Částice ‑k, ‑li, ‑m(a), ‑n, ‑s(i), ‑to, ‑ž(e). Jsou dědictvím, které č. sdílí s ostatními slovanskými jaz., v nichž jsou tyto částice dodnes rozšířené ve své modální funkci (✍Decaux, 1955; ✍Engel & Mrazović, 1986; ✍Šimčuk & Ščur, 1999), zatímco v č. se od 15. stol. lexikalizují a ve sklonných zájmenech reinterpretují jako ↗postfixy. Ve staré č. k těmto e.č. přibyly částice ‑ť a ‑pak.

Enklitika se ve staré č. objevovala v postiniciální Wackernagelově pozici (✍Anderson, 1993) za prvním přízvučným slovem či konstituentem bez rozdílu slovního druhu (viz ↗klitikon, ↗vývoj českých klitik): A bývá ť to, že kdežť jsú najhorší, ještoť by tvé chudině učinili zádav, ti ť je (úřady) najspieš zakupují… (✍Nekula, 1996). E.č. se tak častěji dostávaly do kontaktu se spojkami, spojovacími výrazy, zájmeny a ↗auxiliáry, s nimiž utvořily nové spojky a + ž → až, a + ť → ať, kdy + ž → když, nebo + ť → neboť, jest + li → jestli aj., n. relativa *jen + ž → jenž, co + ž → což aj., z nichž některé zastarávají: který + ž → kterýž, pročež aj., což platí i o tázacích slovech kdož, což, kdoli, coli, kdožlipak, cožlipak aj. Je otázka, nakolik má s ohledem na postavení e.č. ve Wackernagelově pozici smysl chápat je jako sufixální částice, jak je s odkazem na finštinu charakterizuje ✍Čermák (2008). Gramatické ↗částice např. v japonštině n. čínštině se totiž slovosledně chovají jinak než v češtině, tj. stojí za členem, který syntakticky určují, n. na konci věty, jejíž větný modus indikují.

Podle korpusových dat se e.č. ve střední češtině vázaly především na funkční slova, zájmena a slovesa (viz ✍Kosek, 2011), přičemž se zúžila distribuce enklitických částic ve spojení se slovesem, tj. indik. bývá-ť a imp./opt. přijdi-ž (viz ✍Nekula, 2010). V tomto spojení pak došlo k postupné ↗gramatikalizaci e.č. Jako enklitické markery ↗větného modu ve střední češtině koindikovaly ↗slovesný způsob. Přesto je problematické chápat tyto částice jako slovesné ↗postfixy. Systém markerů větného modu doplňovala enklitická částice ‑li indikující otázku. Její užití se v č. postupně zúžilo na indikaci nepřímé otázky, čímž došlo k jejímu přehodnocení ve spojku: Nevím, budu-li tam dnes včas. Podobně zastaraly i ostatní enklitické markery větného modu, které pravděpodobně vymizely v souvislosti s rozvinutím systému tzv. deadverbiálních částic, jež převzaly některé funkce e.č. Jeho rozvinutí podle všeho podpořil jazykový kontakt s němčinou (✍Nekula, 1996).

Třebaže se staré e.č. na rozdíl od jiných slovanských jaz. lexikalizací a degramatikalizací ocitly na periferii systému ↗částic, podílí se novější ‑pak na kontextualizaci výpovědi a v návaznosti na typ ↗mluvního aktu ustaveného mj. větným modem modifikují, „zesilují“ ilokuci výpovědi: Kohopak k nám asi letos pozvali? × Koho k nám letos pozvali? n. Kdopak by tam chodil? × Kdo by tam chodil? Podobně to platí i o e.č. ‑že, která přímo nenavazuje na starou e.č. že, jež má na rozdíl od ‑pak (zavedení nového předmětu řeči) jinou kontextualizační funkci (opětovné zavedení určitého předmětu řeči) modifikující výpovědi jako celek: účastné Jakpak se jmenuješ? × distancované Jakže se jmenuješ? Evidenciální funkci tohoto ‑že lze odvodit ze spojkové funkce že, jež implikuje hypervětu s ↗verbem dicendi (✍Nekula, 1997): Jakže se jmenuje?; Petr že tam bude?; Tohle že je veselá oslava? Ze spojení tázacího slova co a e.č. ‑pak, snad elipsou a začleněním věty Copak je?, pak zase vznikla samostatná částice copak: Copak je? Oni dneska nepřijdou? → Copak oni dneska nepřijdou? × Oni dnes nepřijdou?, která se funkčně, ale podobně jako vždyť nikoli slovosledně dá charakterizovat jako ↗modifikační částice (✍Nekula, 1996). Viz také ↗částice.