DITRANZITIVNÍ SLOVESO (ditranzitivum, sloveso dvojpřechodné)
Sloveso, které se kromě přímého předmětu v akuzativu váže ještě s jedním (nepřímým) předmětem, buď v prosté pádové formě n. ve formě předložkového pádu; z hlediska syntaktického vyjádření vztahu mezi řídícím a závislým větným členem mluvíme o slovese s dvojitou ↗rekcí. D.s. tak stojí v opozici k monotranzitivnímu slovesu, které má pouze jednu bezpředložkovou akuzativní vazbu (psát něco, potřebovat něco), viz ↗tranzitivní sloveso, ↗předmět, ↗akuzativ. Mezi prosté pády, kterými může být nepřímý předmět d.s. v č. vyjádřen, patří genitiv (zbavit někoho něčeho), dativ (dát někomu něco, poslat někomu něco) a instrumentál (zaměstnat někoho něčím, uklidnit někoho něčím, unavit někoho něčím a slovesa s významem opatření něčeho něčím, jako např. pokrýt záhony rákosem, napustit dřevo dehtem, srov. Karlík v ✍SČ (1998:248)). Č. má i jedno d.s. se dvěma akuzativy, (na)učit někoho něco, vzniklé z dnes archaického (na)učit někoho něčemu, avšak pouze první akuzativ má charakter strukturního pádu, jak potvrzuje pasivizace: někdo byl učen něco někým × *něco bylo učeno někoho někým. Předložkové pády, které vyjadřují nepřímý předmět d.s., mohou být genitivní (odloučit někoho od někoho), dativní (poštvat někoho proti někomu, přimět někoho k něčemu), akuzativní (připravit někoho o něco, nadchnout někoho pro něco, zatahat někoho za něco), lokálové (přesvědčit někoho o něčem) a instrumentálové (seznámit někoho s někým / s něčím). Jsou to předložkové fráze, které postupně ztratily svůj původní adverbiální význam a jejichž specifická (předložková) pádová forma je řízena konkrétním slovesem, a lze je proto považovat za předměty.
Vzhledem k tomu, že slovesa typu dát někomu něco s nepřímým předmětem v dativu představují v rámci d.s. zdaleka nejproduktivnější skupinu, používá se často označení d.s. zjednodušeně pouze pro slovesa, která se vážou s bezpředložkovým akuzativem a bezpředložkovým dativem, jako např. darovat, věnovat, předat, poslat, prodat, připsat, odpustit, vrátit, poskytnout, přidělit, předložit, zadat, vytknout, dlužit, sebrat, zabavit. Dativní argument zde nese ↗sémantickou roli recipient, akuzativní argument nese roli patiens, popř. theme, a oba argumenty/participanty/aktanty jsou obligatorními členy ↗valenčního rámce daného slovesa. Takový obligatorní dativ se odlišuje od dativu označovaného jako ↗volný dativ, který se také pojí s přímým předmětem v akuz. (podržet někomu něco, rozbít někomu něco, pochválit někomu něco), ale jehož přítomnost ve valenčním rámci je fakultativní (v angl. psané literatuře se hovoří o tzv. neselektovaném argumentu). ↗FGP řadí tento typ dativu zpravidla mezi tzv. typická doplnění, která jsou poddruhem fakultativních volných doplnění, srov. Vallex 2.5 (viz ✍Lopatková & Žabokrtský ad.). I když je volný dativ považován za nevazebný, jeho forma je dána rekcí řídícího slovesa (jde vlastně o předmětový adjunkt), a proto se sloveso pojící se s akuzativem a volným dativem považuje také za d.s.
Kromě jmen mohou být oba argumenty d.s. vyjádřeny zájmeny, včetně zájmen reflexivních. Ta mohou mít jak slabou formu, chovající se syntakticky jako ↗klitika, tak silnou formu: Přidělil mu ho / Přidělil ho jemu, Přidělil si ho / Přidělil ho sobě, Přidělil se mu / Přidělil mu sebe; vyjádření obou argumentů formou reflexivního zájmenného klitika se v praxi nevyskytuje: ??Přidělil se si, ??Přidělil si se × Přidělil se sobě, Přidělil si sebe. Krátká reflexivní zájmena se a si je třeba odlišit od homonymních reflexivních částic, které se pokládají za slovotvorný „formant“ a které slouží k derivaci ↗antikauzativ jako představit si něco, přizpůsobit se něčemu a inherentních reflexiv jako líbit se někomu, uvědomit si něco. Taková reflexivní slovesa se k d.s. neřadí. Pro komplexní rozbor syntaxe reflexivních klitik v č. viz ✍Medová (2009). Viz také ↗person case constraint.
Sémanticky specifickou skupinu d.s. představují slovesa předávání informace n. instrukce jako říct, povědět, oznámit, sdělit, pošeptat, prozradit, zatajit, potvrdit, vzkázat, napsat, zavolat, slíbit, přikázat, dovolit, navrhnout atd., která se pojí s recipientem v dativu, zatímco patientový argument může být kromě akuzativní jmenné fráze vyjádřen také vedlejší větou předmětnou n. infinitivem: Řekl jim něco zajímavého / že odejde / aby odešli; Navrhl nám spolupráci / že můžeme spolupracovat / abychom spolupracovali / spolupracovat. Takové vedlejší věty se řadí mezi tzv. ↗obsahové věty. V řídící větě na ně může odkazovat demonstrativum, které má funkci pádového ukazatele a obvykle se nepovažuje za větný člen: Rozhodčí Karlovi navrhl (to), jestli by nechtěl dělat kapitána; viz ↗korelativum. Pro podrobný lexikálně sémantický rozbor sloves předávání informace viz Karlík v ✍SČ (1998:104–111).
Všechna d.s. v č. s nepředložkovým akuzativem a nepředložkovým dativem nelze syntakticky analyzovat jedním způsobem, jak ukázala ✍Dvořák(ová) (2009) a ✍Dvořák(ová) (2010), která rozlišuje ditranzitiva (1) s tzv. vysokým dativem (Dat»Acc ditransitives) a (2) s tzv. nízkým dativem (Acc»Dat ditransitives); srov. ✍Wegener (1991), ✍McFadden (2004)ad. pro stejný závěr v němčině. Zatímco vysoký dativ je generován ve frázi, která selektuje verbální frázi (VP) a která odpovídá Marantzově aplikativní frázi vApplP (✍Marantz, 1993), nízký dativ je generován uvnitř VP jako komplement předložkové fráze s foneticky nulovou hlavou P0, která se se slovesem pojí ještě před patientovou DP; srov. ↗dativ, ↗aplikativum.
Argumentů pro takovou analýzu je několik a jsou založeny na (A) slovosledu, (B) významovém rozdílu, (C) povrchové obligatornosti, (D) pasivizaci, (E) rezultativních participiích a (F) nekanonických pasivizacích se slovesy dostat a mít.
(A) V neutrálním slovosledu, kde není žádná informace známá z kontextu, předchází dativní argument akuzativnímu u d.s. typu (1), ale akuzativní argument předchází dativnímu u d.s. typu (2): Poslal rodičům dopis, Slíbil dětem odměnu, Dlužil bance peníze, Oznámil kapitánovi odchod z družstva × Vystavil studenty nebezpečí, Zasvětil život modlitbám, Podřídil vzbouřence novému králi, Přizpůsobil cviky studentům, Zanechal mláďata osudu, Podrobil zajatce výslechu.
(B) D.s. typu (1) označují děj, který je někomu adresován, který vyžaduje příjemce (v širokém slova smyslu), a dativní DP tudíž nese sémantickou roli recipienta, označovanou též jako adresát. Recipient/adresát bývá zpravidla životný a syntaktická pozice, v níž je generován, se spojuje s ↗theta rolí nazývanou u ✍Dvořák(ové) (2009), v návaznosti na ✍Marantze (1993), jako affected (tzn. dějem zasažený participant, viz ↗zasaženost). D.s. typu (2) takovou jednotnou sémantiku nemají, kromě velmi zobecnělého významu směřování, a jejich dativní argument bývá spíš neživotný. ✍Dvořák(ová) (2009) předpokládá, že reprezentují theta roli spojenou se směrovými předložkovými frázemi a označovanou jako path.
(C) Argument v roli recipienta nemusí být vždy povrchově vyjádřen, i když je stále přítomen implicitně. ✍Daneš (1971) zavedl pro tento typ argumentu v č. pojem potenciální. Takový nevyjádřený recipient má v ditranzitivních konstrukcích buď generický význam: Ani dobře promyšlená investice negarantuje jistý zisk (rozuměj: člověku obecně) n. neurčitý význam: Zloděj sebral zboží za deset tisíc (rozuměj: někomu) n. je recipient dovoditelný z kontextu: Šéf navrhl, že mě přeloží (rozuměj: navrhl mně, popř. někomu); srov. ↗nulový objekt. ✍Panevová & Řezníčková (2001) navíc odlišují povrchově nerealizovaného neurčitého adresáta ve větě jako Jan už tu chatu konečně prodal od tzv. všeobecného adresáta, pro kterého uvádějí příklady většinou habituálních vět jako Jan vždy říká pravdu, Jan už rok prodává tu chatu, ale i Jan neřekl o té věci nic, Jan včera řekl, že tam přijde (pro zavedení pojmu všeobecný předmět viz ✍Daneš, 1971; srov. též ✍Panevová, 1974; ✍Panevová, 1975). I přes určité nejasnosti v analýze implicitních recipientů/adresátů je podstatné, že na rozdíl od nich nízký dativ nemůže zůstat nevyjádřený, tzn. že je povrchově obligatorní: Karel zasvětil svůj život *(čemu), Karel podřídil svoje plány *(komu, čemu). ✍Dvořák(ová) (2009) vysvětluje tuto obligatornost jako důsledek přítomnosti nulové hlavy P (Preposition) ve struktuře Acc»Dat ditranzitiv, která se chová stejně jako overtní předložky v tom, že nemůže stát sama o sobě, srov. Karel přinutil Petra k *(čemu).
(D) Také pasivizace d.s. potvrzuje jejich dvojí derivaci. Argument, kterému je přidělen (v aplikativní frázi) vysoký dativ, předchází v ↗pasivizované struktuře v nepříznakovém slovosledu patientu v nominativu, zatímco argumentu, kterému je přidělen nízký dativ (uvnitř VP), předchází nominativní subjekt: Karlovi byl odebrán řidičský průkaz, Karlovi byl udělen Řád T.G.M. × Děti byly vystaveny nebezpečí, Karel byl představen prezidentovi. Takové chování je očekáváné, pokud je recipientní DP generována výš než patientová DP, a je to tudíž recipientní fráze, která se v nepřítomnosti ↗externího argumentu (generovaného v aktivní větě ve [Spec, VoiceP]) syntakticky pohybuje do specifikátoru TP, kde ohodnocuje rys ↗EPP. V tomto smyslu je tedy fráze s rolí recipienta subjektem pasivizované věty. Ponechává si však svůj dativní pád, který byl této frázi přidělen inherentně, tzn. zároveň s připsáním theta role. Nízký dativ je naopak dominován patientem, kterému tak nebrání v syntaktickém pohybu do pozice subjektu.
(E) Kromě dějových pasiv, diskutovaných v předchozím bodě, je rozdíl mezi d.s. typu (1) a (2) reflektován také na rovině stavových pasiv. Jedním z testů pro odlišení dějového pasiva od stavového je inkompatibilita druhého s dativními příklonkami: Kouření mi bylo (lékařem) zakázáno × Kouření je (??mi) zakázáno, Všechny knihy mi byly vráceny × Všechny knihy jsou (*mi) už vráceny; srov. ↗participium pasivní. Platí to však pouze pro d.s. s vysokým dativem. Nízký dativ, který je generován uvnitř lexikální části verbální projekce, a tedy mnohem níže než lehké aplikativní sloveso, se může i v případě, že je vyjádřen příklonkou, kombinovat jak s dějovými, tak se stavovými pasivními participii: Všechno služebnictvo je mi podřízeno, Tyto cviky jsou mi naštěstí přizpůsobeny.
(F) D.s. ze skupiny (1) dovolují deagentizaci založenou na kombinaci stavového pasivního participia a pomocného slovesa dostat n. mít: Karlovi vrátili na daních deset tisíc – Karel dostal na daních vráceno deset tisíc; Šéf nabídl Karlovi, že ho přeřadí jinam – Karel dostal od šéfa nabídnuto, že ho přeřadí jinam; Karel Marii všechno odpustil – Marie má (od Karla) všechno odpuštěno; Karlovi připsali na účet bonus 300 Kč – Karel má na účtě připsán bonus 300 Kč. D.s. s nízkým dativem takovou nekanonickou pasivizaci nedovolují. Možnost pasivizace s dostat a mít je navíc podmíněna lexikální sémantikou sloves, a proto není možná ani pro všechna d.s. typu (1) (a nelze ji tudíž použít jako jediný test k odlišení obou skupin). Pro více detailů o nekanonické pasivizaci ve vztahu ke slovesům s dativním argumentem viz ↗dativ. Pro další testy odlišující (1) a (2) viz ✍Dvořák(ová) (2009) a ✍Dvořák(ová) (2010); existenci dvou typů ditranzitiv potvrzují na základě chování ↗retroaktivních infinitivů také ✍Dotlačil & Šimík (2013), kteří pokládají vysoký dativ za strukturní a nízký dativ za lexikální.
Jsou‑li d.s. nominalizována, přímý objekt má formu postnominálního genitivu, zatímco nepřímý objekt si uchovává svůj dativní pád: poslat rodičůmdat. dopisakuz. – poslání dopisugen. rodičůmdat., svěřit bancedat. penízeakuz. – svěření penězgen. bancedat., přizpůsobit cvikyakuz. studentůmdat. – přizpůsobení cvikůgen. studentůmdat.. Vzhledem k odlišnému bázovému slovosledu obou typů d.s. je zajímavé, že se rozdíl mezi vysokým dativem (předcházejícím akuzativu ve slovesných strukturách) a nízkým dativem (následujícím akuzativ) stírá na rovině nominalizovaných d.s., kde hloubkový přímý objekt v genitivu vždy předchází dativu (v kontextově nepříznakovém slovosledu): poslání dopisu rodičům × ??poslání rodičům dopisu, svěření peněz bance × *svěření bance peněz, přizpůsobení cviků studentům × *přizpůsobení studentům cviků. Tento požadavek je konkrétní instancí obecnějšího požadavku, aby postnominální genitiv vždy následoval přímo za jménem, které jej uděluje, a před všemi ostatními argumenty a adjunkty, viz též ↗verbální substantivum. Syntaktickou derivací ditranzitivních nominalizací se detailně zabývá ✍Dvořák(ová) (2011), která jejich chování dává do souvislosti s inherentností dativu a strukturností postnominálního genitivu.
Analýzou ostatních d.s., tzn. těch, která kromě strukturního akuzativu připisují jiný pád než bezpředložkový dativ, se nikdo specificky nezabýval. Lze předpokládat, že přinejmenším ta d.s., která se pojí s předložkovým pádem, mají paralelní syntaktickou strukturu jako d.s. s nízkým dativem (typ 2) s tím rozdílem, že jejich lexikálně selektovaná předložka je fonologicky overtní. Takovou analýzu podporuje i fakt, že v č. existuje skupina d.s., která mezi vyjádřenou a nevyjádřenou předložkou alternují: předurčit někoho (k) něčemu, přiřadit něco (k) něčemu, připodobnit někoho/něco (k) někomu/něčemu.
- Daneš, F. Větné členy obligatorní, potenciální a fakultativní. Miscellanea linguistica, 1971, 131–138.
- Dotlačil, J. & R. Šimík. Peeling, Structural Case and Czech Retroactive Infinitives. In Junghanns, U. & D. Fehrmann ad. (eds.), Proceedings of FDSL 9, Göttingen 2011, 2013, 105–124.
- Dvořák, V. Ditransitive Verbs in Czech and their Nominalizations. QP, Rutgers University, 2009.
- Dvořák, V. On the Syntax of Ditransitive Verbs in Czech. FASL 18: The Second Cornell Meeting 2009, 2010, 161–177.
- Dvořák, V. Inherent Case and Locality Requirement: Evidence from Ditransitives and their Nominalizations. In UPWPL 17.1: Proceedings of PLC 34, 2011, 95–104.
- Lopatková, M. & Z. Žabokrtský ad. Vallex 2.5 (http://ufal.mff.cuni.cz/vallex/).
- Marantz, A. Implications of Asymmetries in Double Object Constructions. In Mchombo, S. (ed.), Theoretical Aspects of Bantu Grammar, 1993, 113–150.
- McFadden, T. The Position of Morphological Case in the Derivation: A Study on the Syntax–Morphology Interface. PhD. diss., UPenn, 2004.
- Medová, L. Reflexive Clitics in the Slavic and Romance Languages. PhD. diss., Princeton University, 2009.
- Panevová, J. On Verbal Frames in Functional Generative Description, Part I. PBML 22, 1974.
- Panevová, J. On Verbal Frames in Functional Generative Description, Part II. PBML 23, 1975, 17–52.
- Panevová, J. & V. Řezníčková. K možnému pojetí všeobecnosti aktantu. In Č-US 3, 2001, 139–146.
- Poldauf, I. Místo dativu ve výstavbě věty. SlavPrag 4, 1962, 335–345.
- Pylkkänen, L. Introducing Arguments. PhD. diss., MIT, 2002.
- SČ, 1998.
- Waltraud, P. & J. Whitman. Applicative Structure and Mandarin Ditransitives. In Duguine, M. & S. Huidobro ad. (eds.), Argument Structure and Syntactic Relations from a Cross-Linguistic Perspective, 2010, 261–282.
- Wegener, H. Der Dativ im heutigen Deutsch, 1985.
- Wegener, H. Der Dativ – ein struktureller Kasus? In Fanselow, G. & S. W. Felix (eds.), Strukturen und Merkmale syntaktischer Kategorien, 1991, 70–103.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/DITRANZITIVNÍ SLOVESO (poslední přístup: 22. 11. 2024)
CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny
Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2020
Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka