V generativní gramatice označení syntaktické kategorie, která je nositelem gramatického významu n. funkce; jsou to hlavy tzv. ↗rozšířené projekce. Typické f.k. jsou C(omplementizér) (typicky podřadicí spojky), I(nflection) (morfém flexe) a D(eterminer) (determinátor, v č. možná slovo ten v prostředí: Byl to ten největší omyl, jakého ses dopustil). Standardně se rozlišují další f.k. jednak v doméně C (např. typ věty (Force), Top(ik), Fokus, Cl(itic) aj.), v doméně I (např. T(ense), AGR(eement), NEG(ation), ASP(ect), Voice (= genus verbi), Mod(us):ind., kond. aj.) a v doméně D (např. Q(uantifier), K (= case), CLASS(ifier) aj.), jednak jako kategorie na těchto doménách nezávislé, např. Deg(ree) (více moudrý, moudřejší), Dem(inutiv), Aug(mentativ) aj. Obecně platí, že počet f.k. je v různých teoriích determinován jednak (a) tím, jak vysoké ambice má ta která teorie být interpretativněsémantickou (analytickou) na principu ↗kompozicionality, jednak (b) tím, zda teorie předpokládá, že „šablonu“ f.k., která je součástí univerzální gramatiky, využívají všechny jazyky, n. že jazyky využívají různé podmnožiny této šablony (viz dále). Čím vyšší má teorie ambice (a) a čím silnější verzi toho, že šablona funkčních je součástí univerzální gramatiky, teorie zastává, tím více funkčních kategorií potřebuje; ✍Cinque (1999) jen pro I-doménu předpokládá 32 f.k. (a to se nezajímá o NEG ad.).

Tím, že f.k. jsou nositelem gramatického významu se, nejjednodušeji řečeno, liší od kategorií lexikálních, které mají „sémantický“ obsah; typické jsou N (= substantiva), V (= slovesa), A (= adjektiva), některé P (= předložky), ^?Adv (=adverbia); viz ↗lexikální kategorie. Mezi f.k. a lexikálními kategoriemi je tedy „dělba práce“: zatímco lexikální kategorie se starají o konceptuální aspekt struktury, f.k. obstarávají komputační aspekt. Byly ovšem pozorovány i syntaktické kategorie, které mají některé vlastnosti f.k. a některé vlastnosti lexikálních kategorií; srov. ↗semilexikální kategorie.

Teorie f.k. v generativní gramatice je pupeční šňůrou spojena s ↗lexikalismem, její počátek s ↗G&B: Chomsky zavádí I (už dříve postulované např. ✍Stowellem, 1981), která je hlavou IP a bere komplement VP, jejíž hlavou je lexikální kategorie V; dále zavádí f.k. C(omplementizer), která je hlavou CP a bere komplement IP. ✍Abney (1987) pak rozšiřuje Chomského koncepci analyzující VP jako komplement funkční hlavy I na projekce dalších lexikálních kategorií: N je lexikální hlavou projekce NP, která je komplementem funkční hlavy D, a A je lexikální hlavou projekce AP, která je komplementem funkční hlavy Deg. Později se postuluje i funkční projekce spárovaná s P, např. p, která má komplement PP, jehož lexikální hlavou je P (✍Svenoninus, 2003).

Důležitou generalizaci týkající se vztahu f.k. a lexikálních kategorií pak poznali (nezávisle na sobě) ✍van Riemsdijk (1990) a ✍Grimshaw(ová) (1991), řešíce taky problém endocentrity syntaktické struktury, tj. požadavku totožnosti kategoriálního statusu fráze a hlavy této fráze. Zavedení f.k. I je totiž konformní s ↗X-bar teorií splňujíc požadavek binární struktury, ale současně zavedením funkčních kategorií I a D vzniká struktura se dvěma doménami endocentrity:

Protože f.k. I vždy selektuje VP a f.k. D vždy selektuje NP (na rozdíl od lexikálních kategorií, které mohou při selekci obsahovat volbu: např. V selektuje NP n. PP n. CP …), endocentrita je nejen mezi V a VP / N a NP, ale i mezi V a IP / N a DP. Grimshaw(ová) a van Riemsdijk proto navrhují (nezávisle na sobě) analýzu, podle níž (v nepříznakovém případě) lexikální projekce a jejich funkční hlavy mají shodné kategoriální rysy, srov. ✍van Riemsdijkova (1990), ✍van Riemsdijkova (1998) categorial identity thesis (CIT). ✍Grimshaw(ová) (1991) dovozuje, že funkční projekce „rozšiřují“ (extend) projekce kategorií, jejichž rysy sdílejí, a mluví o nich proto jako o rozšířených projekcích (extended projection). Hlavou rozšířené projekce je lexikální kategorie spárovaná s funkční specifikací: lexikální hlava může tedy projektovat tak dlouho, dokud je zachován kategoriální rys N / V. Funkční kategorie a lexikální kategorie uvnitř rozšířené projekce se liší jen funkční rovinou (nula pro lexikální kategorie, jedna pro funkční kategorie). ✍Amritavalli (2004) dodává k ↗CIT vysvětlení identity, když ukazuje, že funkční projekce se vyvíjejí z rysů lexikálních kategorií, které rozšiřují. Taky ✍Roberts & Roussou(ová) (2003) říkají, že f.k. jsou přítomny ve slovníku jako rysy.

Z (novějších) výzkumů zakotvených v biolingvistické perspektivě (viz ↗biolingvistika) pochází návrh ✍Déchaine(ové) & Tremblay(ové) (2011) rozlišovat dva typy f.k. ve shodě s dvěma koncepty jazykové schopnosti, jak je popisují ve vlivné studii ✍Hauser & Chomsky ad. (2002): (a) f.k. patřící jazykové schopnosti v úzkém smyslu (FLN) jsou univerzální, obligatorní a typově rigidní, f.k. patřící jazykové schopnosti v širokém smyslu (FLB) takové nejsou. Srov. též ✍Manzini(ová) & Savoia (2011).

V syntaktických analýzách se f.k. diskutují zvl. (1) z hlediska vztahu f.k. a ↗lexikálních kategorií, (2) z hlediska realizace f.k. jazykovým materiálem, (3) z hlediska vlastností jednotlivých f.k.; základní orientace viz ✍Muysken (2008). Koncepce se liší taky v tom, zda f.k. analyzují jako jazykový materiál, a/nebo jako rysy (tedy analogicky tomu, jak se analyzují lexikální kategorie).

1 Vlastnosti funkčních kategorií

(1) Přehled nejčastěji v lexikalistické literatuře uváděných rysů pro rozlišení funkčních a lexikálních kategorií může obsahovat tyto položky:

(a) Sémantický obsah – f.k. nemají plný sémantický (deskriptivní, konceptuální …) obsah, ale ne všechny kategorie bez plného sémantického obsahu jsou f.k. Lexikální kategorie typicky mají plný sémantický obsah, ale některé lexikální kategorie mohou nemít plný sémantický obsah (např. N jako člověk (Člověk nikdy neví), místo (Přišel místo Petra), čas (Je čas odejít), košík (Našel košík hub) aj., V jako být (Je pátek), mít (Máme pátek), muset (Musím na záchod) …, A jako bývalý, nynější, řečený …, P jako na (Myslel na matku), v, do …; srov. ✍Emonds (1985), ✍Emonds (2000).

(b) Velikost třídy – všechny f.k. tvoří uzavřené třídy, ale ne všechny uzavřené třídy jsou f.k.; lexikální kategorie typicky tvoří otevřené třídy, ale některé lexikální kategorie mohou být uzavřené třídy; srov. ✍Emonds (1985), ✍Emonds (2000), ✍Rijkhoff (2002).

(c) Typ komplementu – f.k. mají omezený typ komplementu, lexikální kategorie mají různé typy komplementů. Např. Det má komplement NP, T má komplement vP / VoiceP, zatímco VP může mít komplement NP/DP, CP, AdvP, PP apod.

(d) Přidělování theta-rolí – podle původních analýz f.k. nepřidělují theta-role, ale ne všechny kategorie nepřidělující theta-role jsou f.k. Některé lexikální kategorie přidělují theta-role (V, P); např. V (_V zblednout: A-2; _V rozbít: A-1 A-2), některá V ale theta-role nepřidělují, např. být, zdát se, ^?muset aj. Lexikální kategorie N a A podle mainstreamových analýz theta-role nepřidělují. V lexikalismu jsou theta-role součástí lexikálního zápisu a syntax musí zajistit pro jejich realizaci jednak syntaktické pozice, v níž jsou interpretovány, jednak pádovou formu pozice, aby v ní argumenty mohly být slyšitelnou NP/DP realizovány a prošly ↗pádovým filtrem (přidělení pádu je pak motivem syntaktického pohybu NP/DP; viz ↗A-pohyb).

V analytické linii syntaktických analýz zavádějí do struktury argumenty a přidělují jim theta-role jak lexikální kategorie V (patiens/interní argument) a P (Ground), tak f.k. (lehké) v / Voice (Agens) a (lehké) p (Figure); srov. ✍Svenonius (2003):

(e) Morfofonologické vlastnosti – f.k. jsou morfofonologicky závislé, lexikální kategorie nejsou. Zatímco lexikální kategorie mají morfofonologické vlastnosti systému slov, funkční kategorie jsou morfofonogicky defektní: mají „lehkou“ morfofonologickou strukturu (jsou-li realizovány lexikálními kategoriemi, nemají často svůj vlastní přízvuk, a jsou ↗klitika), jinak jsou vázané morfémy n. Ø.

(f) Akvizice – f.k. si dítě osvojuje později než lexikální kategorie.

Jednotlivé teorie a jednotliví autoři se liší hlavně počtem rysů (kromě rysů z množiny (a) – (f) pozorují rysy další) a připuštěním míry gradience (jsou dvě základní pozice s mnoha variantami: (i) každý z rysů definuje krajní póly kontinua, (ii) každý z rysů definuje diskrétní kategorie).

2 Přehled možných realizací funkčních kategorií v češtině

(a) lexikální kategorie N, V, A, P; viz (1a);

(b) afixy – typická forma realizace pro č. jako flexivní jazyk: (i) sufix, např. (tematický sufix) ‑i‑ pro (vedle rysu [malé v]) rys [externí kauzace]: suš‑i‑t, suš‑i‑č‑k(‑a); tematický sufix ‑nou‑ pro (vedle rysu [malé v]) rys [interní kauzace]: sch‑nou‑t; sufix ‑va‑ pro rys [iterativita]: suš‑í‑va‑t … aj.; (ii) prefix: pod‑strčit, pod‑plukovník, po‑po‑strčit, na‑hluchlý; z‑pod;

(c) supletivita – v č. minimální, např. vzít × brát [Aspekt]; člověk × lidé [Množství], a jako v mnoha jaz. v paradigmatu V být, jít;

(d) ↗templát; např. 3-moraický templát pro iterativa (srov. ✍Scheer, 2004); zjednodušeně: Krátké vokály a slabičné konsonanty „váží“ 1 moru, dlouhé vokály váží 2 mory:

(e) ↗reduplikace – v č. minimální, možným kandidátem jsou: psá‑vá‑vá‑va‑t, po‑po‑zítří, pra‑pra‑babička, tenou‑li‑li‑nký;

(f) ↗klitika – verbální: Přišel jsem × *Jsem přišel, Přišel bych × *Bych rozbil; reflexivní: Rozbil se × *Se rozbil; Moje mladší sestra si zlomila ruku × *Moje si mladší sestra zlomila ruku; nominální: *Tobě to řeknu × Ti to řeknu.

(g) Ø – přišel Ø, sedí-Ø, [3. os.sg.], koz-Ø [gen.pl.]

3 Přehled nejčastěji diskutovaných rysů funkčních kategorií

(i) Univerzalita vs. parametrizace funkčních kategorií – Podle vlivné teorie cartography of the linguistic structure (přehled v ✍Cinque & Rizzi, 2008) je součástí univerzální gramatiky univerzální hierarchicky organizovaná šablona funkčních projekcí s fixním (syntakticko‑sémantickým) obsahem. ✍Thráinsson (1996) takový postoj nazývá silná Structural Uniformity Hypothesis (SUH). Různost jazyků je pak analyzována jako projev toho, zda ta která funkční pozice této šablony je přístupná pro externí, n. interní ↗merge a zda je overtně zaplněna, n. je overtně bez jazykového materiálu. ✍Cinque (1999) představuje univerzální templát s 32 funkčními hlavami v doméně IP. Univerzální hierarchie těchto hlav se projevuje např. v podobné distribuci adverbií napříč jazyky. Pro č. z toho vyplývá predikce, že pokud jsou ve větě minimálně dvě příslovce, jejich pořadí by mělo být takové:

upřímně | bohužel–naštěstí | jasně | nutně | chytře | obvykle | často | už | víc | vždycky | právě | skoro | úplně | dobře | rychle.

Italská studentka bohemistiky Russo(vá) ukázala, že v mnoha případech tato predikce v zásadě platí (i když v č. je v povrchovém slovosledu ve hře i řada jiných faktorů):

✍Rizzi (1997) zase představuje univerzální šablonu se 4 funkčními hlavami v doméně CP:

Silná verze univerzality funkčních kategorií je relevantní pro slovanské jaz. (včetně č.), protože vynucuje funkční kategorii D i v č. a dalších slovanských jaz. bez členu, nicméně existence DP v nich je stále předmětem diskuse. Prominentní odpůrce DP-hypotézy jsou ✍Zlatić(ová) (1998) a ✍Bošković (2008)ad., tam argumentace; pro DP-hypotézu jsou např. ✍Rutkowski (2002), ✍Pereltsvaig(ová) (2007) a mnoho dalších; viz ↗nominální fráze.

Jiné analýzy inventář f.k. parametrizují. Vlivné jsou (a) Parametric Substantiation Hypothesis (✍Ritter(ová) & Wiltschko(vá), 2009), podle níž šablona f.k. je univerzální, ale jednotlivé funkční projekce nejsou ve všech jaz. asociovány se stejným obsahem (např. v jazyce x je v I [čas], v jazyce y [lokace] a v jazyce z [osoba]; (b) slabá Structural Uniformity Hypothesis, podle níž šablona f.k. je univerzální, ale jazyky využívají různé její podmnožiny, (c) Limited Diversity Hypothesis, podle níž inventář f.k. je univerzální, ale jednotlivé jazyky se liší jejich hierarchickým uspořádáním, srov. ✍Thráinsson (1996).

✍Déchaine(ová) & Tremblay(ová) (2011) ukázaly, že jen některé f.k. jsou univerzální (přítomné ve všech jaz.) a obligátní (přítomné v každé větě), totiž f.k.^FLN: [Definitnost] (D) a [Finitnost] (T) jsou konceptuálně nutné; [K] je nutný pro argumenty, [Comp] je nutný pro větu. Další f.k., a to f.k.^FLB, univerzální ani obligatorní nejsou: např. [Quantita] n. [Aspekt]; viz ↗FLN a ↗FLB.

(ii) Hierarchie f.k. v šabloně – Podle Cartography of the Linguistic Structure mají funkční projekce v šabloně pořadí fixní (viz výše), podle Déchaine(ové) & Tremblay(ové) (2011) mají fixní pořadí jen f.k.^FLN a f.k.^FLB nikoli.

(iii) Selekce f.k. – Podle ✍Déchaine(ové) & Tremblay(ové) (2011) f.k.^FLN jsou typově rigidní a poskytují kontext pro „identifikaci“: D selektuje lexikální kategorii N, T selektuje lexikální kategorii V (v ↗lexikalismu), n. D a T kategorizují (v ↗nelexikalismus): [_D the [_l.k.=N saddle]]; [_T will [_l.k.=V saddle]]. Naproti tomu f.k.^FLB jsou typově flexibilní: např. [Kvantita] n. [Aspekt] se kombinují buď s argumenty, n. s predikáty.

(iv) Interpretabilita f.k. – v ↗MP jsou f.k. analyzovány jako silné a slabé rysy. Silné rysy mohou být interpretovány jako takové, slabé rysy se musí pohnout, aby byly interpretovány.

Specifickým typem f.k. jsou phi-rysy // φ-rysy; zjednodušeně: jsou to rysy/kategorie, které jsou involvovány v transformacích analyzovaných jako shoda (agreement). Standardní inventář tvoří rysy [osoba], [číslo], [rod]; další jsou v různých teoriích [honorificita], [pád], v některých jaz. i rysy jako [čas], [aspekt], [modus] aj.; srov. ✍Harbour & Adger (2008); k výzkumu phi-rysů významně přispívá č. lingvista ✍Rezac (2011); viz ↗phi-rysy.

Viz také ↗lexikální kategorie, ↗semilexikální kategorie, ↗hybridní kategorie; ↗lexikalismus, ↗nelexikalismus.