Gramatologie češtiny echo-otázky jako zvláštní kategorii nepřijímá (✍MČ 3, 1987; ✍PMČ, 1995; ✍SČ, 1998). Typický příklad ukazuje B:

V obecné lingvistice naopak echo-o. – aspoň ten jejich druh, který obsahuje zdůrazněný tázací výraz – získaly velkou pozornost, protože systematicky porušují pravidla formování ↗doplňovacích tázacích vět: Nevyžadují overtní přestavení tázacích výrazů na začátek věty ani slovoslednou inverzi – srov. angl. You saw WHO?, nerespektují případný pevný slovosled tázacích výrazů – angl. What did WHO see? (✍Sobin, 2010), lze je odvodit nejenom z různých typů vět – srov. něm. Wo ist er morgen? – Wo ist er WANN? (‘Kde bude zítra?’ – ‘Kde bude KDY?’) (z doplňovací tázací věty) n. Mappus wählen! – WEN wählen? (‘Zvolit Mappuse!’ – ‘Zvolit KOHO?’) (z samostatného infinitivu ve funkci výzvy) atd.; viz ✍Reis(ová) (2013). Hlavní diskusní body v aktuálních analýzách echo-o. jsou podle ✍Reis(ové) (2013) tyto: (i) Jak se má vysvětlit pragmatický efekt “ozvěny”? Jedná se jenom o reaktivní výpovědi, n. k echo-o. patří jako varianta také prověřovací otázky a ↗zkušební otázky? (ii) Jaké jsou gramatické/formální vlastnosti echo-o.? (iii) Jak vzniká jejich otázková funkce?

Č. echo-o. byly popsány – podobně jak angl. a něm. – nejprve v souvislosti se syntaxí a aktuálním členěním ↗doplňovacích tázacích vět. ✍Křížková (1972:252) pozorovala, že tázací výraz se v echo-o. tohoto druhu ve všech slovanských jaz. nachází zpravidla na levém okraji věty. Naproti tomu „normální“ doplňovací tázací věty v několika slovanských jaz. (zejména v češtině!) dovolují výskyt tázacího výrazu v jeho výchozí pozici (tzv. wh in situ) na konci věty – tzn. přímo opačná situace než v angl. a něm. K dalším gramatickým vlastnostem č. echo-o. patří (viz obecnou diskusi u ✍Reis(ové), 1990; ✍Reis(ové), 1991; o češtině ✍Meyer, 2004): (i) Tázací „echo“ výrazy vystupují in situ v kontextech, ve kterých „pravé“ tázací výrazy nejsou přípustné ani se nemohou přesouvat –“Od té doby, co jsme umřeli”, řekla zahořkle. – “Od té doby, co jste CO?”. (ii) Hlavní přízvuk je vždy na tázacím výrazu, a to na jeho části wh, nikoli na obsahovou restrikci: KTErý herec // *Který HErec že mu podal ruku? Forma průběhu základní frekvence F0 je silná ↗antikadence. (iii) Na rozdíl od „pravých“ otázek se v č. echo-o. prakticky nevyskytují modální částice. Jen ↗otázky ověřovací podle ✍SČ (1998:396) často obsahují že, aby, které ale jsou většinou analyzovány jako spojky. (iv) Tázací „echo“ výrazy mají někdy strukturu, kterou „pravé“ tázací výrazy nepřipouští: Na to by teď už měl stačit její manžel. – Její co? ✍Reis(ová) (1990), ✍Reis(ová) (1991), ✍Reis(ová) (2013) z takových a dalších vlastností odvozuje, že echo-o. doplňovacího typu z hlediska syntaxe a sémantiky nejsou tázací věty, tzn. chybí jim rys větného typu [Q]. Otázková funkce vzniká jako ↗implikatura konvenční z toho, že antikadence a zároveň důraz na operátorové části tázacího výrazu kódují otevřenost, neúplnou informaci. Možnost tvořit echo-o. na základě nejrůznějších typů výpovědí ukazuje, že se nejedná o další typ vět, nýbrž o směs běžných typů s vlastnostmi „ozvěny“. Tuto obecnou charakterizaci lze přenést i na č. Pokud se jedná o reakce na výzvy n. na zjišťovací otázky, jsou tady však typičtější ↗otázky ověřovací ve formě (osamostaněných) vedlejších vět; srov. Horká linka: Umíte řídit auto? – Zákazník: Jestli umím co?

Proti většině literatury (např. ✍Bolinger, 1957; ✍Ginzburg & Sag, 2000) argumentuje ✍Reis(ová) (1990), ✍Reis(ová) (1991), ✍Reis(ová) (2013) pro širokou třídu echo-o., kterou spojí syntaktické vlastnosti – wh in situ aj. – i pragmatické vlastnosti – prezentace propozice jako „úplné“, „zavřené“ (✍Reis(ová), 1990:57). Patří sem také ↗otázky ověřovací (podle mluvnické terminologie), ↗otázky zkušební a monologické tzv. autorské otázky: Po skončení druhé světové války se setkali vojáci sovětští a američtí kde? U Torgau, na Labi! Takové otázky však v č. nesdílejí všechny strukturní rysy echo-o. (viz ✍Meyer, 2004:126). Připouštějí např. modální částice: Pokud uslyšíte spojení “nejkrásnější věc života”, představíte si asi co? Proti dojmu „zavřenosti“ mluví zcela nenápadné negativní odpovědi: M: A pak bylo co? – V: A pak už nebylo nic!; A ten je proti čemu? – Ten není proti ničemu. Na základě těchto a dalších vlastností lze počítat pro češtinu s typem „pravých“ otázek s (fokusovaným) tázacím zájmenem na konci věty, který nelze redukovat do echo-o. Viz také ↗otázka, ↗eliptická odpověď.