Interdisciplinární vědní disciplína, která se zabývá mnohostranným popisem zvukové stavby jazyka a obecnými zákonitostmi jejího fungování v řeči. Vzhledem k lingvistice má f. postavení pomezní, neboť má vlastní okruh zkoumání a lingvistika využívá až jejích výsledků, a to mj. pro interpretaci poznatků z dalších jazykovědných oborů. Na zvukové stavbě lze také názorně pozorovat některé důležité zákonitosti jaz. a experimentálně je ověřovat. F. v tomto pojetí má velmi dlouhou tradici (již od Pániniho mluvnice sánskrtu vytvořené ve 4. stol. př. n. l.), což se odráží mj. v bohaté terminologii oboru.

Původně byla f. chápána jako věda popisující ↗hlásky, především mechanismus jejich tvoření; odtud její dnes již zastaralé označení fyziologie mluvy. První pojednání o řeči vytvářela fonetika sluchová, užívající poznatků získaných poslechem a přímým pozorováním ↗artikulace, na nichž se podíleli významnou měrou lékaři a fyziologové, ale i ti, kdo se pokoušeli naučit produkovat zvukovou řeč neslyšící. Od poloviny 19. stol. však na významu získává fonetika experimentální, využívající přístrojů, a to jak sloužících primárně výzkumu fyzikálnímu a medicínskému, tak vlastních. Ve 20. stol. se dostává do zorného pole f. celý obraz zvukové řeči, tedy jak hlásky a ↗tranzienty, tj. zvuky vznikající při artikulaci na přechodu mezi jednotlivými vrcholovými fázemi hlásek, tak i ↗modulace souvislé řeči. V synchronním plánu zahrnuje f. oblast produkce a percepce, a také analýzu akustického signálu a problematiku řečové komunikace. Aspekt funkčního využití zvukových prvků ve struktuře jazyka se od 30. let 20. století označuje termínem ↗fonologie, jež se postupně vykrystalizovala jako samostatná vědní disciplína. Přísná separace tzv. fonetického (ve smyslu fyzikálního a fyziologického) a tzv. fonologického (ve smyslu funkčního a strukturního) přístupu při zkoumání zvukové složky řeči byla ve světovém kontextu do značné míry opuštěna v 60. letech 20. stol.

Lidskou řeč je možno zkoumat i z jiných než lingvistických hledisek: zvuk studuje akustika, koordinovanou činnost mluvních orgánů a činnost sluchového ústrojí fyziologie. F. využívá těchto poznatků, její přístup je však lingvistický, analýzu provádí s ohledem na to, že zvukový signál slouží ke komunikaci v lidské společnosti. Vzhledem ke spolupráci různých věd při studiu téhož předmětu – lidské řeči – se v současnosti mluví často o fonetických vědách.

Jednotlivé oblasti výzkumu bývají označovány podle základního zaměření: fyziologická (artikulační, organogenetická) f. se zabývá produkcí řeči správně tvořené i patologické, také vývojem řeči atd.; akustická f. zkoumá akustickou podobu zvuku řeči, vztahy jejích složek ve stavbě zvukových jednotek, podíl těchto složek na jazykové komunikaci atd.; ↗percepce zvukové řeči (dříve někdy auditivní f.) zkoumá percepční závažnost zvukových složek řeči pro řečovou komunikaci a v mezích možností i podmínky a postupy vnímání mluvené řeči; klinická f. je směr výzkumu orientovaný k problematice poruch řeči, pedofonetika se zabývá vývojem dětské řeči, často i včetně řečových poruch. Novou orientaci představují řečové technologie (speech processing), směr založený na technickém modelování řeči s cílem získat teoretické poznatky i podklad pro praktické aplikace. Rozvíjena je zejména problematika ↗řečových syntéz a systémů pro technické rozpoznávání řeči.

F. poznatky lze zjišťovat v úplnosti (omezené technickými možnostmi doby) jen v konkrétní řečové realizaci, proto lze těžko dojít k popisům, které by pokryly všechny konkrétní realizace – např. konsonant může mít některé (nikoli percepčně relevantní) vlastnosti proměnlivé podle místa v okolí vokálů, podle uplatnění v přízvučné nebo nepřízvučné slabice, při rychlejší nebo pomalejší mluvě atd. Jsou tedy taková zjištění východiskem pro následné velmi promyšlené zobecnění, bez něhož se žádný vědní obor neobejde.

	Zvuková stavba řeči a vědy, jež ji studují
	způsob zkoumání
nezobecněné	▪ exaktní metody (vazby na anatomii a fyziologii, akustickou fyziku; využití stále se rozvíjejících technických možností studia signálu řeči)
1. zobecnění	▪ lingvistické, spíše však tradičně filologické
	▪ zobecnění, identifikace „hlásek“ je v jednotlivých lingvistikách poplatné i tradici oboru, podobně i zobecnění prostředků prozodických
	▪ jako tzv. „hláskosloví“ se prolíná s poznatky o psané podobě jaz.
2. zobecnění	▪ lingvistická na úrovni jazyka (langue)
	▪ tradiční přístup zobecňuje zvukovou realitu
	▪ dnes jsou aktuální přístupy velmi zobecněné, které hledají modely utváření jaz. – např. stavby ↗slabiky, ↗morfémů ap., aniž by se přímo opíraly o konkrétní zvukovou realizaci
3. zobecnění	▪ synchronní, ale důsledek historického vývoje konkrétního jaz. (geneticky, ev. typologicky blízkých skupin jaz.); tento diachronní pohled slouží interpretaci toho, co v synchronním průřezu jaz. pozorujeme

	Zvuková stavba řeči a vědy, jež ji studují
	vztah k ↗langue a ↗parole
nezobecněné	▪ zkoumání řeči
1. zobecnění	▪ v rámci realizací jednoho jaz., tj. vychází z konkrétní řeči (parole), tedy „týž zvuk“ nemusí být ve všech jaz. hláskou
	▪ jen některé změny prozodie jsou součástí řeči, jiné jsou parajazykové
2. zobecnění	▪ jen v rámci konkrétního jaz. v určitém časovém období lze posoudit, které záměny zvukových prvků vytvoří novou pojmenovávací jednotku (slovo, slovní tvar, „neslovo“ – u segmentů; typ výpovědi – u jevů suprasegmentálních)
	▪ rovina, pomocí níž se realizují slova aj. jednotky jazyka
3. zobecnění	▪ lingvistická disciplína studující langue
	▪ založena na hlubším diachronním a komparativním zkoumání příbuzných jaz.

	Zvuková stavba řeči a vědy, jež ji studují
	pozorují se
nezobecněné	▪ reálné zvuky, jejich artikulace, akustika a percepce
1. zobecnění	▪ rovina realizací fonémů (segmentů, suprasegmentálních prvků) v jaz. užívaných
2. zobecnění	▪ tradičně poznání založené na zobecnění zvukového signálu, propojen s reálnou rovinou výslovnosti; význam má percepce signálu řeči a jeho interpretace (porozumění informaci)
	▪ v současnosti je aktuální (i moderní) poznávání založené na velmi obecné metodologii, ta se však uplatňuje na materiálu konkrétního jaz. (jazykové variety)
3. zobecnění	▪ lze tak sledovat segmenty, z prozodických prostředků kvantitu nebo přízvuk, nikoli jevy zvukové stavby větné

	Zvuková stavba řeči a vědy, jež ji studují
	synchronie a diachronie
nezobecněné	▪ jen synchronní
1. zobecnění 2. zobecnění	▪ synchronní, lze aplikovat i na vývoj jaz.
	▪ v běžných starších pracích se mluví o historické fonetice, ale náplní je spíše historická fonologie spojená s představou o realizaci fonémů opřenou o současný stav v kulturním jazyce i dialektech, ev. (u jaz. s hláskovým písmem) i o způsoby zápisu
3. zobecnění	▪ synchronní stav alternací
	▪ důvody pro existující alternace se nacházejí v historii jaz.

	Zvuková stavba řeči a vědy, jež ji studují
	vztah k některému přirozenému jazyku
nezobecněné	▪ lze i bez praktické znalosti konkrétního jaz., i když se to takto nedělá
	▪ lze studovat i zvuky parajazykové, patologické apod.
1. zobecnění	▪ je zvykem vycházet z reprezentativní podoby určitého jaz., z jeho spisovné/standardní výslovnosti (ale lze i pro dialekt)
	▪ lze konfrontovat různé dialekty, jazyky, …
2. zobecnění	▪ vychází se z určitého jaz. jako struktury
	▪ základem je stav v neexpresivní domácí slovní zásobě a neexpresivní souvislé řeči
	▪ lze studovat i fonologickou stavbu dialektu, ale „jazyky“ nelze ztotožňovat (to platí jak pro tradiční, tak pro moderní fonologické přístupy
3. zobecnění	▪ vztahy v rámci jednoho jaz. nebo více blízkých jaz. (obměny kořenů při flexi n. derivaci ap.)

	Zvuková stavba řeči a vědy, jež ji studují
	obecné výsledky poznání v disciplíně
nezobecněné	▪ obecné zákonitosti produkce a percepce řeči
	▪ obecné zákonitosti akustiky řeči
1. zobecnění	▪ obecné typologie hlásek nebo prozodických rysů
	▪ zobecnění přístupů uplatňovaných ve filologiích různých jaz.
2. zobecnění	▪ obecné zákonitosti vymezení fonémů a dalších fonologicky relevantních rysů
	▪ obecné modely fonologických systémů
	▪ snaha najít pro popis různých jazyků stejná kritéria
3. zobecnění	▪ má smysl zřejmě jen u skupin jazyků geneticky příbuzných při diachronním popisu

	Zvuková stavba řeči a vědy, jež ji studují
	postoj laika
nezobecněné	▪ často ani nebere na vědomí
1. zobecnění	▪ vnímá, hodnotí podle toho např. cizí akcent, výslovnostní vadu, ...
2. zobecnění	▪ porozumění řeči je založeno na tom, že jsme schopni zobecnit různé realizace; laik to využívá, ale teoreticky nehodnotí
	▪ podobně se i adaptace cizích slov ap. řídí obecnými zákonitostmi fonologické stavby konkrétního jaz., a to bez ohledu na to, zda jsou, byly nebo budou jakkoli popsány
3. zobecnění	▪ v mateřském jaz. nepochybuje o tom, že např. noha – nožka – noze „patří k témuž kořeni“, ale důvody nehledá
	▪ cizinec se někdy učí jednotlivé případy jako samostatná slovíčka

	Zvuková stavba řeči a vědy, jež ji studují
	doba vzniku disciplíny, vlivy, které podněcují rozvoj
nezobecněné	▪ jednotlivá pozorování už od starověku, soustavný rozvoj po r. 1850
	▪ prudký rozvoj v 2. pol. 20. století daný rozvojem fyzikálních metod (akustika) a metod studia fyziologie
	▪ dnes velký rozvoj
1. zobecnění	▪ počátky ve starověku
	▪ velký rozvoj v 19. století v souvislosti s historickosrovnávací jazykovědou a navazující mladogramatickou školou jazykovědy
	▪ nutná součást filologie, začleňuje se do gramatik
	▪ dnes jde u většiny nám běžných jaz. o poznatky poměrně stabilizované
	▪ na této úrovni se zjišťují výrazné rozdíly mezi různými varietami jazyka (angličtina n. španělština v různých teritoriích, rozdíly regionů v ČR ap.)
	▪ u „nově objevených jazyků“ patří k základním úkolům při popisu jaz.
2. zobecnění	▪ vyděluje se z fonetiky koncem 20. let 20. století
	▪ význam strukturní lingvistiky v pojetí ↗Pražského lingvistického kroužku při vzniku klasického pojetí disciplíny
	▪ dnes mnoho teoretických koncepcí s různou vazbou na fonetický signál řeči
	▪  dynamicky se rozvíjející obor
3. zobecnění	▪ nebývá uváděna do souvislosti se zvukovou stavbou jaz.
	▪ zachycuje důsledky vývojových procesů odehrávajících se ve zvuku řeči ve formování slov a tvarů slov
	▪ ve flektivních jaz. se obvykle zařazuje k ↗morfologii

	Zvuková stavba řeči a vědy, jež ji studují
	vědy zabývající se zvukovou stavbou řeči
Fonetika	nezobecněné studium signálu řeči + první rovina zobecnění
	▪ experimentální fonetika (+ historická fonetika, patofonetika, pedofonetika, klinická fonetika, ...)
	▪ řečové technologie
využití	▪ poznání autentického signálu řeči
poznatků	▪ lingvistika
	▪ výuka cizích jaz.
	▪ logopedie
	▪ technické aplikace
Fonologie	2. úroveň zobecnění studia zvuku lidské řeči
	▪ jednotlivé přístupy mají vlastní atribut, eventuálně i obměněný název
využití	▪ lingvistika
poznatků	▪ výuka cizích jazyků
Morfonologie	3. úroveň zobecnění studia zvuku lidské řeči
využití	▪ lingvistika
poznatků	▪ historická mluvnice

Obecná fonetika je termín používaný pro odlišení výkladu o zvukových jevech, jež je možno považovat za mezijazykové, tj. za obecné vlastnosti jaz. systémů podložené vlastnostmi člověka; vedle toho existuje fonetika speciální sledující zvukovou stavbu konkrétního jaz. V ní sice bereme v úvahu všechny mluvené podoby národního jaz., východiskem popisů je však jeho kultivovaná podoba – mluvený ↗spisovný jazyk. Porovnáváním zvukové stavby různých národních jaz.n. dialektů se zabývá fonetika srovnávací.

Zvukovou stavbu jaz. lze v úplnosti postihnout jen synchronně. Fonetika historická využívá těchto poznatků pro zkoumání foneticky a fonologicky podmíněných změn jaz. Široké využití má fonetika aplikovaná, která uvádí fonetické poznatky do praxe, a to např. ve výuce cizích jaz., forenzní lingvistice, v logopedii aj. Fonetické poznatky aplikuje na vyjadřovací praxi uživatelů spisovného jaz. ↗ortoepie.

Zvuk jaz. lze v úplnosti zaznamenat technicky, pro základní zobecnění na úrovni hlásek je však nutno jej transkribovat, viz ↗transkripce.