1. V lingvistice citově silně zabarvený důraz vedoucí k zesílení komunikativního účinku řeči. Realizuje se proměnami obvyklé ↗modulace řeči a/nebo ↗artikulace hlásek, např. extrémním zesílením při křiku n. zeslabením při záměrném šeptání, změnou obvyklých intervalů výšky hlasu, velmi výraznou artikulací atp. Mění se i tempo řeči, e. projev je obvykle daleko rychlejší a v důsledku toho i artikulačně méně přesný, objevuje se opakování řetězců hlásek vnějškově podobné koktání ([totototedane]), prodlužování hlásek (vokálů [cóóó], ale i konsonantů [ssssičáku jeden]). Vznikají také záměrné „významné“ pauzy. Vedle toho dochází i ke změnám ostatních složek výpovědi (volba lexika, deformace větné stavby ap.). Jde tedy o jev komplexní, v němž je zvuk řeči jen jednou složkou. Při e. se posiluje výrazová funkce jaz., a proto do řečového proudu vstupují i parajazykové prostředky (vzlyky, vzdechy, neartikulované zvuky). Projev je doprovázen výraznou kinetikou a mimikou. Všechny tyto prostředky jsou v jaz. do jisté míry ustáleny, patří do širšího komplexu ↗komunikační kompetence spojené s kulturou chování. Zkušenost ukazuje, že jsme schopni je vnímat i v jaz. nám cizích, a to i bez znalosti obsahu sdělení.

2. Funkční zvuková prominence vyjadřující odkaz do předcházejícího či následujícího kontextu sdělení; viz ↗intonace, ↗větný přízvuk kontextový.