Disciplína zabývající se každodenními metodami, které užívají lidé (členové určitého společenství) k uskutečňování různých aspektů sociálního života. K tomuto jejímu zaměření poukazuje sám složený výraz etnometodologie, který naznačuje, že v této výzkumné oblasti jde jednak o metody či postupy zvládání každodenních záležitostí, jednak o to, že tyto metody jsou vlastní všem členům příslušného společenství (etnika) – v e. tedy nejde o metody ve smyslu vědeckých metod, ale o „etnometody“. E. se věnuje praktickému uvažování a praktickému jednání, včetně jednání verbálního. V rámci e. se vyvinula ↗konverzační analýza, která se zabývá tím, jaké metody a prostředky užívají mluvčí při produkci a interpretaci různých aspektů přirozených rozhovorů. Základy e. vytvořil ✍Garfinkel (1967), základy konverzační analýzy jeho spolupracovník ✍Sacks (1992).

E. vznikala a působila nejen jako specifické empirické studium nejrůznějších aspektů sociálního života (včetně praktikování samotné vědy), ale i jako specifický teoretický přístup k základním problémům sociálněvědního zkoumání, zejm. sociálního řádu, intersubjektivity, smyslu a významu. E. vychází z toho, že uskutečňování sociálního života je vždy vázáno na konkrétní prostředí, situaci, resp. kontext, takže nemůže nemít indexikální charakter. Navzdory této „nevyléčitelné indexikálnosti“ však sociální život neprobíhá chaoticky, všude je třeba předpokládat pořádek, řád („order at all points“). ✍Garfinkel (1967:11) to formuluje takto: „Termínem ‚etnometodologie‘ označuji výzkum racionálních vlastností indexikálních výrazů a jiných praktických jednání jakožto situačně podmíněného uskutečňování organizovaných, důmyslných praktik každodenního života“ (překl. autora hesla). Navzdory uvedené indexikálnosti lidé prožívají sociální život jako uspořádaný a srozumitelný, a to díky tomu, že jejich jednání, ať už neverbální či verbální, jsou „prakticky vysvětlitelná“. Praktická vysvětlení (accounts) jsou samozřejmě také indexikální, ale zásadní je to, že jejich podstatnou vlastností je reflexivnost. Tímto pojmem chce Garfinkel vystihnout to, že lidé svá jednání, probíhající v určitém kontextu, utvářejí tak, aby těmto jednáním bylo jakožto takovým (např. jako čekání ve frontě n. jako vyprávění anekdoty) v daném kontextu rozuměno, n. aby mohli na požádání říct, jak těmto jednáním má být rozuměno – proto činí svá jednání, a to ještě během utváření těchto jednání, prakticky vysvětlitelnými, tj. „pozorovatelnými a sdělitelnými“ (observable‑and‑reportable). V tomto smyslu je srozumitelnost, resp. praktická vysvětlitelnost, jednání (jejich racionálnost) v zásadě součástí samotných jednání. ✍Garfinkel (1967:1) to formuluje tak, že „aktivity, jimiž lidé vytvářejí a zvládají prostředí organizovaných každodenních záležitostí, jsou totožné s postupy, jimiž lidé tato prostředí činí prakticky vysvětlitelnými“ (překl. autora hesla). Kromě toho je jednání lidí reflexivní i proto, že je na jedné straně utvářeno s ohledem na určité prostředí (situaci, kontext), což umožňuje jeho srozumitelnost, a na straně druhé toto prostředí zároveň samo utváří. V lingvistice byla etnometodologická problematika reflexivnosti propracována v pojmu ↗kontextualizace, zejm. u J. Gumperze a jeho pokračovatelů. Viz také ↗émický – etický.