V ↗dialektologii soubor otázek sestavený pro výzkum nářečí exploračními metodami (↗jazykovězeměpisné metody), zpravidla obsahující též obrazovou přílohu, která umožňuje upřesnit některé pojmy (např. z věcněvýznamových okruhů „rostlinstvo“, „ptactvo“, „zemědělské nářadí a jeho součásti“). Koncepce a rozsah d. se řídí cílem výzkumu (nář. slovník lokální n. šířeji teritoriální, nář./jaz. atlas n.nář. monografie), a otázky jsou tak tříděny z různých hledisek (věcného, hláskoslovného/fonetického, morfologického atd.; srov. ✍Vážný, 1955). Při přímé exploraci je vyplňovatelem dialektolog, při nepřímé exploraci dopisovatel, který vyplněný dotazník zasílá zpět; odtud označení korespondenční metoda.

Výzkum za využití d. (dotazníková metoda) je základním způsobem sběru jaz. materiálu pro ↗jazykový atlas: D. je vyplňován ve všech bodech předem připravené sítě lokalit, a to buď dialektology přímo v terénu (výhodou je spolehlivost zápisů, nevýhodou časová náročnost, třebaže výzkum provádí tým, nikoliv, jak požadoval Gilliéron, jediný dialektolog; srov. ✍Vážný, 1955:169), n. dopisovateli (korespondenční anketa; její výhodou je časová nenáročnost, neboť v krátkém období lze shromáždit materiál z velkého území, nevýhodou nespolehlivost zejména hláskové podoby zápisů).

Ve vývoji ↗jazykového zeměpisu představují první jeho fázi korespondenční ankety, druhou dotazníkové výzkumy uskutečňované odborníky‑dialektology. Za první korespondenční anketu v novodobé dialektologii je pokládán výzkum podle soupisu 40 vět, určeného k převedení do nář. podoby, který sestavil Wenker v r. 1876 pro něm.jaz. atlas (✍Goosens, 1977). V č.jaz. prostředí se inspiroval Wenkerovou metodou ✍Dušek (1894). Vypracoval soubor „vzorných“, tj. vzorových, vět, na jehož základě se uskutečnila první korespondenční anketa na č.jaz. území a vznikla Dialektická mapa Čech (1894); viz ✍Hlavsová (1984).

Systematický výzkum nář. je u nás spjat s obdobím po r. 1945 a s přípravami ↗Českého jazykového atlasu: Po stanovení programu a transkripčních pravidel (1943) Českou dialektologickou komisí České akademie věd a umění začal výzkum v Čechách (od r. 1947) a na Moravě (od r. 1952), a to podle regionálních dotazníků vydávaných Dialektologickou komisí České akademie věd, později Ústavem pro jazyk český (autory dotazníků pro českou oblast byli B. Havránek, O. Hujer, V. Šmilauer, V. Vážný, pro Moravu J. Bělič, A. Gregor, A. Kellner, F. Kopečný, F. Svěrák). D. nebyly jednotné a zaměřovaly se na zvláštnosti příslušných dial. skupin a podskupin; zjišťovaly základní nář. rozdíly hláskoslovné, tvaroslovné, popř. slovotvorné, zcela ojediněle i lexikální. V další fázi výzkumu byly uspořádány d. lexikální. S využitím takto získaného materiálu jednak vznikly monografie ✍Voráčova (1955) a ✍Voráčova (1976), ✍Utěšeného (1960) a Běliče (✍NČD, 1972), jednak byl s přihlédnutím k výsledkům z korespondenčních anket sestaven rozsáhlý inventář diferenčních jevů a posléze Dotazník pro výzkum českých nářečí; viz ✍Česká dialektologická komise. Dotazník pro výzkum českých nářečí, 1964–1965. Je zaměřen na závažné územní strukturní rozdíly ve všech rovinách jaz. systému. Obsahuje 2 649 položek, uspořádaných do dvou oddílů: část A zahrnuje okruhy věcněvýznamové (místní a domácí prostředí; hospodářství; zemědělská práce; příroda; člověk; život člověka; společenský život), část B gramatické dodatky (morfologie všech slovních druhů, syntax) včetně vybraných jevů slovotvorných. Dodatečně bylo připojeno 132 položek zaměřených na výzkum jaz. situace zvláště u mladé generace v městech. Na rozdíl od fáze korespondenční byli explorátory i vyplňovateli dialektologové. Výsledky tohoto výzkumu předkládá ↗Český jazykový atlas (viz také ↗jazykový atlas).

D. se využívá i v sémantice, stylistice, gramatice, pragmatice n. sociolingvistice při specifikaci významů, příznaků, gramatičnosti n. užití jaz. jednotek.