Termín, který v lingvistice rozpracoval (v návaznosti na ✍Kořínka, 1934, a jinde) ✍Kopečný (1957), ✍Kopečný (1965), ✍Kopečný (1978). Týká se ↗slov onomatopoických, pohybomalebných a ↗slov lalických. E.p. není založena na genetické příbuznosti, nýbrž na podobnosti tzv. „elementů“. Tak Kopečný nazývá interjekční základy, které vznikly n. vznikají v jazycích jak co do původu příbuzných, tak nepříbuzných, v podobných psychických podmínkách a za použití stejných n. podobných zvukových prostředků k pojmenování téhož jevu. Vyskytují se a vznikají v nejrůznějších vývojových fázích jazyků, včetně nejstarších období.

Typická pro tato slova je jejich značná hlásková variabilita (střídání kořenného vokálu, obměňování iniciálních konsonantů, afektivní palatalizace, sekundární nazalizace apod.). Neobvyklé hláskové variace, jimiž se tento typ slov vyznačuje, se mnohdy nedají vysvětlit běžnými zákonitostmi hláskového vývoje platnými pro neutrální slovní zásobu. To spolu s časovou nevymezeností vzniku těchto slov znemožňuje spolehlivě rekonstruovat společné indoevropské východisko. Během vývoje se „elementární“ útvary často neutralizují a přecházejí do nocionální sféry slovníku, pro niž platí pravidelné hláskové změny.

Elementárně příbuzná jsou např. následující onomatopoická slova pojmenovávající různé hlasité zvukové projevy: č. křičet, krknout, krákorat, klokotat, lit. krỹkšti, lat. clangere apod., slova pohybomalebná, která vyjadřují zvuk doprovázející rychlý pohyb: č. frnknout ‘odlétnout’, sln. frfráti ‘poletovat; vyvěrat’, p. fruwać ‘létat’ apod., slova lalická (vznikají bezděčnou činností dětských mluvidel): č. máma, b., r., br., ukr. мáма, sln. máma, slk., p. mama, lat. mamma, angl. mum, mummy, lit. mamà, momà aj., vše ‘maminka’, ř. μάμμη ‘maminka’ i ‘babička’, stind. māma‑ ‘strýc’, gruz. mama ‘otec’ apod. Viz též ↗zvukomalba, ↗lalické slovo.