Formální podtyp ↗doplňovacích tázacích vět, který obsahuje obligatorně více než jeden tázací výraz, tj. jednoslovná ↗tázací zájmenan. tázací zájmenná příslovce (1a,b) n. větší fráze obsahující tázací zájmeno n. příslovce (tzv. ↗k-fráze / ↗k-slova (↗wh-phrases)) (1c). Proto se v angl. nazývají multiple wh-interrogatives // multiple wh-questions (zkráceně multiple questions). Typické příklady:

V č. d.t.v.n. se zpravidla všechny tázací výrazy pohybují doleva od hlavního slovesa. Mezi prvním a ostatními tázacími výrazy při tom obligatorně vystupují stálé příklonky a opcionálně větná adverbia (✍Toman 1981:298; ✍Rudin(ová), 1988), příp. i další adverbia, nepříklonný auxiliár, nezdůrazněná zájmena n. subjekt: Kdo (se) komu (*se) líbi?; Kdo se bude čemu věnovat; Zeptali jsme se, co změna komu přinese (✍Meyer, 2004). Taková data ukazují, že se první tázací výraz pohybuje do levého kraje CP, kdežto nižší (druhé, třetí atd.) přistávají před TP n. dokonce níže, před VP. Podobně jako v polštině, ruštině a srbštině/chorvatštině a na rozdíl třeba od bulharštiny (✍Rudin(ová), 1988) tázací zájmena v č. tudíž netvoří jeden syntaktický celek (konstituent). K tomu se hodí také, že jsou blokovány dvojité extrakce typu *Na koho kdy si myslíš, že čekal? (✍Toman, 1981). V č. platí poměrně volné řazení tázacích výrazů (✍Toman, 1981; ✍Rudin(ová), 1988; ✍Koktová, 1999): Kdo se na kom více provinil nebo kdo komu více dluží (SYN); Co kdo vytuneloval, koho kdo podplatil (SYN), což se v generativních analýzách zachycuje jako nedodržování původní slovoslední hierarchie (neplatnost tzv. superiority effects).

Teorii d.t.v.n. rozvíjí v řadě prací Ž. Bošković (např. ✍Bošković, 1997; ✍Bošković, 2001a; ✍Bošković, 2002). Vychází z trojité klasifikace jazyků na základě kritéria pevného či volného pořadí tázacích výrazů v jednoduchých × komplexních větách: Na úrovni logické formy (LF) však tázací výrazy zásadně končí v projekci CP. V overtní (= viditelné) syntaxi to už platí pro jazyky, ve kterých se první dva tázací výrazy vyskytují vždy v pevném pořadí (bulharština). Jazyky, které selektivně ukazují efekty pevného pořadí jen ve vedlejších větách a podobných komplexních konstrukcích (srbština/chorvatština), atrahují tázací výrazy do CP jen v těchto konstrukcích a v jednoduchých větách je nechávají před TP. V jazycích, ve kterých pořadí tázacích výrazů je všude volné (ruština, polština), se přitahují tázací výrazy viditelně vždy jen před TP. Tázací výrazy při tom splňují dva různé požadavky: zarovnání s rysem [F(okus)] (v pozici před TP anebo v CP) a zarovnání s rysem [wh] (v CP). Zásadní pro teorii Boškoviće je tedy předpoklad, že v daných jazycích skutečně existuje pevná povrchová pozice pro kontrastivně fokusované fráze a že tázací výrazy musí být fokusované. Podle toho č. patří jasně do poslední uvedené skupiny, a tedy by měla přitahovat své tázací fráze viditelně jen před TP a na úrovni LF do CP. Proti takové analýze mluví však empirická fakta: Stálé příklonky se v č. nacházejí v syntaktické hlavě, resp. v několika různých hlavách (viz ✍Lenertová, 2004), a to mezi první tázací frází a ostatními (viz ✍Toman, 1981). První tázací výraz se tímto pohybuje do CP; ostatní přistávají před TP, případně jen před VP, jak ukazuje mj. možná intervence auxiliáru budoucího času (viz výše). Kromě toho v č. žádná pevná povrchová pozice pro kontrastivně fokusované fráze neexistuje, čímž efektivně odpadá motivace pro pohyb druhého, příp. dalších tázacích výrazů před TP nebo VP.

K první výhradě lze říci, že přímý spoj mezi pohybem do CP a efekty superiority není nijak samozřejmý. ✍Müller & Sternefeld (1993), ✍Richards (1997) a mnoho jiných navrhovali generativní analýzy, podle kterých se jedna tázací fráze přemístí do projekce CP, a přesto žádné pevné pořadí neplatí. Boškovićova teorie vyžaduje pro různé efekty tzv. „druhé pozice“ – postavení ↗klitik v č., ale také např. postavení finitního slovesa v něm. – nové, nesyntaktické (např. fonologické) vysvětlení (viz ✍Bošković, 2001b), které nejen pro č. zatím chybí a ani nemá plauzibilitu.

Co se týče druhé výhrady, tzn. motivace pohybu všech tázacích výrazů před TP nebo VP, je sice třeba uznat, že tázací výrazy mají k fokusovaným blízko (viz nahoře), ale souvislost je složitější; a hlavně v č. větě přesto neexistuje žádná pevná pozice pro všechny kontrastivně fokusované fráze, která by daný pohyb mohla vyžadovat. Naopak přestavení všech tázacích výrazů doleva před VP spíše připomíná pohyb členů informačně-strukturního pozadí (viz ↗skrembling) ven z oblasti fokusu. Pokud připustíme takovou úvahu (✍Meyer, 2006), že to, co působí „únik“ tázacích výrazů z VP, je výsledek tzv. intervention effect (efekt zakročení) (viz také ✍Beck(ová), 1996), ✍Kratzer(ová) & Shimoyama(ová) (2002) analyzují jednoduchá zájmena typu kdo, co v nejrůznějších jazycích jako „nerozhodnutá“; teprve pod skopusem odpovídajícího operátoru uskuteční sémantiku buď existenčně anebo univerzálně kvantifikační, negativní n. tázací. Zakračující operátor jednoho typu, např. [∃], může podle Kratzer(ové) & Shimoyama(ové) přerušovat lokální vztah mezi zájmenem a odpovídajícím operátorem jiného typu, např. [Q], ve větné struktuře; v tom případě se struktura může zachránit pohybem zájmena doleva od „vadného“ [∃]. Tak vysvětlují autorky efekty zakročení jako např. v něm. *Was hat irgendjemand wem gezeigt? (‘Co někdo komu ukázal’) × Was hat wem irgendjemand gezeigt? (‘Co komu někdo ukázal’) (✍Beck(ová), 1996). Z oblasti slovosledu a reference je známo, že vlevo od hranice mezi pozadím a rozmezím informačního fokusu (PosP/NegP) jsou nominální fráze bez overtního determinátoru interpretovány jako definitní n. indefinitně-specifické, což se může analyzovat jako „zavírající“ ∃-operátor (tzv. existential closure ). Zdá se, že se tím také přerušuje vztah českých tázacích zájmen in situ k větnému rysu [Q], což vede k overtnímu přesunu doleva před PosP/NegP.

V souladu s tímto přístupem by určité tázací výrazy mohly zůstávat in situ, pokud obecně nepodléhají efektům zakročení. Ukazuje se, že k takovým výrazům patří wh-fráze vázané v diskurzu, tj. kontextově zapojené (D[iscourse]-linked), jejichž referent se vybírá z předem dané množiny referentů, srov. Kdo nemůže používat jaké symboly; Kdo nemá jaká jídla rád (SYN). ✍Wachowicz(ová) (1974) a ✍Pesetsky (1987) pozorovali, že kontextově zapojené wh- výrazy nepodléhají overtnímu wh-pohybu. Podle Pesetského se to vždy týká který-frází (Nastala dost dlouhá debata o tom, kdo pojede ve kterém vozidle), málokdy proč-, kolik- a jak-frází, a nikdy „podivových“ tázacích výrazů jako č. kdopak, angl. what the hell apod. Toto tvrzení pro č. sice platí a dokonce se dá zobecnit na jednoduché pronominální wh-fráze: kdo, co, kde, kdy atd. mohou zůstávat in situ, jen když je množina jejich referentů explicitně daná v kontextu: Umělci a architekti. […] Kdo ovlivňuje koho (SYN). V č. se často také nepohybují jak jaký-fráze (které nejsou vždy kontextově zapojené), tak i kolik-fráze: Dříve nebo později musí také konkrétně říct, kdo do fondu dá kolik peněz (suma je v kontextu neznámá).

Analýza sémantiky d.t.v.n. se soustředila už od ✍Kuna & Robinson(ové) (1972) a ✍Wachowicz(ové) (1974) na tři hlediska: (i) na kontextovou zapojenost jednoho či více tázacích výrazů (k tomu viz výše), (ii) na možnost odpovědi jednou dvojicí (trojicí …) referentů – tzv. single pair reading, anebo celým seznamem různých dvojic (trojic …) – tzv. pair-list reading, a (iii) na řazení referentů v odpovědí. ✍Hagstrom (1998) jako první předložil teorii, která odvozuje hlediska (ii) a (iii) explicitně od různých syntaktických derivací a odpovídajících interpretací. V jeho systému, který byl původně rozvinut pro jazyky wh in situ (zejména pro japonštinu), se tázací morfém [Q] zvedává do větné hlavy C⁰, kdežto tázací fráze se interpretuje bez pohybu in situ pomocí tzv. choice functions. Volba mezi čtením jako jednotlivá dvojice × seznam dvojic záleží na výchozí pozicí morfému [Q] – pokud je v jeho skopusu pouze jeden tázací výraz, odvozuje se čtení seznamu dvojic, jinak čtení jako jednotlivá dvojice. Teorie Hagstroma byla aplikována na slovanské jaz. v ✍Boškovićovi (2001a) a na č. v ✍Meyerovi (2003) a ✍Šimíkovi (2010). ✍Šimík (2010) analyzuje různá čtení a kontextuální zapojenost několikanásobných otázek, při tom rozšiřuje systém Hagstroma o podmínku, že fokusace n. kontextová nezapojenost tázacího výrazu nutně vede k jeho kombinaci s [Q]. Z toho lze např. úspěšně odvodit, že věty s jedním fokusovaným tázacím výrazem in situ vyvolávají odpověď seznamem dvojic: [Lidé přišli, ale nevím,] komu jsme měli předat [Q] CO. Dva nefokusované tázací výrazy bez předchozího kontextu mohou být interpretovány jako jednotlivá dvojice: Tak co, [Q] komu jsi dnes s čím POMOHL? Dva kontrastivně fokusované tázací výrazy, jako např. v „recipročních otázkách“ (✍Wachowicz(ová), 1974), vyžadují čtení jednotlivé dvojice: [Q] KDO se rozešel s [Q] KÝM? (příklady podle ✍Šimíka 2010).

Všechny základní vlastnosti d.t.v.n. v č. porušuje konstrukce typu Kdo koho (si myslíš, že) si váží víc? (✍Meyer, 2003). Tady stojí dva tázací výrazy před pozicí stálých příklonek, dají se spolu extrahovat (viz ↗doplňovací tázací věta) a mají pevně zafixované pořadí (wh-)podmět > (wh-)předmět; srov. Koho si kdo váží víc? × *Koho kdo si váží víc?. Sémanticky se tady jedná o kontrast mezi dvěma kontextově danými dvojicemi, popř. o kontrast mezi různými řazení dvojice (reciprocal questions ✍Wachowicz(ové), 1974). Odpověď může obsahovat jen jednotlivou dvojici, nikoli seznam dvojic. ✍Meyer (2003) rozvíjí analýzu dané konstrukce v duchu ✍Hagstroma (1998) (viz výše), spolu s hypotézou, že se nižší tázací zájmeno seskupuje s vyšším do jednoho konstituentu před dalším pohybem (✍Grewendorf, 2001), což předpovídá syntaktické vlastnosti konstrukce. Seskupením se navíc vylučuje, aby se [Q] umístilo mezi tázací fráze, čímž podle Hagstroma odpadne čtení jako seznam dvojic.