Vkládání hlásek do (etymologicky) původní hláskové skupiny. Často jde o „vložení“ pouze ze synchronního pohledu, vzniklé v důsledku jiného historického vývoje (např. berla – berel; čtení – četl; viz ↗praslovanština). E. se připomíná zejména se zřetelem na podobu základního tvaru slova, v případech jako lev – lva – lvíče, pes – psa – psí proto není zvykem o vkladném /e/ mluvit, neboť je součástí nominativu základového slova; v nepřímých pádech a odvozeninách se v takových případech tradičně mluví o ↗elizi. V současné č. je běžné ↗vkladné /e/ (epentetické /e/) ve 2. pádě mn. čísla substantiv typu břízka – břízek n. při ↗vokalizaci předložek a ↗vokalizaci předpon končících souhláskou před slovními základy začínajícími souhláskovou skupinou (ode dveří // od dveří × *ode // od okna; odepřel × odpověděl); souhrnný název pro e, které se v některých tvarech objevuje, zatímco v jiných není, je pohyblivé e. Viz dále ↗alternace vokálů s nulou.

Kromě hlásky [e] je ve spis.č. doloženo vkladné [u], a to ve tvarech číslovek 7, 8 a jejich odvozeninách, kde jsou výslovnostní dublety [sedm̥], [osm̥] se slabičným [m̥] a (běžnější) [sedum], [osum].

Na řečové úrovni se objevují někdy vkladné vokály i v případech artikulačně náročných spojení, např. [reti] místo [rti] při zpěvu (tzv. anaptyxe), při ↗hiátu se naopak mezi vokály v cizích slovech vkládá po [i] aproximanta [j]: [lílije], [manijak]. Ojediněle se vkládá konsonant do souhláskové skupiny, např. současník – nespis. [sou̯častňík], domácnost – nespis. [domáctnost]; jde o proces protikladný ↗elizi typu prázdná – [prázná]. E. konsonantů viz též ↗praslovanština.

Typem e. je ↗proteze, tj. předsouvání konsonantu před náslovný vokál.