FUNKČNÍ GENERATIVNÍ POPIS (FGP)
Pojmový rámec pro formální popis jazykového systému jako celku uplatňující závislostní syntax a zachycující vztahy mezi jednotkami různých rovin jazykového systému. Vedle ↗DVS druhá gramatická teorie, která u nás vznikla po 2. světové válce a pronikla do mezinárodní jazykovědy. FGP vznikl na Univerzitě Karlově v Praze počátkem 60. let (✍Sgall, 1964; souhrnně knižně poprvé ✍Sgall, 1967) a rozvíjí se tam dosud, především pro č. (např. ✍Panevová & Benešová ad., 1971; ✍Sgall & Hajičová ad., 1980; ✍Panevová, 1980; ✍Lopatková, 2003, ✍MSoČ 2, 2014), ale i pro angl. (✍Sgall & Hajičová ad., 1986; ✍Hajičová, 1993). V jeho rámci vznikly dílčí studie věnované významům slovesných kategorií (✍Panevová & Benešová ad., 1971; ✍Ševčíková, 2009), ↗presupozici a ↗negaci (✍Hajičová, 1975), pasivu a reflexivu (✍Králíková, 1981; ✍Panevová, 2008), ↗valenci sloves, jmen i adj. (✍Panevová, 1975; ✍Panevová, 1998; ✍Panevová 2000; ✍Panevová, 2007; ✍Piťha, 1981; ✍Piťha 1992; ✍Sgall, 1998, ✍Kolářová, 2010; ✍Urešová, 2011), slovesům s inf. vazbou (✍Panevová, 1986; ✍Panevová, 1996; ✍Panevová, 2011) a zejména pak ↗aktuálnímu členění (✍Sgall & Hajičová ad., 1980; ✍Hajičová & Partee(ová) ad., 1998). Na podkladě FGP byly charakterizovány i vztahy odkazování v promluvě (✍Hajičová & Vrbová, 1981; ✍Hajičová & Oliva ad., 1987; ✍Hajičová, 1993; ✍Nedolužko(vá), 2011). FGP jakožto teoretický rámec formálního popisu je dále doplňován, popř. i v dílčích aspektech modifikován, zejm. na základě zpracování velkého množství dat při anotacích ↗PDT.
FGP ve své klasické podobě se skládá ze složky generativní a složek překladových. Úkolem generativní složky je vymezit (generovat) správné „podkladové“ zápisy (tektogramatické reprezentace (TR); viz ↗tektogramatika) vět, které se hodí jako vstup pro sémanticko-pragmatickou interpretaci, vyžadující aparát intenzionální logiky (✍Hajičová & Partee(ová) ad., 1998). Překladové složky (pomocí aparátu zásobníkových automatů; viz zejm. ✍Sgall, 1967; ✍Panevová, 1979) převádějí (překládají) tyto zápisy na zápisy odpovídajících rovin nižších. Ve verzi FGP z 60. let se počítalo kromě roviny tektogramatické s rovinami povrchové syntaxe (PS), morfematiky, fonologie a fonetiky. Od 90. let se v některých teoretických pracích (✍Sgall, 1992, a jinde) vypouští rovina povrchové syntaxe a počítá se s přechodem z tektogramatické struktury přímo na morfematickou rovinu (MR), kde je věta reprezentována řetězem symbolů. Z jednotek PS se tam pokládal za nezbytný pouze pojem subjektu; vztah hloubkového aktantu k povrchovému subjektu byl zachycen v lexikálním hesle příslušného slovesa. Tam se odrazí např. fakt, že např. u slovesa informovat se subjektem v pasivu stává Adresát, nikoli Patient. V jiných pracích se s ohledem na rozsah asymetrie mezi tektogramatickou strukturou a vnější podobou věty nadále s rovinou PS pracuje, viz zejm. ↗Pražský závislostní korpus. Asymetrii mezi TR a PS prokazuje existence četných povrchových (často gramatikalizovaných) ↗elips (viz ✍Panevová & Mikulová, 2011; ✍Mikulová, 2011; ✍MSoČ 2, 2014).
Každá z rovin je vymezena konečnou abecedou svých elementárních a komplexních jednotek. Základem reprezentace věty na TR (popř. i v PS) je závislostní stromová struktura; o jejích vlastnostech viz ↗tektogramatika (viz i ✍Hajičová, 2006); viz také ↗závislostní strom, ↗dominace. Reprezentací věty na nižších rovinách (morfematické a nižších) je správně utvořený řetěz lexikálních a gramatických jednotek. Mezi jednotkami jednotlivých rovin je vztah formy (jednotka na rovině nižší) a funkce (formě odpovídající jednotka roviny nejblíže vyšší, „hlubší“).
Morfematická pádová jednotka Instrumentál může mít např. funkci Prostředku, Patientu, Konatele (u pasiva), Přísudkového jména, Směru – kudy, Zřetele, Srovnání (letět střelou), je to tedy jednotka homonymní; v konkrétních výskytech této jednotky je homonymie zpravidla odstraněna kontextem (uživatel jazyka pozná bez problémů, že ve větě Kopal jámu motykou a Chodí do města zkratkou jde v prvním příkladu o Prostředek, v druhém o Směr). Naopak funkce Prostředek (funktor TR, srov. níže) nemusí být vyjádřena ve všech kontextech Instrumentálem, ale může nabývat i forem jiných (např. předložkových pádů: píše na psacím stroji, dostal se do Afriky prostřednictvím cestovní kanceláře apod.). Tyto formy jsou tedy zčásti synonymní, výběr prostředku závisí na kontextových podmínkách (neříkáme, že píše prostřednictvím psacího stroje ani že se dostal do Afriky cestovní kanceláří / na cestovní kanceláři). Explicitní popis kontextových podmínek pro výběr náležité formy pro určitou funkci a pro zjištění funkce určité (homonymní) formy je hlavní náplní empirické práce na překladových složkách FGP (v prvním ze směrů jde o proces generování, v druhém o analýzu, resp. rekognoskaci).
Formální reprezentace lexikální hodnoty uzlu nebyla zatím v rámci FGP detailně popsána (úvahy o vztahu gramatického a slovníkového modulu lze najít v ✍Skoumalová, 1998; ✍Lopatková & Žabokrtský ad., 2008; ✍Kettnerová & Lopatková, 2013; ✍Panevová & Ševčíková, 2014), obecně o ní platí, že slova a výrazy synonymní mají na TR totožnou reprezentaci. (To se týká i slov lišících se pouze stylovým příznakem, jako kůň – oř, furt – stále, příslovce – adverbium; řešení těchto otázek se ovšem promítne do způsobu reprezentace lexika na TR.) ↗Valence je lexikograficky zpracována v rámci FGP v ✍Lopatková & Žabokrtský ad., 2008; ✍Urešová, 2011. Morfologické hodnoty jsou zachyceny indexy v komplexních symbolech, které jsou hodnotami uzlů závislostního stromu. U sloves jsou přítomny morfologické gramatémy (kategorie) větné a deontické ↗modality, ↗slovesného času, ↗diateze, ↗vidu a ↗opakovanosti, u subst. jde o gramatém ↗čísla, popř. ↗souborovosti, u adj. o gramatém stupně (viz ↗stupňování).
Syntaktické jednotky (funktory) se ve FGP dělí na ↗aktanty (participanty, vždy valenční/intenční) a volná doplnění (u některých vyjmenovaných řídících slov obligatorní). Některé funktory jsou doprovázeny syntaktickými subfunktory, které vyjadřují sémantickou variaci členů s tímto funktorem (u místních určení jsou to významy nesené různými předložkami: ve městě, u města, za městem ap., u konatele jde o sémantickou variaci nesenou gen. záporovým n.gen. partitivním, n. podílnými výrazy jako Na každé větvi viselo po jablíčku atd.). Seznam funktorů a jejich subfunktorů v současné verzi je obsažen v ✍MSoČ 2 (2014); vychází ze současných syntaxí (zejména ze Šmilauerovy ✍NS, 1947; ✍NS, 1967, a Greplovy & Karlíkovy ✍SČ, 1998) a zahrnuje takový počet jednotek, které z hlediska současného stavu výzkumu jsou nutnou a dostačující informací pro výběr formálních prostředků.
Na základě všech tří typů jednotek (lexikálních, morfologických gramatémů a funktorů), tedy hodnot komplexních uzlů, a vyznačení ↗AČ, je zachycena stavba české věty, jejíž jazykový význam je reprezentován právě její TR. (Třídění funktorů a gramatémů není konečné, v průběhu empirického výzkumu se objevují nové potřebné jednotky, nově byly zavedeny např. funktory Překážka a Mediátor; viz ✍Panevová, 2003, ✍MSoČ 2, 2014.) Jazykově strukturované významy, které se odrážejí v TR, jsou často vágní, resp. neurčité (např. distribuce mezi množinou subjektů a objektů ve významu věty Děti dostaly na besídce dárky je vágní, systémovými prostředky jaz. není upřesněna). Sémantické informace získané znalostí světa n. inferencemi jakožto údaje plynoucí z mimojazykového obsahu TR nezachycuje; např. vztahové desubstantivní derivaci u adj. jako bramborové knedlíky, švestkové knedlíky nelze připisovat víc významu než (čistou) vztahovost (jejich interpretace jako „materiálu“ v prvním a „náplně“ v druhém případě je jen obsahová).
↗Vedlejší věty (↗klauze) jsou ve FGP (stejně jako u Šmilauera) chápány jako větné členy klauze řídící. Vztah vedlejší věty a jejího nominalizovaného transformátu je chápán jako vztah (alespoň částečné) synonymie/kvazisynonymie: Petr rozsvítil, když vstoupil do místnosti a Petr rozsvítil po (svém) vstupu do místnosti mají alespoň jednu shodnou TR; nominální konstrukce může mít i významy další; viz ↗nominalizace.
Vztah ↗koordinace (a ↗apozice) se ve FGP zachycuje tak, že stavba věty má obecně podobu vícerozměrné sítě, ne pouhého dvojrozměrného stromu (srov. ✍Petkevič, 1995; ✍Sgall, 2000).
Lexikální jednotky jsou v nepříznakových případech řazeny tak, že prvky kontextově zapojené, tj. především členy ↗základu výpovědi (tématu), předcházejí před členy kontextově nezapojenými, novými, tj. členy ↗ohniska (jádra, fokusu). Sloveso zpravidla stojí na hranici kontextově zapojených a nezapojených členů, samo patří buďto k základu, n. k ohnisku. Jednotlivé členy jsou řazeny v souladu se svou ↗výpovědní dynamičností. Toto hloubkové pořadí členů v základu souvisí s aktivací prvků v paměti mluvčího a posluchače, hloubkové pořadí v ohnisku (a při neutrálním postavení intonačního centra na konci věty i v povrchovém slovosledu) je dáno tzv. ↗systémovým uspořádáním, tj. je gramatikalizováno (v č. např. Adresát předchází Patient); viz ✍Hajičová, 2012. S rozdíly v ↗AČ jsou obecně spojeny i rozdíly významové (bylo to spolehlivě doloženo pro dvojice vět s kvantifikátory jako Na Slapech jsou většinou Pražané (s významem ‘Mezi rekreanty na Slapech převládají Pražané’) a Pražané jsou většinou na Slapech (s významem ‘Obyvatelé Prahy se nejčastěji jezdí rekreovat na Slapy’), ale i bez nich: Na Moravě se mluví česky (náležitá odpověď na otázku Jak se mluví na Moravě?) a Česky se mluví na Moravě (vzhledem k neúplnosti výčtu zemí, kde se mluví česky, není izolovaná věta pravdivá)). Popis ↗AČ je tedy nutnou součástí popisu významové stavby věty, nelze ho odkazovat pouze do pragmatiky a textové lingvistiky. Postavení ↗AČ jako jednoho z aspektů významové stavby věty pomáhá osvětlit interaktivní povahu jaz. a s ní spojenou procesuální podstatu věty, její zásadní zakotvenost v kontextu.
- Hajičová, E. Negace a presupozice ve stavbě české věty, 1975.
- Hajičová, E. Issues of Sentence Structure and Discourse Patterns, 1993.
- Hajičová, E. K některým otázkám závislostní gramatiky. SaS 67, 2006, 3–26.
- Hajičová, E. On Scalarity in Information Structure. LPr 22, 2012, 60–78.
- Hajičová, E. & J. Vrbová. On the Salience of the Elements of the Stock of Shared Knowledge. FL 15, 1981, 291–303.
- Hajičová, E. & K. Oliva ad. Odkazování v gramatice a v textu. SaS 48, 1987, 199–212.
- Hajičová, E. & B. H. Partee ad. Topic, Focus Articulation, Tripartite Structures, and Semantic Content, 1998.
- Kettnerová, V. & M. Lopatková. Lexikalizované alternace v češtině. Linguistica Copernicana 9, 2013, 31–64.
- Kolářová, V. Valence deverbativních substantiv v češtině, 2010.
- Králíková, K. Reflexívnost sloves z hlediska automatické analýzy češtiny. SaS 42, 1981, 291–298.
- Lopatková, M. O homonymii předložkových skupin (Co umí počítač), 2003.
- Lopatková, M. & Z. Žabokrtský ad. Valenční slovník českých sloves, 2008.
- Mikulová, M. Významová reprezentace elipsy, 2011.
- MSoČ 2, 2014.
- Nedolužko, A. Rozšířená textová koreference a asociační anafora. Koncepce anotace českých dat v Pražském závislostním korpusu, 2011.
- NS, 1947, 1967.
- Panevová, J. Rozvití předmětová a příslovečná, doplňující a určující. NŘ 58, 1975, 61–66.
- Panevová, J. From Tectogrammatics to Morphemics. Transducing Components of Functional Generative Description 1. Explizite Beschreibung der Sprache und automatische Textbearbeitung IV, 1979.
- Panevová, J. Formy a funkce ve stavbě české věty, 1980.
- Panevová, J. The Czech Infinitive in the Function of Objective and the Rules of Coreference. In Mey, J. (ed.), Language and Discourse: Test and Protest, 1986, 123–142.
- Panevová, J. More Remarks on Control. In Hajičová, E. & O. Leška ad. (eds.), Prague Linguistic Circle Papers 2, 1996, 101–120.
- Panevová, J. Ještě k teorii valence. SaS 59, 1998, 1–14.
- Panevová, J. Poznámky k valenci podstatných jmen. In Č–US 2, 2000, 173–180.
- Panevová, J. Some Issues of Syntax and Semantics of Verbal Modifications. In Kahane, S. & A. Nasr (eds.), Proceedings MTT 2003, First International Conference on Meaning-Text Theory, 2003, 139–146.
- Panevová, J. Gradation of Adjectives and Valency. In Štícha, F. & J. Šimandl (eds.), Gramatika a korpus / Grammar & Corpora 2005, 2007, 197–204.
- Panevová, J. Problémy se slovanským reflexivem. Česká slavistika. Příspěvky k XIV. mezinárodnímu sjezdu slavistů. Sl 77, 2008, 153–163.
- Panevová, J. Infinitiv ve funkci atributu. In KČG, 2011, 945–960.
- Panevová, J. & E. Benešová ad. Čas a modalita v češtině, 1971.
- Panevová, J. & M. Mikulová. Problém elipsy: Co s ním a kam s ním? Prace filologiczne 60, 2011, 225–232.
- Panevová, J. & M. Ševčíková. Delimitation of Information between Grammatical Rules and Lexicon. In Gerdes, K. & E. Hajičová ad. (eds.), Linguistic Aspects of Dependency, Linguistic Today Serious, 2014, 33–52.
- Petkevič, V. A New Formal Specification of Underlying Representations. ThL 21, 1995, 7–61.
- Piťha, P. On the Case Frames of Nouns. PSML 7, 1981, 215–224.
- Piťha, P. Posesivní vztah v češtině, 1992.
- SČ, 1998.
- Sgall, P. Zur Frage der Ebenen in Sprachsystem. TLP 1, 1964, 95–106.
- Sgall, P. Generativní popis jazyka a česká deklinace, 1967.
- Sgall, P. Underlying Structure of Sentences and its Relations to Semantics. WSA 33. Festschrift für V. Ju. Rozencvejg (ed. T. Reuther), 1992, 273–282.
- Sgall, P. Teorie valence a její formální zpracování. SaS 59, 1998, 15–29.
- Sgall, P. Od významové stavby k větné sémantice. In Buzássyová, K. (ed.), Člověk a jeho jazyk I. Na počest prof. Jána Horeckého, 2000, 244–250.
- Sgall, P. & L. Nebeský ad. A Functional Approach to Syntax, 1969.
- Sgall, P. & E. Hajičová ad. Aktuální členění věty v češtině, 1980.
- Sgall, P. & E. Hajičová ad. The Meaning of the Sentence in its Semantic and Pragmatic Aspects, 1986.
- Skoumalová, H. Derived Frames and the Lexicon. In Hajičová, E. (ed.), Issues of Valency and Meaning. Studies in Honour of J. Panevová, 1998, 154–168.
- Ševčíková, M. Funkce kondicionálu z hlediska významové roviny, 2009.
- Urešová, Z. Valence sloves v Pražském závislostním korpusu, 2011.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/FUNKČNÍ GENERATIVNÍ POPIS (poslední přístup: 24. 11. 2024)
CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny
Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2020
Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka