V klasickém pojetí generativní gramatiky proces, v němž je element posunut doprava nebo tak, aby následoval svoji původní hloubkovou pozici. Příklady (1)–(3) dokumentují hloubkovou strukturu v (a) a e. v (b):

(1) je příklad „prosté“ e. (✍Rosenbaum, 1967): větný komplement that John is a fool se v (1b) neobjeví v očekávané hloubkové pozici (tj. v pozici subjektu jako v (1a)), ale vpravo od této pozice; daná subjektová pozice je obsazena zájmenem it, a tedy se úzce dotýká problematiky ↗expletiv; ✍Emonds (1970), ✍Emonds (1972) argumentuje pro opačné pojetí, tj. že hloubková je struktura (1b) a (1a) je odvozena posunem věty doleva. Jeho termín intraposition je zjevným komplementem k termínu extrapozice.

Příklady (2) a (3) jsou odlišné: extraponovaná je vztažná věta v (2) (jde o e. relativních vět) a předložková fráze v příkladu (3). Proti prosté e. však není v původní hloubkové struktuře „vložen“ žádný expletivní element, ale pouhá mezera (gap).

Konstrukce podobného charakteru (tj. taková, v níž element je vpravo od očekávané hloubkové pozice) je tzv. heavy NP shift (HNPS) (4), viz např. ✍Wallenberg (2009):

Podle klasické analýzy ↗HNPS, „prosodicky těžký“ přímý objekt se z obvyklé objektové pozice (4a) posune doprava, za adjunkt (4b) – a posun doprava je pak styčným bodem s e.

Posun doprava, ať už analyzovaný jako e. nebo ↗HNPS, se v polovině 90. let dostal díky ✍Kaynovu (1994) linear correspondance axiom (LCA) do potíží: LCA neumožňuje posun doprava. Proto jak e., tak ↗HNPS pozdější teorie řeší jako posun doleva motivovaný nutností dostat objekt do pozice fokusu či z jiného důvodu, viz dále. Jakkoli by se zdálo, že ↗HNPS a e. by si zasloužily jednotnou analýzu, pokusy o sjednocení těchto dvou fenoménů neexistují. V hesle se proto analyzuje e., zejm. příklady (2) a (3), viz také přehledovou studii ✍Baltina (2007). Byly navrženy v zásadě čtyři analýzy. (a) Analýza, která dala fenoménu e. jméno, předpokládá posun relativní věty n. předložkové fráze doprava, tedy z hloubkové pozice do pozice následující kanonickou hloubkovou pozici, viz výše (✍Ross, 1967; ✍Baltin, 1978, ✍Baltin, 1981). (b) Druhou fází analýzy e. je možnost generovat extraponovaný element v extraponované pozici a najít vhodné např. interpretační procesy, které zajistí, že extraponovaná pozice se bude chovat jako hloubková; viz ✍Culicover & Rochemont (1990). (c) Třetí možnost analýzy v podstatě staví na předchozí analýze, tj. na představě, že se extraponovaný element v extraponované pozici i „narodí“. Navíc ale není v e. generován jenom extraponovaný materiál, ale dokonce i to, co extraponovaný materiál rozvíjí – a rozvíjená fráze se posunem doleva dostane do „hloubkové“ pozice předchozích analýz. Schematicky je taková analýza zachycena v (5) pro PP‑extrapozici (3b); viz ✍Wilder (1995) v reakci na Kaynův ↗LCA:

(d) Čtvrtou možností je do jisté míry směsice předchozích analýz: ✍Fox & Nissenbaum (1999) rozlišují mezi různými typy e. a některé z nich analyzují posunem doprava, jiné jsou postaveny na QR‑posunu a pozdním vnoření relativních vět, viz dále.

Jak je vidno, e. je spíše konglomerát různých konstrukcí; všechny ale mají společné to, že extraponovaný element něco modifikuje; tento modifikovaný element budeme nazývat hostitel (extrapozice). Dosud jsme viděli jen e. z pozice subjektu, hostitelem e. však může být i objekt (6) n. wh‑fráze (klasicky analyzovaná ve Spec, CP) (7):

V případech, kdy je hostitelem subjekt a/nebo objekt, je situace relativně jasná (pokud nebudeme přihlížet k novějším teoriím, v nichž i subjekt n. přímý objekt nejsou „generované“ v jedné pozici odpovídající původní představě hloubkové struktury, ale jsou derivovány posuny z jedné pozice do jiné), příklad (7) však konstituuje problém: wh‑fráze je evidentně na dvou pozicích zároveň, tedy tvoří ↗řetěz (chain), a není tedy jasné, zda modifikuje extraponovaný materiál hostitele (tj. wh‑frázi) v hloubkové pozici (tj. v pozici konce řetězu), n. v povrchové pozici (tj. v pozici hlavy řetězu). ✍Baltin (2007) argumentuje (podle ✍Culicovera a Rochemonta (1990)), že e. se musí udát v pozici hlavy A‘‑řetězu; viz následující kontrast:

V příkladu (8a) je extraponovaná věta připojena k VP a problém je v porušení principu C ↗teorie vázání: John je v dané doméně vázaný se zájmenem he. Naproti tomu gramatičnost příkladu (8b) znamená, že extraponovaná věta musí být mimo doménu subjektu, zde se předpokládá, že je připojená k CP. Z těchto příkladů pak i plyne, že ve větné struktuře není jednotná pozice, kam by se extraponovaný materiál připojoval; viz ✍Baltin (1981). Přesto ji lze najít:

Hypotéza 1: Extraponovaná fráze je připojena k první maximální projekci, která dominuje frázi, z níž extraponovaná fráze pochází.

Pro e. z pozice wh‑subjektu to znamená, že musí být připojena k CP, jak ukazuje (8b); pro e. ze subjektu to znamená, že musí následovat extraponovaný materiál z objektu – za předpokladu, že e. ze subjektu je připojena k projekci dominující VP, zatímco e. z objektu je připojena k VP, viz (9); (subjektová e. je označena kurzívou a objektová e. je podtržená).

Zatímco zde jde vždy o e. elementů modifikujících jmenného hostitele, tato podmínka není vlastně nutná (a je tedy velmi příhodné, že kategorie hlavy, z níž se e. děje, není nijak omezena; viz např. ✍Guéron & May, 1984), jak dokazují příklady e. z adjektiv (10) a ze sloves (11). Příklady a. jsou s „hloubkovou strukturou“, příklady b. ukazují e.:

Zatímco posun doprava (tj. e.) je zcela striktně omezen (podle hypotézy (1)), posun doleva takovým omezením nepodléhá, viz např. wh‑posun. Toto pozorování pochází už od ✍Rossa (1967), formulované jako right roof constraint (RRC): element se nemůže posunout doprava z klauze, z níž pochází. Viz kontrast (12) a (13) z ✍Gross & Osborn (2009):

Zatímco e. z NP je v pořádku (13b), ve (12b) je e. negramatická: e. vedlejší věty by v tomto případě musela překročit hranici klauze – a to je přesně situace, kterou ↗RRC nepřipouští. Podobným pravostranným omezením poléhá ↗skremblink.

Druhou možností analýzy je tzv. stranding analysis (✍Kayne, 1994): hostitel a extraponovaný materiál se „rodí“ na místě e. a hostitel se pak posouvá do povrchové pozice. Taková analýza je ovšem možná za předpokladu jeho specifické analýzy relativních vět: relativní věta je CP komplement determinátoru, viz (14):

Z hlediska e. nabízí Kaynova analýza přímé vysvětlení známého faktu, totiž že nominální struktury uvozené určitým determinátorem the nemohou sloužit jako hostitelé extrapozice:

Podle Kaynovy analýzy je negramatičnost (15) zcela jasná: determinátor the a hlava nominální fráze man netvoří konstituent, a posunout se může (podle standardních předpokladů) pouze konstituent; v (16) by se ale pro derivaci (15) musel posunout nekonstituent.

Ani tato analýza se neobejde bez problémů. Jednou z nich je následující kontrast (viz ✍Culicover & Rochemont (1990)). Předpokládáme‑li Kaynovu analýzu e. – s [[ many gifts ] [ that Mary didn’t like ]] generovaným na místě e. a posunem na povrchovou pozici –, spočívá rozdíl mezi (17a) a (17b) pouze v tom, kolik materiálu se posouvá – [many gifts] v (a), celý komplex v (b). Negramatičnost, tj. porušení principu C teorie vázání v (b), je tak jen těžko vysvětlitelná:

Problematická je i relativní nejasnost toho, kde přesně se extraponovaný materiál generuje. ✍Kayne (1994) navrhuje, že relativní věta může být extraponovaná pouze v nepádové pozici. V principu by ale i pasivizovaný první objekt ditranzitivního slovesa mohl sloužit jako host extrapozice – výsledek je ale negramatický:

Variantu této analýzy představuje ✍Wilder (1995). Základní myšlenkou je idea, že celý komplex (tj. hostitelské jméno a relativní věta – mluvíme‑li o e.) je generován v „očekávané“ pozici, pak je celý posunut doprava (s kopiemi na obou místech) a materiál, který je extraponován, je vymazán z pozice vlevo – a naopak, vpravo je vymazán nominální hostitel (19). Tato analýza samozřejmě musí předpokládat vymazání nekonstituentu – což je o něco problematičtější než posouvat subkonstituenty doleva, jako v případě Kaynovy analýzy:

Problémem této analýzy je, že předpovídá více rekonstrukce, než kolik jich asi je. Předpokládá totiž, že vymazání se děje na PF, a tedy že extraponovaný materiál se bude rekonstruovat na pozici, v níž je interpretovaný. To ovšem platí pouze pro e. relativních vět, které jsou komplementem (ne tedy pouze adjunktem) nominální fráze.

Kombinovaná analýza e. ✍Foxe & Nissenbauma (1999) (viz také ✍Fox (2002)) navrhuje, aby e. relativních vět byla oddělena od extrapozice komplementu. E. relativních vět – tedy adjunktů – je otázkou pozdního sloučení s konstituentem, který věta modifikuje: extraponované relativní věty se slučují s quantifier raising (QR) jmény interpretovanými jako hlavy těchto relativních vět. Tato specifická QR jména se připojují doprava k projekci bezprostředně dominující jméno před QR. ✍Fox & Nissenbaum (1999) odmítají rozdíl mezi viditelnými a skrytými operacemi a navrhují je analyzovat jako rozdíl ve výslovnosti – buď je vyslovena hlava řetězu (a odpovídá tak viditelnému posunu), n. konec řetězu (původní skrytý posun). Derivace věty John picked a book up which he really enjoyed je znázorněna v (20):

V podstatě podobný princip navrhují už v rámci ↗G&B (Government and Binding // teorie řízení a vázání) ✍Guéron & May (1984): v jejich pojetí by nominální hostitel extraponované relativní věty řídil (governed) extraponovanou větu, pokud by se na LF operací ↗QR posunul ještě výš než relativní věta. Extraponovaná věta je generována v povrchové pozici, a tak nikdy není uvnitř konstituentu, který bezprostředně dominuje hostitelovu viditelnou pozici. Tento fakt pak vysvětluje dosud nezmíněnou záhadu: relativní věty extraponované z objektu nerekonstruují do viditelné pozice objektu, jak ukazuje (21). Kdyby totiž k rekonstrukci došlo, museli bychom zaznamenat porušení principu C ↗teorie vázání – stejně jako v příkladu (22):

Rozdíl mezi (21) a (22) spočívá v tom, co se extraponuje: (21) je e. pouze modifikující vedlejší věty, (22) je e. komplementu k nominální frázi claim. Tento rozdíl pak také vede ✍Foxe & Nissenbauma (1999) k rozdílné analýze těchto případů: e. komplementu analyzují jako posun doprava (a rekonstrukce do původní pozice tak vysvětluje negramatičnost (22)). Diskuse k příkladům typu (21) a (22) se vrací až k ✍Taraldsenovi (1981), viz také ✍Büring & Hartman (1997). Tato analýza se jeví jako vhodnější než ostatní – a to i proto, že jako jediná umožňuje relativně přijatelné vysvětlení jiného záhadného faktu: zdá se možné extraponovat větu s „rozděleným antecedentem“, viz ✍Perlmutter & Ross (1970):

Taková e. je velmi omezená, může se udát pouze v (souřadné) konjunkci a pouze z paralelních pozic (tj. buď ze subjektů n. z objektů, ale ne v jejich kombinaci). Viz ✍Baltin (2007) pro detailní analýzu.

V č. lingvistické tradici se o e. jako takové nemluví. Data, která se jinde jako e. analyzují, se sporadicky objevují v souvislosti s otázkou gramatické správnosti konstrukcí a z hlediska stylistického.