Oblast ↗frazémů a idiomů všech úrovní; zároveň disciplína zabývající se jejich studiem a popisem. Nejde o zvláštní jaz. rovinu, ale o oblast ustálených anomálních kombinací (viz také ↗anomálnost), která je komplementární k oblasti pravidelných jaz. kombinací jednotek všeho druhu a na všech relevantních rovinách. F.i. je tedy extenzí jaz. kombinatorických možností do oblasti kombinací, které nevznikají podle standardních pravidel. Pravidelnými kombinacemi v obecně syntagmatickém smyslu se tu míní všechny kombinace řízené analogickými pravidly, tedy kombinace morfémů, lexémů, kolokací i vět. Těmito pravidly se tu obecně rozumějí jak primárně pravidla sémantická, založená na významové slučitelnosti kombinovaných prvků a smysluplnosti výsledné kombinace (viz ↗kompatibilita), tak sekundárně pravidla formální (např. v syntaxi syntaktická, pravidla morfologická apod.). Takovou extenzi kombinatorických možností lze vidět na příkladu: frazém ležet polem je formálně anomální a má jinde, u obdobných komponentů (sloveso statické a substantivum pole), analogicky nenalezitelnou instrumentálovou konstrukci (a syntakticky cosi vzdáleně připomínající např. objekt); přitom sémanticky se oba komponenty pravidelně kombinují pouze tímto zcela odlišným způsobem (oproti např. ležet na poli, tj. s adverbiále na otázku „kde?“). Diachronně anomální frazeologické kombinace vznikaly různým způsobem, u ↗kolokačních frazémů zvláště skrze přirovnání a individuální ↗metafory, a můžou mj. dnes odrážet i rezidua kombinatorických možností dříve běžných, diachronních, které dnešní jaz. systém už opustil.

F.i. je značně rozrůzněna i stylisticky, v plném stylovém rozpětí dnešní č., od frazémů a idiomů argotických až po poetické; většina má povahu mluvenou (a nespisovnou, i když aspekt spisovnosti tu není žádným kritériem). Protože není na rozdíl od zbytku lexikonu předmětem kodifikačního úsilí, vykazuje výraznou a přirozenou míru variability (variace) projevující se množstvím různě alternujících variant. Ty na rozdíl od kodifikovaného jaz. odrážejí alternativní vývoj jaz. v této oblasti; pro svou výrazovou výstižnost je f.i. předmětem zvlášť nápadné snahy o tvorbu stále nových obměn, variant autorských, popř. nových frazémů a idiomů. Protože většina f.i. přirozeně vzniká a užívá se v jaz. mluveném, většinou nespisovném, využívá se právě tady nejvíce funkční potřeba toho druhu vyjádření, které frazémy a idiomy představují, jsouce vyjádřením neformálním, vágním a ekonomickým.

F.i. příslušností svých jednotek, frazémů a idiomů, do více rovin naznačuje do jisté míry i svou vnitřní hierarchizaci a podle vnější povahy komponentů je možné dospět k nejobecnější klasifikaci frazému a idiomů. Skutečnost, že výsledný frazém patří zpravidla do roviny vyšší než komponenty, které do něj kombinatoricky vstupují, vystihuje schéma (+ označuje výskyt):

Podle vnější povahy komponentů lze dospět k nejobecnější klasifikaci frazémů a idiomů, u které se vychází z příslušnosti komponentů do stejné roviny (strata), srov. 2A ↗frazém a idiom lexikální (najít, předsevzetí), dále ↗frazém a idiom kolokační v různém smyslu u 3A (ke všemu, co do, co když, se synsémantickými komponenty), u 3B (chytat lelky, jablko sváru, s autosémantickými komponenty) a u 3A–B (k polednímu, od oka, bez okolků, s komponenty obojího druhu), podobně frazém a idiom propoziční u 4A (To tak!, Že by?, se synsémantickými komponenty), 4B (Chcíp tam pes, Pozdě bycha honit, s autosémantickými komponenty) a 4C (s kolokačními komponenty) a frazém a idiom polypropoziční dvojího druhu: ↗frazém a idiom polypropoziční monosubjektový u 5C (Mladý kurvy, starý modlářky; Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá; s kolokačními komponenty) a 5D (Vono se řekne semenec, ale zobat ho z lahve!, s propozičními komponenty) a ↗frazém a idiom polypropoziční intersubjektový u 6D (A: Pozdrav pánbu! B: Dejž to pánbu!, s propozičními komponenty u různých mluvčích). Tento přehled nezachycuje řídký případ ↗frazému a idiomu interstratálního, ve kterém se kombinují komponenty různých rovin, srov. např. dát někomu, co se do něj vejde (lexém + propozice, resp. klauze). Oblast f.i. tudíž zahrnuje všechny relevantní typy ustálených anomálních kombinací s pevnou funkcí a významem. Jestliže proto nemůže na jedné straně zahrnout kvůli absenci významu kombinace fonémových komponentů, není na druhé straně jasné, co vše sem lze zahrnout z úrovní vyšších ustálených kombinací, tj. nad frazémy polypropozičními, které už patří do literárních mikrožánrů (např. hádanky, bajky apod.).

V mladé historii f.i., tradičně se zprvu soustřeďující především na povědomou oblast kolokačních frazémů (pod různými názvy, zvl. ne zcela jasně chápaná rčení, popř. úsloví), se však zvláště z nedostatku poznání f.i. celé rozsáhlé oblasti někdy nezačleňovaly, zvláště f.i. propoziční i lexikální. V takových přístupech se pak u takto vágně vymezované f.i. ani neprojevovala snaha vystihnout tyto oblasti jinak a nechávaly se zcela bez povšimnutí, popř. vysvětlení.

Jen frazémů a idiomů lexikálních a propozičních má současná č. ke třiceti tisícům, a není to tudíž oblast malá či zanedbatelná. Jakkoliv je její podstatou některý z druhů anomálie, není to však ani oblast v jaz. okrajová; vrství se podle frekvence užití na výrazy s nejvyšší frekvencí patřící v č. k samotnému centru (zvl. f.i. gramatické povahy jako že jo, co když, to je jedno), zatímco jiné f.i. jsou užívány středně často (vzít do zaječích, mít nahnáno) a konečně další jsou řídké a patří na jaz. periferii (srov. rozsvítit jednu lampu, nejít někomu do noty); viz také ↗centrum a periferie. Právě zde lze najít jak početné výrazy zastarávající a klišé, tak některé neologismy a výrazy módní (srov. To je o něčem jiném). Z typických nominativních aspektů dalších je charakteristická jak nominativní paralelnost k jaz. pojmenováním pravidelným, tak nominativní jedinečnost či aspoň priorita. Takto paralelním frazeologickým pojmenováním ke slovesu utéct je např. vzít roha s určitým rozdílem ve frekvenci a distribuci užití, zatímco význam a funkce být hned na koni se pravidelným pojmenováním dá vyjádřit jen dlouhým a nevýstižným opisem, který se z toho důvodu neužívá. Vyplývá z toho málo reflektovaná skutečnost, že ne vše nominativně obslouží standardní pravidelný jaz. monopolně a lépe než f.i. a že její místo v něm není vždy periferní. Integrace přístupů a metodologie užívané pro pravidelný jaz. a f.i. však dosud chybí a lingvistika pravidelného jaz. mívá sklon ve f.i. spatřovat především jen nežádoucí a dále nereflektovaný úhrn výjimek.

Tím, že frazém je v textu víceslovným a ustáleným jaz. pojmenováním, založeným sémioticky a psychologicky, plní svou primární nominativní funkci, a tím, že je komponentem, součástí jisté širší textové struktury, plní i svou druhou základní funkci strukturní, resp. komunikativní; viz ↗frazém a idiom. Společná nominativní funkce frazémů a idiomů všech typů oblasti f.i. se řadí především do ↗lexikologie; v dalších ohledech však má specifickou souvislost s řadou dalších disciplín. Charakteristickou zvláštností f.i. však je, že tu jsou platnosti a fungování principů založených na pravidlech známých odjinud z jaz. zrušeny a nelze je pro analýzu systematicky využít: co vypadá jako pád, funkčně pád není, co se zdá být objektem verba, jím není, slovo tu není slovem se svým povědomým významem apod. Je to dáno všydypřítomnou anomálností různého druhu, která především neumožňuje uplatnění řádné analýzy založené na kritériích pravidelného jaz. Přesto lze kritéria pravidelného jaz. využít v f.i. aspoň na úrovni komponentů (pouze) k vystižení jejich vnější charakteristiky, resp. vnějškové a povrchní podobnosti komponentům pravidelného jaz., např. při formální klasifikaci f.i. založené na takovéto podobnosti se slovními druhy. Lze tudíž výhodně vystihnout strukturu a typ frazému nosit kůži na trh jakoby kombinaci verba, substantiva, prepozice a substantiva, jakkoliv tu např. o žádná substantiva ve skutečnosti nejde.

F.i. má externí vazby na více disciplín, včetně nejazykových. Málo studované jsou souvislosti s psychologií a logikou, zvl. v oblasti vyjádření pojmů a soudů, s filozofií, resp. etikou hodnocení a tradování zkušenosti, s historií a uměním (trópy, symboly apod.), avšak tradiční vazbu má s kulturní antropologií a etnologií, především v oblasti studia ↗přísloví. Ta zde odůvodněně mluví už dlouho o pokladnici národní zkušenosti pod názvem mudrosloví.

Metodologicky je u f.i. zásadně důležité rozlišovat úroveň vstupních forem, komponentů a úroveň hotových kombinatorických rezultátů, idiomatických celků. Pro každou je třeba zvláštního a odděleného přístupu, navzájem nepřenosného. Zatímco pro vstupní formy platí možnost jejich analýzy, tj. ještě před vstupem do idiomatické kombinace celku, obdobná analýza na úrovni celku jako v pravidelném jaz. je už nemožná, protože vstupní komponenty tu ztratily svou původní vnější povahu a tvoří součásti celkového útvaru jen podmíněně. Naproti tomu se nabízí na této úrovni bohatá možnost jejich funkční analýzy, založené na textovém chování. Podstata výsledné idiomatické povahy frazému je v zásadě individuální a daná úhrnem jednotlivých anomálií toho kterého frazému; ty lze nazírat škálovitě: čím více anomálií frazém má, tím je idiomatičtější a naopak, tj. čím méně jich má, tím je blíže kombinacím pravidelného jaz. Toto škálovité pojetí pak ve svém důsledku naznačuje jakési idiomatické centrum celé oblasti (na každé kombinatorické úrovni zvláštní) stejně tak jako periferii s oblastmi ležícími mezi obojím. Naznačuje však také možnost vystihnout i početné případy přechodné, jejichž míra idiomatičnosti je slabá, tj. ↗kvazifrazémy a kvaziidiomy. Některé strukturní typy frazémů dostaly pro svou charakteristickou příznačnost i zvláštní názvy. V oblasti kolokačních frazémů jsou to v suboblasti autosémantických kombinací především ↗binomiály (ve dne v noci) a ↗přirovnání (mít hlad jako vlk), v oblasti kombinací smíšených především víceslovná synsémantika, resp. ↗gramatické frazémy, zvl. prepozice a partikule (bez ohledu na, kdyby tak). V oblasti propoziční a polypropoziční to jsou zvláště ↗přísloví, ↗pranostiky a různé ↗formule.

Metodologicky synchronní analýza f.i. do komponentů nedává přijatelné a uspokojivé výsledky (omezené oblasti f.i. jen zdánlivě nabízejí možnost např. syntaktické či sémantické analýzy, ovšem bez opory v jakékoliv analogii). Diachronní přístup k ní naproti tomu objasňuje jen způsoby a prostředky vzniku, nikoliv současnou strukturu, a analýza etymologická, dosud málo prováděná, usiluje o vysledování jejích kořenů, které jsou poměrně často mezinárodní a tkví v jiných jaz., zvláště okolních. Naproti tomu etnologické, sémantické a historické přístupy objasňují zvláště národní specifika, metaforiku a symboliku, kterou f.i. vyjadřuje; česká f.i. je např. svou významnou částí rustikální, zemědělská, zatímco námořní tematika, běžná např. pro angličtinu, jí zcela chybí. Jen pomalu se ujímá povědomí o možnostech aktivních aplikací f.i. v řadě oblastí, např. pedagogické ve škole (zvl. při rozvoji poznání národní kultury především skrze přísloví) n. rétorické, resp. textové, při výstavbě projevů různého typu. K základním deskriptivním aplikacím patří ↗frazeografie, shromažďující a popisující frazeologické výrazivo jaz., zpravidla formou ↗frazeologických slovníků.

Funkčně komplementární spolufungování f.i. v textu vedle pojmenování pravidelných naznačuje i funkční souvztažnost f.i. s lexikálním systémem ustálených pojmenování pravidelných. Lze tudíž v úhrnu frazémů a idiomů č., které patří především do paradigmat formálních, sémantických a funkčních, spatřovat ve smyslu paradigmatiky i specifický systém, resp. nominativní subsystém. V odlišném smyslu lze o něm uvažovat i jako o úhrnu anomálních kombinací realizovaných v důsledku uplatnění obecného kombinatorického principu jaz. Nejnápadnější jeho součástí je subsystém sémantický, založený především na podobnosti a vytváření frazeologických synonym, popř. i dalších typů.

Frazémy a idiomy jsou svou anomální stavbou a povahou projevem ↗entropie ve smyslu neprediktabilnosti a náhodnosti svého vzniku (frazémů už existujících stejně tak jako budoucích). Avšak i z hlediska komunikativního zapojení a využití lze u nich v poněkud odlišném smyslu spatřovat entropii: informační zpracování frazémů, zvl. při jejich dekódování, je vždy složitější a vrstevnatější (děti jim do jistého věku nerozumějí, především protože je chápou doslovně), a míra informace jimi přenášená je ve srovnání s pravidelnými kombinacemi jaz. tudíž nižší. Významnou a zřejmě hlavní protiváhou entropie je redundance okolního textu (a kontextu), ve kterém se frazémy a jednotky vyskytují a se kterým významně spolufungují.

Důvody, proč f.i. vzniká a proč ji má každý přirozený jaz. (je to jazykové univerzále), nejsou přesně a specificky známé. Lze se však domnívat, že hlavním bude jejich funkční, komunikativní výhodnost a potřebnost, reflektovaná pokaždé, když vznikne nový frazém a idiom. Ta spočívá především ve dvou aspektech. Frazémy a idiomy jsou jaz. prostředky zpravidla významně ekonomické, které na malou plochu své formy vážou značně komplexní význam a funkci, a to ve srovnání s prostředky pravidelného jaz. Na druhou stranu je f.i. nejrozsáhlejší oblastí lexikonu, která je specializovaná mj. na pragmatické funkce vyjadřování evaluativního (↗evaluativnost), tj. subjektivní a často i emocionální evaluace v postojích a názorech svých uživatelů. S tím nepochybně souvisí i příznačná denotativní vágnost většiny frazémů a výrazně flexibilní potencialita jejich nestandardního úzu, (menších) kontextových posunů apod. V posledním ohledu je f.i. svou nenormovaností a vágností opakem terminologie.

Z hlediska slovnědruhových funkcí frazémů a idiomů kolokačních stojí v příkrém kontrastu k (absolutním i frekvenčním) proporcím základního pravidelného lexikonu nápadně velký rozsah i míra užití frazémů verbální povahy, které jako by kompenzovaly omezený počet pravidelných sloves v obecném slovníku: f.i. je zde velmi významným tezaurem hotových víceslovných predikátů.