Teorie jazyka v rámci ↗generativní gramatiky. Základním principem generativní gramatiky, a tedy i d.m., je modularita: komputační modul (tj. syntax) generuje z jednotek uložených v lexikonu komplexní struktury, a to pomocí dvou základních mechanismů: sloučení (Merge) a pohybu (Move). Vždy po skončení každého derivačního cyklu je syntaxí vygenerovaná struktura paralelně odeslána do dvou interpretačních modulů (Spell‑Out): fonologického (Phonological Form, PF) a sémantického (Logical Form, LF); ↗T‑model.

D.m. předpokládá, že syntaktický modul generuje nejen syntaktické struktury sensu stricto, tj. syntaktické fráze a věty, ale i struktury morfologické, tj. morfologicky komplexní slova i jejich flexivní formy; viz ↗nelexikalistická hypotéza. Slova a jejich tvary tedy mají stejnou vnitřní strukturu jako syntaktické fráze: skládají se z hierarchicky uspořádaných, binárně se větvících konstituentů. Jednotky, které tvoří terminální uzly syntaktických struktur různých velikostí, jsou dvojího typu: 1. kořeny (např. √les, √tepl, √běh) a idiomy (např. lážo plážo), 2. gramatické rysy (např. [Pl(urál)], [Perf(ektivnost)], [Ml(uvčí)]). Jejich podstata se principiálně liší, a proto jsou oba typy jednotek uloženy ve dvou na sobě nezávislých lexikonech; viz schéma v (1).

(1) modularita jazyka v d.m.

Lexikon kořenů označovaný jako encyklopedie obsahuje idiosynkratické informace o kořenech a idiomech, tedy informace o jejich významu. To mj. znamená, že morfosyntaktické vlastnosti, které jsou tradičně spojovány s kořeny, jako např. informace o tom, zda jde o kořen „nominální“, „adjektivní“ n. „verbální“, jsou v d.m. definovány syntakticky, nikoli lexikálně (tzv. akategoriální kořeny // categoryless roots). Standardní přístup ke kategorizaci kořenů v rámci d.m. ilustrují příklady v (2). (2a) ukazuje strukturu jména lov: kořen √lov je syntakticky interpretován jako jméno proto, že se objevuje v nominálním kontextu, tzn. je komplementem nominální hlavy n°. (2b) pak ukazuje strukturu verba lov‑i(‑t), kdy je kořen √lov komplementem verbální hlavy v°; viz např. ✍Marantz (1997), ✍Marvin(ová) (2002).

Zatímco obsah encyklopedie je jazykově specifický (významy asociované s kořeny a idiomy se jazyk od jazyka liší), obsah lexikonu gramatických rysů je naopak jazykově univerzální (jednotlivé jazyky se liší pouze v tom, kterou část tohoto lexikonu aktivně využívají); viz ↗univerzální gramatika.

Morfologie v teorii d.m. stojí na rozhraní (interface) mezi syntaktickým a fonologickým modulem, sama ale status modulu nemá: nemá žádné vlastní jednotky, z nichž by generovala nějaké vlastní, na syntaxi nezávislé morfologické struktury. Morfologický komponent tak de facto funguje jako prostředník mezi syntaxí, která generuje abstraktní, tj. žádné formy neobsahující struktury, a fonologií, jejíž funkcí je derivovat fonologickou formu tak, aby byla foneticky interpretovatelná. Strukturu morfologického komponentu v d.m. ukazuje schéma (3). Obsahuje jednak lexikon morfologických forem (Vocabulary Items, VI), pomocí něhož naplňuje abstraktní syntaktickou strukturu odpovídajícími formami. Vedle toho disponuje dvěma typy pravidel: 1. pravidly, která manipulují se syntaktickou strukturou tak, aby zajistila vložení správné morfologické formy (viz dále definice pravidel impoverishment, fission a fusion), 2. pravidly, jež manipulují s fonologickou strukturou vložených morf. forem v určitých morfosyntaktických kontextech (tzv. readjustment rules).

(3) morfologický komponent v d.m.

1.	manipulace se syntaktickou strukturou:	impoverishment, fission, fusion, …
2.	vkládání morf. jednotek do syntaktické struktury:	/‑me/ ↔ [Ml,Pl]; /les/ ↔ √les
3.	manipulace s fonologickou strukturou morf. jednotek:	readjustment rules

Zatímco lexikon kořenů (encyklopedia) a lexikon gramatických rysů jsou presyntaktické – jejich jednotky tvoří základní stavební kameny syntaktické struktury (tj. její terminální uzly) – a neobsahují žádné formy, lexikon morfologických forem je postsyntaktický a jeho součástí jsou právě fonologické informace. Vždy po skončení syntaktické derivace dodává lexikon morf. forem fonologický materiál do jednotlivých terminálních uzlů, uspořádaných syntaktickými pravidly. Morfologie v teorii d.m. tak pouze interpretuje/realizuje části syntaktické struktury. Toto tzv. pozdní vkládání forem// Late Vocabulary Insertion odlišuje d.m. od jiných generativních teorií morfologie; teorie d.m. sama sebe označuje za alternativu k ↗lexikalismu (viz ✍Marantz, 1997). V příkladech v (2) je vkládání morf. forem do terminálních uzlů naznačeno šipkami.

VI jsou reprezentovány jako fonologické formy, jež mají definováno, kam do syntaktické struktury mohou být vloženy. To znamená jednak to, které gramatické rysy mohou realizovat, a také to, v jakém kontextu je mohou realizovat: /forma/ ↔ [rys(y)] / kontext. Např. pádová koncovka ‑ů bude v lexikonu morf. forem reprezentována jako /u:/ ↔ [Gen,Pl] / [Mask]_, což znamená, že může realizovat syntaktický uzel obsahující rysy [Genitiv] a [Plurál] (buď oba současně, nebo pouze jeden z nich; k tomu viz dále), a to tehdy, obsahuje‑li předcházející uzel rys [Maskulinum]. Druhou skupinu VI tvoří formy, které jsou asociovány s významy jednotlivých kořenů a idiomů; otázky spojené s realizací kořenů a idiomů, tedy lexikálních morfémů v tradičním slova smyslu, přitom stojí na okraji zájmu d.m.; k tomu viz ✍Harley(ová) & Noyer (1998).

Distribuce VI realizujících gramatické rysy je regulována dvěma mechanismy: principem podmnožiny a tím, že morf. formy mohou být tzv. podspecifikovány. Princip podmnožiny // Subset Principle říká, že určitá forma může být vložena do určitého terminálního uzlu syntaktické struktury jen tehdy, jestliže je lexikálně specifikována pro všechny gramatické rysy v něm zahrnuté, popř. pro jejich podmnožinu. Jestliže existuje více forem, které splňují tuto podmínku, tj. alomorfů v tradičním slova smyslu, pak vítězí vždy ten z nich, který je lexikálně specifikován pro více rysů daného uzlu (✍Halle & Marantz, 1993); princip podmnožiny, s nímž pracuje d.m., je odvozen z obecnějšího principu ↗Elsewhere Condition.

Podstatný vliv na distribuci morf. forem má i to, že mohou být podspecifikovány (underspecified). To znamená, že všechny morf. formy nemusejí být lexikálně definovány pro všechny gramatické rysy, které mohou realizovat. Efektem této podspecifikovanosti je pak poměrně široká distribuce forem: jedna a tatáž forma se může objevovat v různých morfosyntaktických kontextech, pokud nejsou k dispozici jiné formy, které jsou přímo pro tyto kontexty plně specifikovány. To, že morf. formy pouze interpretují syntaktickou strukturu, a to, že mohou být lexikálně podspecifikovány, umožňuje d.m. oproti jiným morfologickým teoriím výrazně redukovat velikost lexikonu. Kontrast mezi d.m. a teoriemi, které pracují s tradičními morfémy, kdy je určitá forma vždy pevně asociována s určitým gramatickým významem, lze v č. ilustrovat na příkladu k‑ových sufixů ‑(e)k, ‑k(‑a), ‑k(‑o). Č. gramatiky tradičně hovoří o třech různých sufixech, protože každý z nich derivuje jména různého rodu: ‑(e)k maskulina (strom‑(e)k), ‑k(‑a) feminina (jam‑k(‑a)), ‑k(‑o) neutra (slův‑k(‑o)); každý z nich tedy musí být, jsa asociován vždy s jedním gramatickým rodem, samostatným morfémem. Jejich fonologické i morfologické chování (a také jejich diachronní původ) ale ukazují na to, že jde o různé instance téhož sufixu. Pokud jde o fonologické chování, všechny tři zmíněné sufixy mají v iniciální pozici vokál e alternující s nulou a všechny také způsobují stejné typy palatalizací. Tyto k‑ové sufixy jsou pak produktivními afixy pro derivaci deminutiv. Fakt, že rod deminutiva je vždy identický s rodem základového jména (strom_masc > strom‑(e)k_masc, jám(‑a)_fem > jam‑k(‑a)_fem, slov(‑o)_neu > slův‑k(‑o)_neu), pak ukazuje na to, že informace o gramatickém rodu není součástí sufixu jako takového; ↗deminutivum. V d.m. tedy budou všechny k‑ové sufixy reprezentovány jednou VI, která bude rodově podspecifikována, tzn. nebude lexikálně asociována s žádným rodem. Princip podmnožiny pak predikuje, že tento k‑ový sufix může realizovat jakýkoli terminální uzel reprezentující gramatický rod, bez ohledu na to, obsahuje‑li rys [Mask(ulinum)], [Fem(ininum)] nebo [Neu(trum)].

Východiskem teorie d.m. je to, že morfologická struktura je izomorfní se syntaktickou strukturou, což dobře ilustruje už název jednoho z nejcitovanějších programových článků No Escape from Syntax: Donʼt Try Morphological Analysis in the Privacy of Your Own Lexicon (✍Marantz, 1997). Tato izomorfie ale může být za určitých podmínek porušena; např. když jedné morfologické formě odpovídá více gramatických rysů, z nichž každý má v syntaktické struktuře svůj vlastní terminální uzel. Tyto případy neizomorfie mezi syntaxí a morfologií interpretuje d.m. jako výsledek manipulace se syntaktickou strukturou po skončení její derivace a před vkládáním samotných morf. forem. Mezi základní ryze morfologické operace patří: 1. vymazání gramatických rysů z terminálního uzlu (Impoverishment) tak, aby do něj mohla být vložena méně specifická morf. forma, 2. rozštěpení terminálního uzlu (Fission) tak, aby jeho rysy mohlo realizovat současně více morf. forem, 3. sloučení terminálních uzlů (Fusion) tak, aby jejich rysy mohla realizovat jediná morf. forma; k tomu viz např. ✍Halle (1997), ✍Noyer (1997).

Pokud jde o č., v teoretickém rámci d.m. (n. jemu blízkém) byly doposud analyzovány tyto jevy: modální adjektiva typu viditelný, viz ↗-teln-adjektivum (✍Caha & Karlík, 2005; ✍Karlík, 2010), nominalizace typu čtení/pití (viz ↗verbální substantivum) a četba (viz ↗dějové substantivum; ✍Karlík, 2012; ✍Ziková, 2012), pádový synkretismus ve jmenné deklinaci (✍Ziková & Caha, 2007).