FRAZÉM A IDIOM
Jev ve své podstatě známý, a přesto, zvláště kvůli své periferii, různě vymezovaný. Tradiční a rozšířené vymezení f.i. jakožto ustáleného a reprodukovatelného spojení slov, jehož význam je zčásti n. zcela neodvoditelný z významu jeho komponentů, nevyhovuje, protože nepokrývá všechny typy ani všechny roviny. V zásadě však platí, že analyzuje‑li se kombinatorický útvar formálně, z hlediska formálních rysů, mluví se o frazému, zatímco analýza sémantická, z hlediska relevantních sémantických rysů, opravňuje užití názvu idiom. f.i. pak lze postihnout takto: je to taková jedinečná ustálená kombinace minimálně dvou prvků, z nichž některý (popř. žádný) nefunguje stejným způsobem v žádné jiné kombinaci n. více kombinacích, resp. vyskytuje se v takové funkci pouze ve výrazu jediném, popř. několika málo. Toto vymezení je založeno především syntagmaticky a má zároveň operacionalistickou povahu, kterou lze využít i k testování neznámých výrazů a identifikaci
F.i., který je základní jednotkou ↗frazeologie a idiomatikyjaz., bývá lidově a nespecificky, resp. v různém a kolísavém smyslu, občas dosud nazýván na rovině nevětných slovních kombinací ↗rčení, popř. úsloví, obrat apod., na rovině větné pak ↗přísloví či ↗pořekadlo. Značná část typů f.i. však žádné tradiční označení nemá; odborný úzus je proto zpravidla vymezuje funkčně jako f.i. té které roviny, popř. i podle formálního subtypu uvnitř každé z nich, např. ukázat někomu paty je ↗frazém kolokační, a to verbo‑nominálního typu (podle struktury V ‒ S). Funkčně a s důrazem na aspekty paradigmatické lze f.i. vymezit jako takové nemodelové a ustálené syntagma prvků, z nichž (aspoň) jeden je z hlediska druhého členem extrémně omezeného a zavřeného paradigmatu, a to formálně a většinou i sémanticky. Prvky, které do frazeologických kombinací formálně vstupují jako komponenty, jsou vždy různé podle členské roviny, kam patří, zvl. morfémy (kořeny n. afixy), lexémy, kolokace a klauze/věty (propozice). Přitom se vyskytují vždy (kromě komponentů transformovatelných) pouze v určitém tvaru, zpravidla však nikoliv v podobě lemmatu. Výsledné kombinace, frazeologické celky, patří funkčně vždy na úroveň vyšší. Srov. např. ↗frazém lexikální a jeho komponenty pře‑střelit (proti pravidelnému pře‑hodit apod.), ↗frazém kolokační a jeho komponentní lexikální tvary mít strejčka (proti pravidelnému mít tetičku apod.) n. frazém propoziční a jeho komponenty To je slovo do pranice (proti pravidelnému To je slovo do diskuze apod.).
Frazeologické útvary nelze interně z důvodů nemožnosti jejich objektivní analýzy a mnohostranné anomálie určit a místo takové analýzy se zpravidla vnímá jen jejich vnější podoba; v tomto smyslu mají jako celek vždy svou vnější strukturu, pro jejíž určení si lze vypomáhat vnější podobností komponentů se slovními druhy, pokud je jasná. Struktura je pak takto vytvářena prototypickou a invariantní kombinací forem různých slovních druhů (včetně dalšího druhu monokolokabilního) v daném sledu (pořadí) spolu s relátorem (pokud je přítomný), který je spojuje (pokud není přítomný, je relace mezi nimi jen implicitní), a ↗valencí. Srov. takto vzít nohy na ramena a zápis struktury V ‒ S
‒ prep
‒
S n. mít na někoho spadeno a V ‒ na
‒ Vpart, mít pré a V ‒ mono či utíkat, {až se za ním prášilo} a V ‒ Kl (klauzi lze podle potřeby ovšem rozepsat). Ve strukturním vztahu je takto pojatá základní a zobecněná struktura frazému k jeho odvozené struktuře, založené na záměně některých komponentů substituty. Substituty (zastupující subst. a adj.) jsou num. a pron., srov. mít na to V ‒ prep ‒ pron, dát si dvacet V ‒ num. Poukaz na přítomnost substitutů je užitečný hlavně při posuzování obecné souvztažnosti kombinatorického typu, resp. struktury f.i. s podtypy (substituční případ je pak podtypem) a při klasifikaci, srov. případ V ‒ prep ‒ pron, který je takto substitučním podtypem obecné struktury V ‒ prep ‒ S. Vedle konstitutivních komponentů zahrnuje zápis struktury též relační prvky (zvláště prep. a konj.) a vnější valenci. Např. kolokační frazém mít z něčeho těžkou hlavu (V ‒ A ‒ S ‒ prep) se formálně skládá ze tří komponentů (mít, těžkou, hlavu), jednoho relačního prvku (z), vyjadřujícího explicitně vztah mezi nimi (jindy může chybět), a valenčního prvku (něčeho), realizovaného a konkretizovaného v kontextu; ten je v systému zastoupen jen obecně a potenciálně. Za komponenty lze tedy považovat na této úrovni členy čtyř hlavních autosémantických slovních druhů, tj. subst., adj., verb a adv. Pokud frazémy tohoto subtypu obsahují pron.n.num., považují se v nich podle své funkce za substitutysubst. či adj., nikoliv za další komponenty, srov. umět to s někým (V ‒ pron ‒ prep), páté kolo u vozu (num ‒ S ‒ prep ‒ S). Substitut, relační či valenční prvek může být u frazému přítomný n. chybět (i když jsou obecně společné všem typům); v závislosti na své úrovni a subtypu může i povaha komponentů být různá, srov. např. frazém kolokační složený z komponentů pouze synsémantických co do (pron ‒ prep), co když (pron ‒ konj), že jo? (konj ‒ int) n. z komponentů smíšených od oka, pro tentokrát, n. frazém polypropoziční, složený z komponentů propozičních, resp. větných Jak si kdo ustele, tak si lehne (PROP ‒ PROP) apod. Příklady výše představují všechny specifické idiomatické kombinace dvou až tří komponentů (nejčastější struktury), vytvářené různými tvary prvků, resp. slov slovníku; prvků, resp. komponentů idiomatické kombinace může být ovšem víc než dva, srov. být někomu věrný až za hrob. Ustálenost těchto kombinací, která umožňuje i jejich opakované užívaní, tj. reprodukovatelnost, se projevuje v tom, že do kontextu vstupují jako pevný celek, syntakticky nečlenitelný, ale konkrétně i v tom, že mají zpravidla pevné pořadí, slovosled svých komponentů, srov. např. zpravidla obtížnou přijatelnost zkusmých obměn *těžkou hlavu z toho má, *to s ním umí, *u vozu kolo páté, *do co, *jo že, *Tak si lehne, jak si kdo ustele atd. Nemožnost takovýchto slovosledných transformací je jednou z typických anomálností frazému. Nejzjevnějším anomálním rysem
Výše zmíněná zdánlivá dvoukolejnost (tj., že v souvislosti s formální analýzou kombinatorického útvaru mluvíme o frazému, zatímco při analýze sémantické o idiomu) není zbytečná: jednak je metodologicky často nutné všímat si zvlášť stránky sémantické n. stránky formální pro jejich nápadnou odlišnost, jednak nemají obě stránky stejný rozsah. Vzhledem ke klesajícímu stupni a počtu anomálií a při přechodu k periferii frazeologie a idiomatiky je sémantická stránka zpravidla silně oslabená, nejasná a pak převažuje, resp. prakticky zůstává pro analýzu pouze stránka formální. Taková je situace např. u kvazifrazémů verbonominálních typu věnovat pozornost, prepozičních typu na rozdíl od či termínů jako zlatý déšť. Z praktických důvodů se však poněkud zjednodušeně mluví o všech typech relevantních kombinací pouze jako o frazémech.
Formální typologie frazému vychází z rovinné příslušnosti a typologie komponentů (též ↗frazeologie a idiomatika). Funkčně jsou frazémy kolokační (nejvýznamnější typ f.i.) ekvivalenty všech slovních druhů, přičemž početně nejbohatší jsou frazémy s funkcí verbální. Komponenty kolokačních frazémů pocházejí ze všech slovních druhů (apelativ i proprií), v této své platnosti se však zpravidla nezapojují. Z hlediska motivačního patří k nejnápadnějšímu, tradičnímu a zřejmě univerzálnímu typu ↗frazémy somatické, založené především na subst. názvech částí lidského těla, u kterých se výrazně projevuje antropomorfický princip jazyka, srov. vzít si něco do hlavy, být někomu v patách apod. (nejčastější komponent ruka se objevuje v několika stovkách f.i.). Řada somatických frazémů se užívá také k označení ↗gesta, srov. mávnout nad něčím rukou, ty pak mají i dvojí denotát a dva odlišné významy („vlastní gesto“ × „nedbání, nezájem“); viz ↗paralingvistický frazém.
F.i. mají významy velmi různého druhu, ne však libovolné. Svou sémantickou a denotativní vágností, spojenou často s expresivitou, stojí v přímém protikladu k exaktně vymezitelným významům termínů a vykazují vysokou míru potenciálnosti významu, srov. ve frazému dát někomu co proto základní jádro významu ʻsilně nepříjemně zapůsobitʼ a možné (jakkoliv vágní) a dále rozšiřitelné odstíny významu jako ʻvynadat, potrestat, vytrestat, zbít, prohnat, donutit k výkonuʼ. Velmi častým a charakteristickým rysem je i evaluativní složka (↗evaluativnost) významu, projevující se jako pragmatický aspekt hodnocení. Srov. negativní, neutrální a pozitivní složku evaluativní u frazémů hodit něco za hlavu, vypadlo mu to z hlavy, pustit něco z hlavy. F.i. jsou v jaz. a lexikonu obecně zásobárnou hodnotících výrazů ustálených. Základním a obecným rysem f.i. je však abstraktní povaha jejich významu i denotátu (přestože je valná část f.i. vytvářena komponenty povahy konkrétní).
Sémioticky jsou f.i. kolokační sekundární symboly, ikony i indexy, tj. vyskytují se jen ve (skrze komponenty) zprostředkované podobě; nejrozsáhlejší jsou sekundární symboly (srov. vzít si něco do hlavy); f.i. propoziční jsou jednak propozice n. argumenty (polypropoziční intersubjektové, v širším útvaru) v Peircově klasifikaci a jednak také na nižší úrovni symboly (srov. symbol zrovna a index to ve frazému To zrovna!).
Přes svou obvykle diskrétní formu je f.i. funkčně i sémanticky integrálním celkem, který nelze synchronně dělit, analyzovat do komponentů; není tedy prostou sumou významů svých komponentů. Všechny tradiční a opakující se pokusy o sémantickou analýzu (a ovšem i syntaktickou, na rozdíl od analýzy diachronní) jsou nesmyslné, protože zůstávají vždy dílčí, srov. frazém leje jako z konve (zhruba: ‘prší hodně’) a pokusy vyčleňovat z něj význam ‘prší’ pro komponent leje. V nedomyšlené „logice“ tohoto přístupu, který není nikdy dováděn do konce, pak jako z konve by mělo znamenat ‘hodně’, což není průkazné a jaz. toto spojení v tomto údajném smyslu neužívá (srov. *snědl toho jako z konve, *spí jako z konve). Takto je pak i lépe pochopitelné, proč jsou komponenty frazému pouze tvary formálně shodné, homonymní s tvary lexémů známých z lexikonu, a ne samotné lexémy. Případy typu leje jako z konve je tedy třeba chápat jako jen kvazimotivované. Většina f.i. však neumožňuje ani takto částečnou pseudoanalýzu. Tím je zároveň zřejmé, že f.i. nejsou svými komponenty přímo a měřitelně motivovány.
F.i., mj. i díky tomu, že nejsou preskriptivně kodifikovány, odrážejí proměnlivost svého vývoje věrně a nezkresleně ve svých variantách. Lze odhadovat, že až každý čtvrtý frazém má nějakou formální variantu, srov. být/stát na výši doby, nasadit někomu veš (do kožichu), v zásadě však vždy, na rozdíl od transformací, zachovávají identitu frazému, tj. nemění podstatně jeho význam a funkci. Varianty jsou v zásadě paradigmatické (1) n. syntagmatické povahy (2) či smíšené z obou typů, srov. (1) do bílého rána/dne, prohnat si hlavu kulí/prohnat si kuli hlavou; (2) dostat (jich) nepočítanejch, nasadit (vlastní) krk. Od variant je třeba lišit funkčně diferenční transformace frazémů, které jsou, jsou-li ustálené, vždy samostatnými frazémy.
Funkce f.i. jako jaz. jednotky je obecně stejná jako každé jiné jednotky jaz. Tím, že f.i. je v textu víceslovným a ustáleným jaz. pojmenováním, založeným sémioticky a psychologicky, plní základní nominativní funkci a tím, že je komponentem, částí širší textové struktury, plní druhou základní jaz. funkci strukturní, resp. komunikativní. Takto má např. nominální frazém kámen úrazu nominativní funkci pojmenování druhu obtíže, analogickou subst., zatímco z hlediska strukturního např. ve větě Karlův doplněk k návrhu se stal kamenem úrazu má funkci predikátovou, tj. tvoří součást jejího přísudku. Podobně verbální frazém hodit něco za hlavu je nominativně obvykle pojmenováním druhu negativní reakce a strukturně obvykle přímo predikátem. Zatímco nominativní funkce má povahu paradigmatickou, je funkce strukturní syntagmatická a slouží i k funkční klasifikaci f.i. K nejobjektivnější klasifikaci však slouží funkce strukturní spolu s typologií transformačních anomálií f.i. Volněji se někdy mluví i o dalších funkcích, funkci estetické (řada f.i. vyjadřuje např. zvláště podařenou či vtipnou metaforu, obraz), ekonomické (nominativně je f.i. obvykle velmi ekonomický, „krátký“ a doslovný opis, pokud ho vůbec má, je vždy delší), popř. i evaluativní (většinově jsou f.i. prostředky výrazného hodnocení v systému co do počtu prostředků vůbec nejbohatší), kterou je však třeba uvažovat v rámci pragmatiky.
Některé strukturní typy frazémů dostaly zvláštní názvy. V oblasti kolokačních frazémů jsou to v suboblasti autosémantických kombinací především ↗binomiály (ve dne v noci) a ↗přirovnání (mít hlad jako vlk), v oblasti kombinací smíšených především víceslovná synsémantika, zvl. prepozice a partikule (bez ohledu na, kdyby tak). V oblasti propoziční a polypropoziční to jsou zvláště ↗přísloví, ↗pranostiky a různé ↗formule. Též ↗frazeologie a idiomatika, ↗kolokační frazém, ↗lexikální frazém, ↗polypropoziční frazém intersubjektový a ↗polypropoziční frazém monosubjektový. Viz také ↗idiom v generativní gramatice.
- Bibl. frazeologie: euralex.org/publications, europhras.org.
- Bibl. přísloví: deproverbio.com/bibliographies.
- Bittnerová, D. & F. Schindler. Česká přísloví. Soudobý stav konce 20. století, 1997.
- Bozděchová, I. František Čermák. Frazeologie a idiomatika česká a obecná (František Čermák. Czech and General Phraseology and Idiomatics). International Journal of Lexicography 21, 2008, 198–202.
- BREWER’s Dictionary of Phrase and Fable, 1974.
- Büchmann, G. Geflügelte Worte und Zitatenschatz, 1920.
- Burger, H. & D. Dobrovoľskij ad. (eds.) Phraseologie. Phraseology 1-2, 2007.
- Čelakovský, F. L. Mudrosloví národu slovanského v příslovích, 1949.
- Čermák, F. Víceslovná pojmenování typu verbum – substantivum v češtině. Příspěvek k syntagmatice tzv. abstrakt. SaS 34, 1974, 287–306.
- Čermák, F. Idiomatika, frazeologie a lexikografie. SaS 39, 1978, 40–54.
- Čermák, F. Idiomatika a frazeologie češtiny, 1982.
- Čermák, F. Funkce v idiomatice a frazeologii. In Basaj, M. (ed.), Z problemów frazeologii polskiej i slowianskiej 3, 1985, 55–71.
- Čermák, F. On the Substance of Idioms. FL 22, 1988, 413–438.
- Čermák, F. Universals, Typology and Idioms. In Palek, B. & P. Janota (eds.), Proceedings of LP’ 90 Conference Linguistics and Phonetics: Prospects and Applications, 1991, 261–269.
- Čermák, F. Funkce frazémů a idiomů. In Česká slavistika 1993. České přednášky pro XI. mezinárodní sjezd slavistů, 1993a, 331–336.
- Čermák, F. Povaha univerzálního ve frazeologii a idiomatice. In Ďurčo, P. & E. Krošláková (eds.), Frazeológia vo vzdelávaní, vede a kultúre, 1993b, 45–52.
- Čermák, F. Czech Idiom Dictionary. In Martin, W. & W. Meijs ad. (eds.), Euralex 94. Proceedings of the Sixth International Congress, 1994a, 426.
- Čermák, F. Idiomatics. In Luelsdorff, P. A. (ed.), The Prague School of Structural and Functional Linguistics, 1994b, 185–195.
- Čermák, F. On the Nature of Universality in Phraseology and Idiomatics. In Basaj, M. & D. Rytel-Kuc (eds.), Z problemów frazeologii polskiej i słowiańskiej 6, 1994c, 15–19.
- Čermák, F. Frazeografie. In Čermák, F. & R. Blatná (eds.), Manuál lexikografie, 1995, 116–136.
- Čermák, F. Frazeologie novinového úvodníku: úzus, funkce a aktualizace. SaS 57, 1996, 81–90.
- Čermák, F. Frazeologie a biblická etika. Kolokabilita lexémů dobrý a zlý a povaha přísloví. In Ďurčo, P. (ed.), Frazeologické štúdie 2, 1997, 5–17.
- Čermák, F. Identificación de las expresiones idiomáticas. In Durán J. de Dios & A. Pamies Bertrán, Léxico y fraseología, 1998a, 1–18.
- Čermák, F. Usage of Proverbs: What the Czech National Corpus Shows. In Ďurčo, P. (ed.), Europhras '97. Phraseology and Paremiology, 1998b, 37–59.
- Čermák, F. Linguistic Units and Text Entities: Theory and Practice. In Fontenelle, T. & P. Hiligsmann ad. (eds.), Actes Euralex 98 Proceedings, I–II, 1998c, 281–290.
- Čermák, F. Somatic Idioms Revisited. In Eismann, W. (ed.), Europhras '95. Europäische Phraseologie im Vergleich: Gemeinsamens Erbe und kulturelle Vielfalt, 1998d, 109–119.
- Čermák, F. Idiomatismos y lexicografía: en busca de criterios. In Durán J. de Dios & A. Pamies Bertrán (eds.), Léxico y fraseología, 1998e, 133–138.
- Čermák, F. Combination, Collocation and Multi-Word Units. In Heid, U. & S. Evert ad. (eds.), Proceedings of The Ninth Euralex International Congress 2000, 2000, 489–495.
- Čermák, F. Termín a frazém. Případ překrývání dvou nominativních oblastí. In Žemlička, M. (ed.), Termina 2000. Sborník příspěvků z II. konference 1996 a III. konference 2000, 2001a, 31–36.
- Čermák, F. Propoziční frazémy a idiomy v češtině. In Balowski, M. & W. Chlebda (eds.), Frazeografia słowiańska, 2001b, 93–101.
- Čermák, F. Dictionary of Czech Phraseology and Idiomatics. In La lessicographia storica e i grandi dizionari delle lingue europee. Atti della Giornata di studi Firenze, 2001c, 77–86.
- Čermák, F. Substance of Idioms: Perennial Problems, Lack of Data or Theory? International Journal of Lexicography 14, 2001d, 1–20.
- Čermák, F. Syntagmatika slovníku: typy lexikálních kombinací. In Č-US 3, 2001e, 223–232.
- Čermák, F. Paremiological Minimum of Czech: The Corpus Evidence. In Burger, H. & A. Häcki Buhofer ad. (eds.), Flut von Texten – Vielfalt der Kulturen. Ascona 2001 zur Methodologie und Kulturspezifik der Phraseologie, 2003a, 15–31.
- Čermák, F. Onomaziologické systémy u propozic a proverbií. In Parémie národů slovanských, 2003b, 47–54.
- Čermák, F. Propositional Idioms. In Palm-Meister, Ch. (ed.), Europhras 2000, 2004a, 15–23.
- Čermák, F. Jazyková variabilita: případ přísloví. In Č-US 5, 2004b, 99–109.
- Čermák, F. Text Introducers of Proverbs and Other Idioms. In Földes, C. & J. Wirrer (eds.), Phraseologismen als Gegenstand sprach- und kulturwissenschaftlicher Forschung, 2004c, 27–46.
- Čermák, F. Collocations, Collocability and Dictionary. In Corino, E. & C. Marello ad. (eds.), Atti del XII Congresso Internazionale di Lessicografia. Torino 6–9 settembre 2006. Proceedings XII Euralex International Congress, 2006a, 929–937.
- Čermák, F. Kolokace v lingvistice. In Čermák, F. & M. Šulc (eds.), Studie z korpusové lingvistiky 2. Kolokace, 2006b, 9–16.
- Čermák, F. Statistical Methods for Searching Idioms in Text Corpora. In Häcki Buhofer, A. & H. Burger (eds.), Phraseology in Motion I. Methoden und Kritik, 2006c, 33–42.
- Čermák, F. Statistické metody hledání frazémů a idiomů v korpusech. In Čermák, F. & M. Šulc (eds.), Studie z korpusové lingvistiky 2. Kolokace, 2006d, 94–106.
- Čermák, F. Frazeologie a idiomatika česká a obecná. Czech and General Phraseology, 2007a.
- Čermák, F. Idioms and Morphology. In Burger, H. & D. Dobrovoľskij ad. (eds.), Phraseologie. Phraseology 1–2, 2007b, 20–26.
- Čermák, F. Frazeologie a idiomatika. In Pleskalová, J. & M. Krčmová ad. (eds.), Kapitoly z dějin české jazykovědné bohemistiky, Praha 2007c, 243–248.
- Čermák, F. Proverbs: Linguistic and Lexicographic Approaches versus Etnographic, Logical, Onomasiological and Other. In Soares, R. & O. Lauhakangas (eds.), 1st Interdiciplinary Colloquium on Proverbs, 2008, 197–207.
- Čermák, F. Binomials: Threir Nature in Czech and in General. In Korhonen, J. (ed.), Phraseologie global – areal – regional, 2009a, 309–315.
- Čermák, F. Česká přirovnání. In SČFI 1, 2009b, 483–507.
- Čermák, F. Frazémy gramatické povahy. In SČFI 2, 2009c, 495–499.
- Čermák, F. Identification of Idioms and Phrasemes. In Yagi, K. & T. Kanzaki (eds.), Phraseology, Corpus Linguistics and Lexicography: Papers from Phraseology in Japan, 2009d, 101–118.
- Čermák, F. Verbální frazémy a idiomy. In SČFI 3, 2009e, 1217–1247.
- Čermák, F. České frazémy a idiomy propoziční. In SČFI 4, 2009f, 1239–1267.
- Čermák, F. What One Can Do with Proverbs in Text. In Földes, C. (ed.), Phraseologie disziplinär und interdisziplinär, 2009g, 307–321.
- Čermák, F. Jazyk a jeho kombinace. JA 47, 2010a, 2–22.
- Čermák, F. The Paremiological Minimum of English. In Malá, M. & P. Šaldová (eds.), ... for thy speech bewrayeth thee. A Festschrift for Libuše Dušková, 2010b, 57–71.
- Čermák, F. Frequent Proverbs and Their Meaning: A Proposal of a Linguistic Description (The Core and Paremiological Minima Described). In Soares, R. & O. Lauhakangas (eds.), 3. Colóquio Interdisciplinar sobre Proverbios. 3rd Interdisciplinary Colloquium on Proverbs. Actas ICP Proceedings, 2010c, 40–65.
- Čermák, F. Lexikon a sémantika, 2010d.
- Čermák, F. Fifteen Commandments of a Phraseologist. In Kuiper, K. (ed.), Yearbook of Phraseology 1, 2010e, 179–182.
- Čermák, F. Animal Phraseology: The Case of Dog and Cat (a Corpus-Based Study). In Pamies, A. & J. M. Pazos Bretaňa ad. (eds.), Phraseology and Discourse: Cross Linguistic and Corpus-Based Approaches, 2012a, 55–65.
- Čermák, F. Lexical Foundations of Proverbs, Based on Data from English, German, French and Czech. In Soares, R. & O. Lauhakangas (eds.), 5. Colloquio Interdisciplinar sobre Proverbios – Actas, 5th Interdisciplinary Colloquium on Proverbs, 2012b, 203–217.
- Čermák, F. Frazeologie v českých slovnících, lexikografie a lexikon. In Čmejrková, S. & J. Hoffmanová ad. (eds.), Čeština v pohledu synchronním a diachronním. Stoleté kořeny Ústavu pro jazyk český, 2012c, 377–382.
- Čermák, F. Phraseology and Idiomatics: Substance and Vagaries of Views. In Jesenšek, V. & D. Dobrovol´skij (eds.), Phraseologie und Kultur. Phraseology and Culture, 2014, 41–62.
- Čermák, F. & J. Hronek. Heslo frazeologického slovníku a systémové souvislosti. AUC-Philologica 4–5, SlavPrag 25, 1982, 231–237.
- Čermák, F. & H. Lindroos. Dog and Cat Proverbs: A Comparison of English, Czech, Finnish and Other Languages. In Soares, R. & O. Lauhakangas (eds.), Proceedings of 4th Colóquio Interdisciplinar sobre Provérbios. 4th Interdisciplinary Colloquium on Proverbs. Associãçao International de Paremiologia, 2011, 131–140.
- Člex, 1985.
- Flajšhans, V. Česká přísloví. Sbírka přísloví, průpovědí a pořekadel lidu českého v Čechách, na Moravě a ve Slezsku I. Přísloví staročeská A–N, O–Ž, 1911–1913, 2. vyd., 2013.
- Fraser, B. Idioms within a Transformational Grammar. Foundations of Language 6, 1970, 22–42.
- Henschel, H. Die Phraseologie der tschechischen Sprache. Ein Handbuch, 1993.
- Klégr, A. František Čermák (ed. in chief) ad. Slovník české frazeologie a idiomatiky I–IV (Dictionary of Czech Phraseology and Idiomatics). International Journal of Lexicography 23, 2010, 477–486.
- Klötzerová, P. Hranice frazeologie se posouvají. SaS 59, 1998, 277–280.
- Malkiel, Y. Studies in Irreversible Binomials. Lga 8, 1959, 113–160.
- Mieder, W. Proverbs. A Handbook, 2004.
- Mieder, W. International Bibliography of Paremiology and Phraseology 1–2, 2009.
- Moon, R. Fixed Expressions and Idioms in English. A Corpus–Based Approach, 1998.
- Paczolay, G. European, Far–Eastern and Some Asian Proverbs, 1996.
- Permjakov, G. L. Ot pogovorki do skazki, 1970.
- Rundell, M. (ed.) Macmillan Collocations Dictionary, 2010.
- Saussure, F. de. Course de linguistique générale: Edition critique par Rudolf Engler, 1967.
- SČFI 1–4, 2009.
- Schindler, F. Das Sprichwort im heutigen Tschechischen. Empirische Untersuchung und semantische Beschreibung, 1993.
- Vinogradov, V. V. Ob osnovnych tipach frazeologičeskich jedinic. In Vinogradov, V. V. Izbrannyje trudy. Leksikologija i leksikografija, 1977, 140–161.
- Weinreich, U. Problems in the Analysis of Idioms. In Puhvel, J. (ed.), Substance and Structure of Language, 1969, 23–28.
- Zaorálek, J. Lidová rčení, 1963.
- Zich, O. Lidová přísloví z logického hlediska, 1956.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/FRAZÉM A IDIOM (poslední přístup: 21. 11. 2024)
Další pojmy:
frazeologie a idiomatikaCzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny
Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2020
Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka