavřené množiny adjektivních kořenů, tj. {nah, slep, hluch, …} ‑ot(‑a). Sufix ‑ost, který rovněž derivuje abstrakta z adjektivních základů, má d. mnohem širší než ‑ot‑(‑a), protože se objevuje jak v kontextu adjektivních kořenů, např. hloup‑ost, tup‑ost n. slab‑ost, tak i v kontextu adjektivních sufixů, např. pud‑ov‑ost, věc‑n‑ost, dět‑sk‑ost, hran‑at‑ost. Typicky se rozlišují dva typy d. mezi jednotkami stejného řádu: komplementární d. a volná (n. též paralelní) d.

Jednotky X a Y jsou v komplementární distribuci tehdy, když se jejich kontexty nepřekrývají, tzn. že X a Y se nikdy nevyskytují ve stejném kontextu. Komplementární d. mají v č. např. hlásky [n] a [ŋ]: distribuce velární nazály [ŋ] je vázána na velární kontext, objevuje se jen před jiným velárním konsonantem (srov. bra[ŋk]a, ma[ŋg]o, ko[ŋx]a) a nikde jinde; alveolární nazála [n] se naopak ve velárním kontextu nikdy neobjevuje. Vztah komplementární d. je i mezi sufixy ‑u a ‑m, jimiž jsou derivovány tvary 1. osoby sg. v prézentním paradigmatu: konsonantický sufix ‑m se objevuje pouze v kontextu po dlouhém vokálu (srov. dělá‑m, prosí‑m), vokalický sufix ‑u se v sousedství dlouhého vokálu nikdy neobjevuje; viz ↗prézens. Na úrovni syntaxe mají komplementární d. např. ↗komplementizéry aby a zda. Oba uvozují tzv. ↗kompletivní věty, a to tehdy, vyjadřuje‑li sloveso maticové věty pravdivostní otevřenost komplementové CP. D. komplementizéru aby je přitom vázána jen na kontext, kde maticové sloveso vyjadřuje nejen otevřenost pravdivosti CP, ale i její žádoucnost; komplementizér zda se v tomto kontextu nikdy neobjevuje: Petr ti poručil, abys přišel / *zda přijdeš × Petr se ptá, zda přijdeš / *abys přišel; viz ↗komplementizér.

Jednotky X a Y mají volnou distribuci // paralelní distribuci tehdy, když se jejich kontexty překrývají; může přitom jít o překrývání úplné (kontexty, v nichž se X a Y objevují, jsou identické), n. o překrývání částečné (X a Y sdílejí jen část všech kontextů, v nichž se mohou vyskytnout). Např. mezi hláskami [ŋ] a [u] je vztah volné d., přičemž kontexty, kde se objevuje [ŋ], tvoří podmnožinu kontextů, kde se objevuje [u]: obě hlásky se shodně vyskytují před velárními konsonanty (srov. bra[ŋk]a – r[uk]a, ma[ŋg]o – lan[ug]o, ko[ŋx]a – komb[ux]a), [u] se navíc objevuje i v kontextu jiných hlásek (srov. např. h[ub]a, n[ud]a, h[us]a, k[un]a). Ve volné d. jsou sufixy 1.os.sg. ‑u a ‑i, přičemž kontexty, v nichž se objevuje ‑i, tvoří podmnožinu kontextů, v nichž se objevuje ‑u: zjednodušeně řečeno, distribuce ‑i je vázána na postalveoláry a /j/; výsledkem jsou ↗dublety jako píš‑u/‑i, maž‑u/‑i, pláč‑u/‑i, hraj‑u/‑i, kupuj‑u/‑i. Vztah volné d. je i mezi komplementizéry zda a ‑li: oba se mohou paralelně vyskytovat v kontextu slovesa ptát se (Petr se ptá, zdali přijdeš).

Pojem d. byl do lingvistiky uveden strukturalismem, kde d. byla hlavním nástrojem pro identifikaci elementárních jednotek fonologické a morfologické roviny jaz., tj. ↗fonémů a ↗morfémů. V syntaxi je pojem d. spojen především s ↗generativismem: komplementární d. je považována za jeden z hlavních ukazatelů toho, že dané jednotky patří do stejné syntaktické kategorie, tzn. že zaujímají stejnou pozici v syntaktické struktuře (viz ✍Sportiche & Koopmann(ová) ad., 2013).

To, že se lingvistický objekt pravidelně nevyskytuje v určitém kontextu, se někdy označuje jako tzv. ↗defektivní distribuce.