Výraz sloužící – vedle ↗evaluačních predikátorů, které alternuje – k vyjadřování ↗postoje mluvčího a jeho kladného n. záporného hodnocení obsahu výpovědi: naštěstí / naneštěstí, bohudík / bohužel, chválabohu, darmo, právem apod., srov.: Právem to odmítl, Pohříchu se už vnuků nedočkal. ✍MČ 3 (1987) a ✍AGSČ (2013) uvedené výrazy přiřazují k částicím emocionálním i hodnotícím, přičemž k hodnotícím tyto gramatiky počítají i ↗částice epistémické. Také ✍Čermák (2008) a ✍MSoČ 1 (2010) vycházejí vedle částic bohužel, bohudík apod. ze širší skupiny výrazů, jež označují jako ↗částice pocitové (emocionální).

Mnohé e.č. vznikly elizí prézentní ↗spony je u evaluačních predikátorů slovesně-jmenných: Je škoda (chyba, hřích, nanic ...), že jste takovou příležitost promarnili → Škoda (chyba, hřích, hrůza, nanic ...)(,) že jste takovou příležitost promarnili / Škoda takovou příležitost promarnit!; n. jsou výsledkem slovotvorných procesů a zobecnění významu (bohužel < Bohu žel). V komunikaci vznikly i specifické e.č. typu ještěže (ještě že), aspoňže (aspoň že), dík(y)že: Ještěže si nezlomil nohu. Ve starších pracích se e.č. vykládají v rámci tzv. ↗subjektivní modality, např. Kopečný v ✍ZČSk (1962).

Některé hodnotící výrazy – silně expresivní a hovorové – slouží zároveň jako prostředky ↗negace: Čerta jsme ho přesvědčili; Houby mi to pomohlo; Pamatuji si z toho dnes už hovno. Viz také ↗částice.