Jeden z funkčních sekundárních stylů patřící do širšího rámce ↗stylu odborného; jeho stylizaci lze chápat jako průnik vyjadřování odborného a esteticky sdělného, tedy uměleckého. Název pochází od názvu žánru „esej“, jde tedy vlastně i o ↗styl žánrový. Na rozdíl od stylizace odborné se tu uplatňuje výrazně osobnost tvůrce, který cestou úvahy předává na menší ploše subjektivně vybrané věcné informace spolu s argumentací ukazující zejména jejich souvislosti příjemci komplexně, tj. tak, aby působil nejen na jeho intelekt, ale i cit. Z tohoto stručného vymezení vyplývá, že tvůrcem textu je skutečná osobnost oboru n. veřejného života, která má k tématu, k němuž se vyjadřuje, dostatečnou předcházející znalost a současně neformální autoritu; měla by mít také výborné stylizační schopnosti.

Stylizace esejů vychází ze slohového postupu úvahového a na rozdíl od čistě odborného textu je zde omezeno užití terminologie (nejsou tu termíny speciální, ale jen obecněji srozumitelné) n. formalizace vyjádření pomocí symbolů a chybí ↗vertikální členění textu pomocí odkazů na sekundární literaturu n. poznámkový aparát. Malý rozsah textů má důsledek v nevýrazném ↗horizontálním členění, ve skutečnosti má však text promyšlenou strukturu. Forma podání je celkově beletrizovaná, je zde značně široký prostor pro výběr výrazových prostředků a tím i značná rozmanitost individuální stylizace. V našem prostředí se esejistické vyjadřování uplatňovalo a uplatňuje ve společenských vědách, samo téma však není pro esej a jeho stylizaci podstatné. Eseje O. Březiny nebo F. X. Šaldy vznikající v první pol. 20. stol. měly tematiku především uměnovědnou a tito autoři byli i výraznými literáty; jejich texty se staly u nás modelem pro tento typ stylizace. Ve své době odpovídaly dobovému stavu jaz. včetně umírněné emotivnosti a aktualizovanosti, hlavně pomocí metafor: [H. Kvapilová] se vyhýbala všemu lacinému, co podplácí diváka. Její úspěch byl vždy koupen za cenu cudné pýchy. Chtěla diváka ne přepadnout, strhnout, ohlušit – nýbrž zvlnit hlubším a déle vyznívajícím dojmem, než jest senzace chvilková (Šalda). Dnes ovšem díky vývoji vyjadřovacích norem veřejné komunikace působí tyto texty knižně. Modernější esejistický styl využívá nejen současného jaz., ale nevyhýbá se ani ↗slovním hříčkámn. širšímu repertoáru ↗figur (např. ↗zeugma u Skácela – když si děcka přinesou ze školy vysvědčení, nasadí si rodiče brýle a vrásky). Esejistická forma podání se zejm. od 80. let 20. stol. rozšiřuje na oblast filozofie, sociologie n. politologie (eseje Patočkovy, Kosíkovy, Havlovy, Halíkovy, Kellerovy atd.).

V posledních desetiletích se normy e.s. mění: na jedné straně přibývá obecně v odborném vyjadřování „anglosaský“ způsob stylizace, který zvýrazňuje osobnost autora a více směřuje k navázání kontaktu s příjemcem, což texty přibližuje stylizaci esejistické; viz ↗odborný styl. Na druhé straně se výrazově profiluje analytická publicistika (viz ↗styl žurnalistický), k níž má dnešní esej také velmi blízko; na rozdíl od ní však jsou informace a postoje vyjadřované v esejích subjektivnější a vlastní persvazivní funkce není tak bezprostřední. Výrazné rozdíly ve stylizaci tu jsou hlavně v uplatnění osobnosti tvůrce a v individuálnosti stylizace, která se ovšem dnes zvýraznila i v publicistice.

Termín „esej“ se v současnosti vlivem anglosaského prostředí užívá také pro pojmenování jakýchkoli písemných vyjádření na odborné téma, např. studenti středních škol píší „eseje“, vlastně slohové práce na jakákoli témata, a jejich stylizace už nemá s klasickým esejistickým stylem č. kultury nic společného.