Společné označení pro hlásky, které jsou tvořeny (na rozdíl od ↗vokoidů) pomocí striktur (přehrad v artikulačním ústrojí) a jejichž akustická stavba je založena (hlavně) na neperiodických zvukových vlnách, šumech (srov. ↗akustické vlastnosti českých konsonantů). Podle toho, zda je výsledný k. dotvářen i rezonancemi, je lze dále dělit na ↗obstruenty (k. pravé, vlastní, šumové – bez rezonancí) a ↗sonory (k. sonorní – s rezonancí); dále se ke k. přiřazují hlásky, u nichž je striktura i akustická stavba nevýrazná – ↗aproximanty.

Striktura k. má tři fáze: intenzi (vytvoření přehrady, uvedení mluvidel do polohy typické pro tu kterou hlásku), tenzi (podržení, vydržení překážky) a detenzi (zrušení překážky, návrat do klidového postavení n. přechod k další hlásce). U okluziv se mluví o implozi a explozi, neboť hláska vzniká zrušením přehrady a vlastní tenzi nemá. Okrajové fáze striktur se prolínají a splývají v souhláskových skupinách, což vede až k ↗asimilaci artikulace. Působí také na okolní vokály (↗akomodace). U jednotlivých k. je základní artikulace velmi často doplněna aktivitou dalších mluvních orgánů.

Základní artikulace k. je dána způsobem a místem tvoření striktury.

(a) Podle způsobu tvoření striktury rozlišujeme pro č. tyto skupiny k.: okluzivy // souhlásky závěrové, např. [p], [g], u nichž dochází k úplnému přerušení výdechového proudu, semiokluzivy // souhlásky polozávěrové, např. [c], [č], při nichž se vytváří slabá okluze, jež přechází v průběhu jediné hlásky v úžinu, a konstriktivy // souhlásky úžinové, např. [f], [s], při nichž je překážka neúplná a výdechový proud může procházet po celou dobu trvání zúženým místem; tvar úžiny může být různý (srov. úžinu u č. [s] a [š]), u ↗vibrant, např. [r], se úžina v průběhu hlásky mění (viz též ↗verberanta). Artikulujícími orgány, které strikturu v č. tvoří, je hlavně jazyk, u retnic pak rty, u [h] a ↗rázu hlasivky; viz též ↗mluvní orgány. Artikulace jazykem se děje většinou ve směru podélné osy úst (výslovnost středová, centrální), méně obvyklá je výslovnost boková (laterální), kdy překážka vzniká ve směru příčné osy ústní dutiny (v č. [l] – hláska se nazývá ↗laterála).

(b) Podle místa tvoření striktury můžeme lišit (v č., obecně je daleko více možností): k. labiální // k. retný // labiála // retnice, a to buď tvořený strikturou obou rtů ( k. bilabiální // k. obouretný// labiolabiála, k. retoretný, // bilabiála, např. [b], [m]), n. mezi spodním rtem a horními řezáky ( k. labiodentální // labiodentála //  k. retozubný //  k. dentolabiální //  k. zuboretný // dentolabiála, např. [f], [v].

V oblasti alveol se tvoří k. alveolární //  k. dásňový // alveolára, resp. alveodentála (ve starší lit. k. zubný // dentála // zubnice). Do této oblasti je soustředěno tvoření většiny českých k. Blíže se rozlišují k. prealveolární // k. předodásňový //  k. zubodásňový přední // prealveolára, např. [t], [c], [l], [ř], a k. postalveolární // k. zadodásňový //  k. zubodásňový zadní // postalveolára, např. [š], [č].

V oblasti palata se tvoří k. palatální // k. tvrdopatrový //  k. předpatrový // palatála, např. [ť] n. o něco zadnější [j]; staré označování těchto hlásek jako „měkké k.“ nemá v artikulaci ani akustice dnešní č. žádnou oporu, je jen zkráceným vyjádřením pro „píše se po nich měkké i“. V zadní části ústní dutiny vzniká k. velární //  k. zadopatrový //  k. měkkopatrový // velára, např. [k], [x]), mimo ústní dutinu v hrtanu se tvoří v hlasové štěrbině č.  k. hrtanový //  k. laryngální // laryngála //  k. glottální // glotála, [h] a souhláskový zvuk [ʔ] (tzv. ↗ráz). Veláry a glotály se někdy ve starších pracích spojují do jediné skupiny: k. zadní //  k. guturální // guturála //  k. hrdelní // hrdelnice. Množství termínů využívaných pro popis místa tvoření konsonantů je velké, je tu mnoho synonym, z části užívaných jen ve starších pracích, v dialektologii apod.; odráží to i vývoj fonetického poznání.

Pro diferenciaci se využívá také doplňkové artikulace, v č. kmitů hlasivek vytvářejících znělost (viz ↗mluvní orgány). Souhlásky se podle toho mohou dělit na k. hlasné se zněním hlasivek a k. nehlasné. V č. se vžily termíny znělé a neznělé; viz dále. Hlásky se liší i intenzitou artikulace: neznělé k. hlásky jsou v č. napjaté, fortis, znělé jsou vyslovovány s menší artikulační silou, jsou tedy nenapjaté, lenis; tyto rozdíly jsou však v č. irelevantní. Podobně se jako fonologicky irelevantní chápe aktivnější činnost rtů u některých nelabiálních konsonantů, např. u [š].

(c) Z auditivního (poslechového) hlediska se k. tradičně dělí podle sluchového dojmu vznikajícího dík striktuře a jejímu zrušení:

Okluzivy jsou explozivy // souhlásky ražené // souhlásky výbuchové; v akustické terminologii, resp. v terminologii jedné z koncepcí akustického popisu řeči, je lze označit jako konsonanty nekontinuální matné.

Semiokluzivy jsou afrikáty // souhlásky polotřené, v akustické terminologii, resp. v terminologii jedné z koncepcí akustického popisu řeči, je lze označit jako k. nekontinuální drsné („drsnost“ vzniká turbulencí vzduchu na konci artikulace).

Konstriktivy jsou frikativy // souhlásky třené // spiranty; v akustické terminologii k. kontinuální. Jako zvláštní skupina se uvádějí v rámci třených konsonantů sibilanty // sykavky, a to ostré [s], [z] a tupé [š], [ž], afrikáty se nazývají také asibiláty // polosykavky, ostré [c], [ʒ], tupé [č], [ǯ].

Doplňkové znění hlasivek vytváří souhlásky znělé // tenues (ve starší terminologii též souhlásky hlasné // souhlásky jasné // souhlásky zvučné) a souhlásky neznělé // mediae; souhlásky nehlasné // souhlásky temné // souhlásky bezzvuké). K., které se při stejném místě a způsobu artikulace liší pouze znělostí, tvoří páry, jsou to k. párové. Většinou jsou realizacemi rozdílných fonémů, jen dvojice [ř] a [ř̭] tvoří realizace jediného fonému /ř/. Zvuk ↗ráz je nepárový neznělý. K. sonorní a aproximanty jsou k. jedinečné.

(d) Z akustického hlediska lze k. dělit také podle výšky šumu na k. akutové // k. negravisové s vyšším šumem (alveoláry, palatály) a k. gravisové s šumem hlubším (labiály, veláry, laryngály), podle struktury šumu pak na k. kompaktní (zadoalveolární, palatální, velární, laryngální) a k. nekompaktní s šumem rozloženým ve větším pásmu (labiály, prealveoláry); uplatňuje se i rozlišení znělosti. Synonymie termínů odráží různé aspekty fonetických bádání.

K. tvoří v č. velmi často souhláskové skupiny, a to jak na švu morfémů (a v souvislé mluvě i slov), n. uvnitř slova. Kombinovatelnost je vysoká, nikoli bezbřehá. Starší údaje o ní shrnuje ✍Palková (1997:244–246), nejnověji viz ✍Bičan (2011) a ✍Bičan (2013). Úplnější přehled č. k. včetně dialektových typů viz ✍Krčmová (2008:138–165).

Přehled č. kontoidů

Kvantita k. je především jejich fonetickou charakteristikou. Trvání se liší mj. podle pozice v řetězci, mezi vokály je např. k. mnohem delší než na začátku slova před vokálem, prodlužuje se před pauzou (např. pro [š] se uvádí délka na počátku před vokálem 18,2 cs, mezi vokály 23,5 cs, na konci 28,9 cs). Údaje z jednotlivých měření se ovšem poněkud liší, stálé jsou jen relace. Mezi okluzivami a konstriktivami není přitom rozdíl tak velký, jak by se zdálo (např. [t] má průměrně 22 cs, z toho však sama exploze jen 3 cs, [s] 26 cs, [k] 17 cs, [x] 24 cs), neznělý k. je však zřetelně delší než nejbližší k. znělý ([ť] 20 cs, [ď] 13 cs). Nejkratší souhláskou je [r] a [l], v pozici mezi vokály mají kolem 10 cs, podle starších měření jen 3–7 cs. Průměrná délka je pro poznání k. důležitá potud, že příliš krátký je obtížně identifikovatelný; velmi protažený k. může být ve zvukomalebných slovech n. citoslovcích (vláček dělá šššš) n. je signálem ↗emfáze. Skutečně dlouhé souhlásky č. nemá, při artikulační asimilaci však mohou vzniknout souhlásky zdvojené // ↗gemináty: [bezzubá], [rossou̯ďil]. K akustickým vlastnostem českých k. viz ✍Hála (1962:215), ✍MČ 1 (1986:41), v přehledu ✍Palková (1997:214–222) a ↗akustické vlastnosti českých konsonantů.

Pro rozpoznávání k. v řeči má význam nejen jejich vlastní charakteristika, ale i přechod mezi nimi a vokály v rámci slabiky a slova. K. totiž obměňuje okrajové fáze vokálu (jeho ↗formanty) způsobem, který je pro určitou skupinu charakteristický; např. labiála okraj formantů snižuje, palatála zvyšuje, vlivem velár se oba formanty rozbíhají; vznikají tak ↗tranzienty; viz ✍Palková (1997:111). Pro identifikaci k., zejména okluziv, je skutečně vokalický element nezbytný, např. písmena označující k. pojmenováváme buď ustálenými slabikami ([ef], [ká], [zet]), n. souhlásku doprovázíme neurčitým vokalickým zvukem podobným kratičkému [e] n. [o] – viz i výše (['tamse'píše'bə]).

K. nejsou v textech stejně využívány. Neznělé párové jsou mnohem četnější než odpovídající znělé, mj. i proto, že před pauzou není možná znělá výslovnost (22,95 % : 13,40 % textu), vysokou frekvenci mají ↗sonory (22,35 %). Nejčastější jsou k. [t], [s], [n], [l] a [k], jež každý tvoří víc než 4 % textu. Četnost menší než 1 % má např. [č], [ť], [ž]. Souhlásky se liší i spojitelností: z možných dvojic všech fonémů (konsonantických i vokalických) užívá č. asi 60 %; nejspojitelnější jsou sonory (před nimi i po nich mohou být takřka všechny č. hlásky), malá možnost výběru hlásky je po [ď], [ť], [ň] (viz ✍Bičan, 2013:259–276). K transkripci fonetického znění dokladů viz ↗transkripce. Schematická zobrazení činnosti mluvních orgánů jsou v lingvistické literatuře standardně užívána; jsou odvozena, event. převzata, z ✍Hály (1960).