V ↗transformační generativní gramatice neschopnost zájmena koreferovat s c‑ovládající NP, jejíž stopu zájmeno c‑ovládá (silné překřížení (strong cross‑over) SCO)), popř. stopu c‑ovládá struktura, v níž se zájmeno nachází (slabé překřížení (weak cross-over) (WCO)); viz ↗c‑ovládání. E.p. poprvé popsal ✍Postal (1971) a kategorizace na silné a slabé překřížení pochází od ✍Wasowa (1972). Schematické konfigurace a základní příklady silného a slabého překřížení jsou níže v (a/b) (> značí c‑komando, numerický index značí pohybovou závislost typu A‑bar (A’) a alfabetický index značí referenci). Příklady v (c) ilustrují, že je‑li stopa po antecedentové NP mimo c‑komandovou doménu zájmena (resp. dominující struktury), k efektu překřížení nedochází.

(2)		Slabé překřížení (WCO):
	a.	NP1/i > [XP ... pron*i/j ...] > t1/i
	b.	Who1/i was [NP his*i/j dog] fed by t1/i? (nemožná odpověď: Johni fed hisi dog (himself).)
	c.	Who1/i t1/i fed [NP hisi/j dog]? (možná odpověď: Johni fed hisi dog.)

V 70. a 80. letech vznikla řada syntaktických vysvětlení pro e.p. (kromě již citovaných viz např. ✍Reinhart(ová), 1976; ✍Chomsky, 1976; ✍Chomsky, 1981; ✍Chomsky, 1982; ✍Higginbotham, 1980; ✍Koopman(ová) & Sportiche, 1982; ✍Safir, 1984), přičemž všechny vycházejí z myšlenky, že překřížení znemožňuje vytvoření vztahu mezi operátorem (výše otázkovým wh‑slovem) a stopou jakožto syntaktickou proměnnou vázanou tímto operátorem. Syntaktická proměnná je definována jako proměnná v A‑pozici vázaná operátorem v A’‑pozici (✍Chomsky, 1981); viz ↗A-pozice. Např. podle ✍Koopman(ové) & Sportiche (1982) je negramatičnost WCO důsledkem porušení principu bijektivity (bijection principle), který vyžaduje, aby na každý operátor připadala jedna syntaktická proměnná a na každou takovou proměnnou jeden operátor. V konfiguraci WCO, viz (2a/b), kde stopa a zájmeno nejsou ve vzájemném vztahu c‑ovládání (resp. vázání), dochází k porušení bijektivity, neboť jsou obě vázány A’‑operátorem. Oproti tomu v gramatickém příkladu (2c) je zájmeno vázáno stopou v A‑pozici, čímž ztrácí status syntaktické proměnné a k porušení bijektivity tak nedochází. Negramatičnost SCO, viz (1a/b), vysvětlují Koopman(ová) & Sportiche tím, že stopa, jsouc vázána zájmenem, ztrácí status syntaktické proměnné (de facto tedy přestává být stopou v technickém slova smyslu), současně však není žádnou jinou správně utvořenou prázdnou kategorií (např. PRO či pro).

Obecnost e.p. má ilustrovat fakt, že jej lze pozorovat nejen v případech s wh‑posunem, nýbrž i s kovertním stoupáním kvantifikátoru či fokusu (✍Chomsky, 1976). Jak vidno v (3b) a (4b), LF konfigurace příkladů (3a) a (4a) je typickou WCO konfigurací, což vysvětluje jejich negramatičnost:

Jak podotýká ✍Dočekal (2008), tato analýza naráží na problém, že stane‑li se výše uvedená LF konfigurace overtní, WCO efekt výrazně slábne, viz (5a) a (5b). Dodejme, že WCO efekt je v č. relativně slabý i ve strukturách s wh‑posunem, (5c):

Dočekalovo řešení se v některých rysech podobá řešení ✍Lasnika & Stowella (1991), kteří tvrdí, že existují dva druhy A’‑posunu – jednak výše zmíněný posun „pravého“ kvantifikačního operátoru a jednak posun operátoru bez kvantifikačních vlastností, tedy operátoru, jehož sémantika se spíše blíží referenčním výrazům. Z těchto dvou typů pouze ten první dává vzniknout „pravé“ syntaktické závislosti operátor‑proměnná. Závislost vytvořená druhým typem pohybu se pak podobá spíše vztahu referenční antecedent‑anafora. Z výše popsané analýzy navržené ✍Koopman(ovou) & Sportichem (1982), popř. z analýz jí podobných, plyne, že syntaktický e.p. vzniká pouze v prvním typu A’‑závislosti, reprezentovaným právě anglickým wh‑posunem či (anglickým a českým) kovertním posunem kvantifikátoru a fokusu. Oproti tomu anglický posun topiku a relativního operátoru a české overtní posuny obecně (wh‑posun, overtní posun kvantifikátoru, fokusu či topiku) reprezentují druhý typ A’‑posunu, který není senzitivní na efekt překřížení.

To, že přítomnost či absence efektu překřížení do jisté míry závisí na referenčních či informačněstrukturních vlastnostech operátoru, vedlo některé lingvisty k přesvědčení, že e.p. v zásadě není syntaktickým omezením. Např. ✍Rochemont (1986) (viz také ✍Williams, 1997) si všímá toho, že nemožnost koreference zájmena a lineárně následujícího výrazu ve fokusu plyne z naprosto obecné podmínky, že diskurzně dané (given) výrazy nemohou nést větný přízvuk. Např. výraz Karla v (4a), je‑li koreferenční se zájmenem jeho, je diskurzně daný – právě proto, že v předchozím lingvistickém kontextu se nachází výraz, který má shodnou referenci – totiž právě zájmeno jeho. Jako diskurzně daný nemůže tedy Karel nést přízvuk, což je v (4a) porušeno. Je‑li přízvuk realizován na jiném místě ve větě, ať už v důsledku změny pozice přízvuku či slovosledu, koreference se zdá být možná. Viz (6):

Toto vysvětlení lze jednoduše aplikovat i na případ (5b), kde výraz Karla není diskurzně daný, neboť jej koreferenční zájmeno jeho lineárně následuje. Důkazem, že e.p. v případě (4a) není syntaktický, je však hlavně to, že lze najít kontext, v němž je věta s danou interpretací gramatická: v (7B) je výraz Karla sice diskurzně daný, nicméně současně je kontrastivní. Kontrastivní interpretace v tomto případě nevylučuje interpretovat výraz Karla jako daný, a tedy jako koreferentní se zájmenem jeho: