Lexikální výrazový prostředek vyjadřující citový, hodnotící a volní vztah mluvčího ke sdělované skutečnosti. Expresivita se chápe jako pragmatická složka významu příslušného výrazového prostředku daná postojem mluvčího; u konkrétních výrazových prostředků se může mluvit o existenci expresivního příznaku. ✍Čermák (2001) vidí expresivitu vždy jen jako odchylku od očekávání, a to na ose syntagmatické i paradigmatické. Příbuzným pojmem je emocionálnost, ta se však obvykle vztahuje jen k vyjádření pozitivních n. negativních emocí, a má tedy užší význam než expresivita. (Blízká je ↗evaluativnost.)

Speciální prostředky k vyjádření exprese nabízejí všechny základní jaz. roviny: hláskosloví, tvarosloví, syntax (včetně textové syntaxe) a lexikum (včetně frazeologie). Expr. charakter mají např. slova, v nichž se vyskytují některé méně časté hláskové skupiny (bžuchnout, čmuchat, čvaňhat, hňup), pomocí takovýchto hláskových skupin jsou utvářena tzv. eufonní a kakofonní slova (viz ↗eufonie, ↗kakofonie). E. často vznikají prostředky slovotvornými (lotr × lotras, arcilotr; Prus × Prušák, vrah × vrahoun), k těm patří i sufixy, jimiž se tvoří ↗hypokoristika, ↗deminutiva a ↗augmentativa, viz dále.

V rámci lexikálních e. se na základě různých kritérií zpravidla rozlišují: ↗vulgarismy (bordel, kurevsky, nasrat), depreciativa, tj. slova hanlivá, znevažující (cuchta, flákat se, pupkatý), ↗eufemismy // meliorativa (společensky unavený místo opilý) a ↗dysfemismy // pejorativa (zdechnout místo zemřít, žrát místo jíst – obojí při použití o lidech), tzv. ↗dětská slova (bumbat, činaný, papu), ↗hypokoristika (Hanička, Petříček, brácha, ségra), ↗deminutiva (maličký, ručička (ve významu ʻčást lidského tělaʼ), ťapkat) a ↗augmentativa (psisko, tlamajzna, ušiska).

Expresivitu v lexiku zpracoval podrobně ✍Zima (1961). Lexikální e. člení na výrazy s (1) expresivitou inherentní, kterou můžeme u příslušného lexému identifikovat i bez znalosti kontextu (hubeňour, spinkat, vyzunknout), (2) expresivitou adherentní, která se v určitém kontextu ustálila teprve postupně, rozčleněním a přenesením základního významu (například slovo robota je expresivní ve významu ʻpráce vůbec, zvláště nepříjemná, těžkáʼ, viz ✍SSJČ, 1989); oba výše uvedené typy expresivity je možno ze synchronního hlediska považovat za stálé. (3) Expresivita kontextová se projeví při spojení výrazových prostředků patřících k různým stylovým oblastem a může se chápat jako jeden ze způsobů ↗aktualizace vyjádření (např. v Poláčkově románu Bylo nás pět Čeněk Jirsák pokřikuje na cirkusáka: „Troubo bengálská, pitomo núbijskej, blboune prvostřídní, slone senzační, votroku světovej, my jsme velectěné publikum, a žádní haranti, ty krajto tygrovitá, jaká nebyla dosud nikde k vidění!“).

E. je odborná pozornost věnována v rámci různých oblastí komunikace (✍Klimeš, 2004), a to i s oporou o nově vytvářené speciální korpusy, srov. slovníček příznakových lexémů korespondence mládeže ✍Hladké & Martincové (2012).

Expresivita není v principu vázána na spis./nespis. výrazových prostředků; lze uvést příklady e. spis. (vléct ʻs námahou néstʼ) i nespis. (bafnout ʻpopadnoutʼ). Slova záporně zabarvená však často stojí mimo rámec spis. jaz. E. se mohou postupně neutralizovat: jak uvádí ✍Němec (1997), např. výrazy jako husita n. legionář měly v době svého vzniku hanlivé zabarvení a neutrálními se staly teprve s odstupem času.