Termín funkční gramatiky pro ↗infinitivní konstrukci, která se skládá ze dvou částí: infinitivní skupiny a koordinovaných záporných částic ne spojených spojkou a, tedy: ne_(NEG) a_(Conj.) ne_(NEG) + infinitivní skupina:

Stejná konstrukce je doložena také ve slovenštině: V tú noc minister nie a nie zaspať. Význam dané konstrukce lze deskriptivně charakterizovat takto:

Tradiční č. gramatiky konstrukce typu (1) registrují v rámci popisu infinitivních konstrukcí, aniž by je označovaly termínem f. Vnímají je vágně jako konstrukce, které mají zvláštní expresivní význam (✍Svoboda, 1962; ✍Porák, 1961, ad.) a vyjadřují n. „intenzifikují modální hodnoty nemožnosti a neschopnosti“ (✍Ružička, 1956:43; ✍SČ, 1998:165). ✍Porák (1961:141) říká zase jen intuitivně a empiricky nesprávně, že tyto konstrukce vyjadřují, že mluvčí nechce nebo nemůže vykonat děj vyjádřený infinitivem, ✍Mistrík (2002:74) je charakterizuje stylisticky jako „vazbu básnickou“, opíraje se o jejich častý výskyt v poetických textech, ✍ESČ (2002:180) mluví o autonomních (tj. syntakticky nezapuštěných) infinitivních konstrukcích, aniž by je analyzoval. První podrobnější analýzu morfosyntaktických a sémantických vlastností, včetně stylistických efektů, které může jejich užití v diskurzu vyvolat, předložil ✍Hansen (2010); pro tyto konstrukce použil zde poprvé termín f. („which is a meaning label for a complex function expressing both the dynamics of the action and the attitude of the speaker and, thus, combining aspectual features with speaker’s emotional stance“). Sám termín frustrativní situace // frustrativní význam // frustrativ je známý v jazykové typologii a užívá se pro různé výrazy, které vyjadřují situaci, že subjekt děje zamýšlí n. chce vykonat děj, ale nepodaří se mu to kvůli existenci situace, která působí proti realizaci úmyslu n. přání (✍Butorin, 2006:23). Vzhledem k množství významů a forem, které v různých jazycích splňují základní rys postihovaný termínem f., užívá se tento termín pro označení různých „mikrosituací“: nesplněná touha / nerealizované přání (✍Sparing–Chávez, 2003; ✍Reilly(ová), 2003); nesplněný výsledek událostí / zklamané očekávání v důsledku nerealizace očekávaného výsledku událostí (✍Haiman, 1988); marnost završení děje (✍Aikhenvald(ová), 2003; ✍Сarlin(ová), 2006); viz k tomu např. ✍Kuznecova (2010). Frustrativní význam může být vyjádřen různými strukturami: lexikálně, afixy, klitikami, syntaktickými konstrukcemi; viz ✍Dixon & Aikhenvald(ová) (2009:393), ✍Sparing–Chávez (2003), ✍Butorin (2006), ✍Aikhenvald(ová) (2003), ✍Reilly(ová) (2003). ✍Aikenhvald(ová) (2003) ukazuje, že v jazyce manambi je f. spojen s kontextovou závislostí: frustrativní věty jsou vždy jakožto vedlejší věty v kontextu hlavní věty. Kontextovou závislost ukazují i české f., které se objevují často v komplexních větách (Trénují třikrát týdně, jsou zpocení jako myši, ale panděro ne a ne splasknout) (ČNK), nebo i když stojí samy, jsou silně závislé na ↗inferencích odvoditelných z kontextu.

České f. lze analyzovat jako součást paradigmatu antirezultativních struktur v pojetí ✍Plungjana (2001); jde o struktury s rysem „porušení rezultativní fáze“, tj. vyjadřující to, že běžný chod událostí byl narušen, a toto narušení se v mnohých případech může ukázat závažnější (pragmaticky relevantnější) než normální pokračování. Vedle f. sem patří avertiv (action narrowly averted): r. On bylo prišel (‘chtěl přijít, ale nakonec se to neuskutečnilo’) a proximativ ((neplánované) zastavení procesu v bezprostřední blízkostí před cílem): r. On čuť ne umer (‘neumřel, ale mnoho nescházelo, aby umřel, aniž by se vědělo, zda chtěl, n. nechtěl umřít’). F. se od nich odlišuje tím, že rys „porušení rezultativní fáze“ se kombinuje s rysem „realizace rezulativní fráze hodnocena jako žádoucí“. Sečtením obou rysů se derivuje jeho význam.

Morfologické a syntaktické vlastnosti f.: (a) Sloveso má formu infinitivu; (b) může to být neargumentové sloveso (Celou zimu ne a ne sněžit), neergativní sloveso (Marie ne a ne tancovat), neakuzativní sloveso (I když se o to snažil, pořád ne a ne zblednout), tranzitivní sloveso (Ona ne a ne mě políbit) i ditranzitivní sloveso (Maminka ne a ne mi odpustit); v konstrukci se mohou objevit fázová slovesa (Pořád ne a ne začít/přestat pršet), nikoli slovesa modální (*Jablka ne a ne moci dozrát); (c) ve větě je subjekt argumentový: (Petr) ne a ne odejít, n. expletivní (Ono) ne a ne zapršet; (Ono) ne a ne se mi ulevit, (d) nejsou žádná omezení na sémantickou roli subjektu: Váza ne a ne stát rovně; Ledy ne a ne tát; Pravda ne a ne vyjít napovrch; Moje kamarádka už podřimovala, ale já ne a ne usnout; Bratr ne a ne se omluvit; (e) konstrukce může být syntakticky nezávislá (Petr ne a ne mu zaplatit) i zapuštěná jako komplement slovesa, které je sémanticky s frustrativem kompatibilní (Pavel si stěžoval, že Petr ne a ne mu zaplatit); (f) preferována jsou dokonavá slovesa: Ne a ne se uklidnit × ^?Ne a ne se uklidňovat. ✍Hansen (2010:172) říká, že užití nedokonavých sloves v této konstrukci jim dodává fázový rys „inchoativnosti“; (g) v konstrukci je koordinovaná negace: ne a ne. Protože negace má podobu ne, ukazuje to na to, že je to prefix verbální (nominální prefix má podobu ni‑ (Ni‑kdo ne‑přišel)), možnost rekurze (On ne a ne to pochopit; On ne a ne a ne to pochopit) ukazuje, že koordinace negace je výrazem intenzifikace a emocionality (srov. i On se neomluví a neomluví a neomluví); důležité je, že koordinovat je možné také funkční projekce s negací (On nemohl a nemohl strčit klíč do zámku). Vysvětlení těchto dat vede k možné analýze f. jako syntaktické struktury s negovanou lexikálně prázdnou funkční projekcí s rysem „Mod“ (proto už do této projekce nelze vložit modální sloveso: *Jablka ne a ne moci dozrát), jejímž komplementem je vP s infinitivní morfologií. Styl této analýzy podává vysvětlení nominativního subjektu těchto infinitivních konstrukcí jako derivovaného subjektu s nominativem přiděleným finitními rysy na lexikálně prázdné funkční projekci „Mod“ a toho, že infinitivní vP může obsahovat jakékoli sloveso, neboť není selektována lexikálním slovesem.