V textové lingvistice odchýlení od tématu rozvíjeného v textu. Pod e. (z lat. excursus ‘vyběhnutí, výpad, výlet’) se rozumí odklon od hlavní tematiky textu, který tvoří relativně samostatnou vložku či odbočku a slouží k probrání a objasnění určité doplňkové problematiky, k představení vedlejší dějové linie ve vyprávění apod. E. bývá často vyznačen vyčleněním do zvláštního odstavce, oddílu či kapitoly textu. Od e. se někdy odlišuje digrese (z lat. digressio ‘rozchod, odchod’). Zatímco e. charakterizuje soustředění na téma, které volně souvisí se základním tematickým zaměřením textu, digrese se pojímá jako odbočení, které má podobu subjektivně laděného komentáře k tématu, jež je předmětem pozornosti, či emocionálně motivované vsuvky (✍Mistrík, 1997:316–317; ✍Čechová & Krčmová ad., 2008:346). Vzájemné hranice ovšem nejsou ostré a oba termíny bývají často zaměňovány. Vedle toho se používá i výraz (tematická // dějová) odbočka, zřídka též divagace (z lat. divagatio ‘potulování, pobíhání’).

S e. operují zvláště vědecké a esejistické texty, které na jejich výskyt zpravidla výslovně upozorňují. E., respektive digrese, zaujímají závažné místo rovněž v umělecké literatuře. V. Šklovskij popsal tři hlavní funkce liter. digresí: uvádí se tak „do románu rozmanitý kritický, filozofický a podobný materiál“, dosahuje se „zdržení děje, jeho brzdění“ a vytvářejí se kontrasty (✍Šklovskij, 1948:226–227). Tato technika se výrazně uplatňovala zvláště v románu 18. stol. (Henry Fielding, Laurence Sterne aj.). ✍Hodrová a kol. (2001:484) poukázaly na důležitost případů, kdy „je vyprávění příběhu přerušeno nějakou úvahou a mění se tedy žánr“ (to je typické např. pro prózy M. Kundery). Prostřednictvím e. umělecké texty také často modelují spontánní proud mluvené řeči (J. Hašek, B. Hrabal). Hromadění e. může být rovněž zdrojem komických efektů vyvolaných tím, že dochází k opakovaným překvapivým změnám probíraného tématu.