Funkční perspektiva větná je alternativní termín pro ↗aktuální členění větné, jehož lingvistické základy položil v české jazykovědě ✍Mathesius (1947) v první pol. 20. stol. a která se během druhé pol. 20. stol. významně rozvíjela a zčásti i koncepčně diverzifikovala (srov. ↗FGP). Koncepci, pro niž se u nás ustálil termín FPV (a pro niž se ve světě rozšířil anglický ekvivalent functional sentence perspective (FSP), rozpracoval ve svém celoživotním díle J. Firbas (v r. 2009 vyšel první a v r. 2013 druhý svazek jeho sebraných spisů z plánovaných pěti; pro úplnou bibliografii viz ✍Golková, 2010); viz také ✍Drápela (ed.) (2015). Na něj navázali početní žáci a pokračovatelé působící zejména na brněnské a opavské anglistice, zejména M. Adam, M. Drápela, E. Golková, I. Headlandová Kalischová, J. Chamonikolasová, A. Svoboda, L. Urbanová, lingvisté působící v Praze, např. L. Dušková, J. Šabršula, L. Uhlířová; viz též autoři soustředění kolem ↗FGP; světově uznávané jsou práce F. Daneše o aktuálním členění a o struktuře textu, viz např. ✍Daneš, (1974), ✍VT (1985), ✍Daneš (2009). Koncepce FPV (a obecněji teorie aktuálního členění) patří k nejvýznamnějším přínosům české funkčněstrukturalistické gramatiky do světové lingvistiky 20. stol. K Firbasovu učení se hlásí jazykovědci na různých kontinentech; jednak jsou to jeho přímí stoupenci, jednak lingvisté, kteří jeho práce znají n. znali a reagovali na ně; okruh jazykovědců, v jejichž pracích najdeme odkazy na knihy a články Firbasovy, je neobyčejně široký, např. R. de Beaugrande, L. E. Breivik, L. A. Černjachovskaja, K. Davidse, M. Davies, N. E. Enkvist, K. Fukuda, M. A. K. Halliday, K. Hansen, A. G. Hatcher(ová), I. Iidžima, H. W. Kirkwood, S. Kuno, S. H. Levinsohn, Ch. N. Li, J. Mistrík, J. Qian, R. Quirk, P. Newmark, E. M. Uhlenbeck a další. Termín FSP (a jeho český ekvivalent FPV) navrhl Firbas s využitím ✍Mathesiova (1929) německého termínu Satzperspektive, aby se vyhnul sémantické kolizi českého adjektiva aktuální s anglickým actual, které má zcela jiný význam; poprvé se termín FSP objevil v angl. resumé č. článku v r. 1957.

Teorie FPV vychází ze základní teze, že proces sdělování v přirozeném jaz. probíhá (rozvíjí se) postupně prostřednictvím jednotlivých složek sdělení. Jednotlivé složky nepřispívají k rozvíjení sdělení stejnou měrou. Některé mají z hlediska záměru mluvčího n. pisatele neboli z hlediska „perspektivizace“ sdělení se zřetelem k vlastnímu cíli komunikace menší a jiné větší sdělnou závažnost. Sdělná závažnost složek je tak pojímána jako vlastnost relativní (poměrná), kterou lze popsat pomocí ↗stupnic výpovědní dynamičnosti (viz ↗VD). ↗Stupně VD jednotlivých složek jsou výsledkem souhry a konkurence čtyř základních ↗faktorů FPV: linearity, dynamické sémantiky, kontextu a (v mluveném jazyce) intonace. Tyto faktory patří k jazykovým univerzáliím, ale konkrétní prostředky a způsoby jejich realizace ke specifikům konkrétních jazyků.

Při tomto pluripartitním členění (na rozdíl od „méně jemného“ bipartitního členění (tj. členění na téma – réma) a tripartitního členění (tj. členění na téma – přechod – réma) se pak na úrovni věty podle stoupajících relativních ↗stupňů VD obecně rozlišují vlastní témata, témata tíhnoucí k vlastním tématům, témata tíhnoucí k diatématům, diatémata, vlastní tranzity, tranzity, (nevlastní) rémata a vlastní rémata.

Jako téma, tj. původně to, „o čem se mluví“, v protikladu k tomu, „co se o tom říká“ (viz ↗aktuální členění větné; ✍Mathesius (1947)) se v teorii FPV často označuje celá tematická sféra ↗distribučního pole VD; nejčastěji se tak označuje kterákoli tematická jednotka, pokud ji není třeba přesněji specifikovat podle ↗stupně VD. Při podrobnější analýze se v teorii FPV v rámci tématu vyčleňuje vlastní téma (theme proper), které je jednotkou s nejnižším relativním stupněm VD ve větě. Vlastní témata jsou tematické jednotky silně kontextově zapojené, tj. takové, které jsou z kontextu natolik známé, natolik v textu etablované, že mluvčí používá minimální možnou formální signalizaci k tomu, aby ukázal, že daná jednotka je v rámci gramaticko‑sémantické struktury věty přítomna. V č. jsou to např. personální a numerální sufixy sloves, nepřízvučná zájmena a zájmenná příslovce, a to v součinnosti s kontextovou zapojeností (souhra ↗faktorů FSP). Tím se vlastní téma liší od ↗diatémat. Komunikačních jednotek, které mají charakteristiky vlastního tématu, může být ve větě více. Pak jednotka s relativně nejnižším stupněm VD je vlastní téma, zatímco další jsou tématy tíhnoucími k vlastnímu tématu (orientovanými na vlastní téma) (theme‑proper oriented theme). Ve větě Petr ji to tam učil dvě hodiny je ji vlastní téma a to a tam tématy tíhnoucími k vlastnímu tématu. Při méně detailní analýze se často takto nerozlišuje a všechny tyto jednotky se označují jako vlastní téma.

Jako diatéma (diatheme) se v teorii FPV označuje jednotka (= nositel stupně VD), která patří do tematické části věty a nese nižší ↗stupeň VD než vlastní tranzit, ale přitom do věty zprostředkovává příliv informace (částečně či zcela) nové. Z hlediska slovního pořádku je diatéma protějškem vlastního rématu. Je‑li takových jednotek ve větě více, rozlišuje se při detailní analýze diatéma od témat tíhnoucích k diatématu (diatheme oriented theme). Diatémata se vyznačují vyšším stupněm VD než vlastní témata. Ve větě Petr ji včera pozval na večeři jsou jednotky Petr a včera diatématy; výraz ji je vlastní téma, pozva‑l je vlastní tranzit a tranzit, na večeři je vlastní réma. Rozbor souvislého textu se zvláštním zřetelem k diatematickým jednotkám ukázal (✍Svoboda, 1981; ✍Svoboda, 1983; ✍Svoboda, 1984), že z hlediska přílivu informace a jejího toku plní diatéma alespoň jednu ze tří funkcí: (1) Diatémata přinášejí informaci zcela novou – ve větě Bez jakýchkoli problémů jsem mu to včera vysvětlil během pěti minut jsou takovými diatématy bez jakýchkoli problémů a včera. (2) Diatémata zprostředkovávají přenos informace, která se v předešlém textu právě objevila (a v tomto smyslu je nová, aktuální) a má být poprvé užita jako informace výchozí, tematická. V této funkci se diatéma kontextově pojí: (a) k informativnímu obsahu jedné či více předcházejících vět (i celého odstavce), a mají tak rekapitulační charakter (celý tento problém ve větě Celý tento problém jsem mu vysvětlil během pěti minut), (b) k ↗vlastnímu rématu některé z předcházejících vět (ten král v druhé větě souvětí V jedné zemi panoval starý král a ten král měl tři syny), (c) k části vlastního rématu některé z předcházejících vět (jeden, druhý a třetí v následujícím textu [… a ten král měl tři syny.] Jeden se jmenoval Slavomír, druhý Kazimír a třetí Viktor. Takováto diatémata mohou být různě „informativní“: v předešlém textu by jeden, druhý a třetí mohly být nahrazeny „informativnějšími“ diatématem nejstarší, prostřední a nejmladší. (3) Diatéma staví do popředí (posluchačovy pozornosti) jednotku známou, kontextově zapojenou, čímž se dosáhne významového kontrastu s jednotkou jinou (někdy dokonce explicitně nevyjádřenou). Tento kontrast je pak složkou informativně novou. V následujících větách jsou diatémata jemu a tobě: Jemu bych to půjčil, ale tobě to dám. Ve větě Já si na to nepotrpím je diatéma já (s implicitním kontrastem vůči jiným osobám) a tím se tato věta odlišuje od věty Nepotrpím si na to, kde (kontextově zapojená) osoba mluvčího je vyjádřena (v č.) minimálním jaz. prostředkem, totiž sufixem ‑m, který pak funguje jako vlastní téma. Jiná varianta této věty Na to si nepotrpím staví do popředí (kontextově zapojenou) jednotku na to, a ta je pak diatématem. Rozlišování diatémat a vlastních témat umožňuje jemnou stylistickou analýzu textu.

Tranzit // přechod (transition) je v teorii FPV představován takovými nositeli ↗VD, které nesou vyšší ↗stupeň VD než všechny složky tematické a nižší, než nese kterákoli složka rematická (v ↗distribučním poli určitého řádu). Funkci tranzitu plní ve větě velmi často sloveso určité. Sloveso nemusí být ovšem tranzitem vždy. Souhra ↗faktorů FSP může působit tak, že nocionální složka slovesa je některou z tematických jednotek (To udělal ´Petr), jindy naopak ↗vlastním rématem (On to asi ´snědl). V rámci tranzitu lze při podobné distribuční analýze vyčlenit vlastní tranzit (transition proper). Zatímco nositelem tranzitu je ve velké většině případů nocionální (pojmová) složka slovesného významu (tj. lexikální význam slovesa), vlastní tranzit tvoří především temporálně‑modální exponenty slovesa, tj. ty složky slovesných tvarů, které signalizují slovesný čas a způsob. Ve větě Marta pohladila Aničku je vlastní tranzit temporálně‑modální exponent ‑l‑ v součinnosti s interpunkcí (tečkou za větou) n. intonací (konkluzivní kadencí) a nulovým výskytem nedeklarativních signálů. Ve větě Pohladila Marta Aničku? je vlastním tranzitem exponent ‑l‑ v součinnosti s interpunkcí n. ↗intonací a za přispění ↗slovosledu (tendence signalizovat nedeklarativní modální zařazení na začátku věty). Ve větě Marto, pohlaď Aničku je vlastním tranzitem (kromě interpunkce či intonace) nulový morfém signalizace imperativu, ve větě Ať Marta pohladí Aničku exponent ‑í‑ a výraz ať, ve větě Že by Marta pohladila Aničku? exponenty ‑l‑ a by a výraz že. Detailní zkoumání vlastního tranzitu (✍Svoboda, 1989:65–75) ukázalo, že centrálními složkami vlastního tranzitu jsou gramatikalizované signalizace široké modality, časů a polarity (kladu a záporu), zatímco signalizace úzké modality, vidu a fáze, temporálních kvantifikátorů a polaritních intenzifikátorů jsou složkami periferními.

Jako réma, tj. původně to, „co se tvrdí o tématu“, v protikladu k tomu, „o čem se ve větě mluví“ (↗aktuální členění větné), se v teorii FPV často označuje celá rematická sféra ↗distribučního pole VD, popř. kterákoli rematická jednotka, pokud ji není třeba přesněji specifikovat podle ↗stupňů VD (viz ↗výpovědní dynamičnost, ↗stupnice výpovědní dynamičnosti). Při podrobnější analýze se v teorii FPV v rámci rématu vyčleňuje réma vlastní // centrum rématu (rheme proper), které je ↗komunikační jednotkou s nejvyšším stupněm VD v distribučním poli daného řádu a které je v daném distribučním poli jen jedno.

V teorii FPV (ale i u dalších autorů, např. u Křížkové, Mistríka, Hajičové, Ševjakovové, Yokoyamové, Bryzgunovové, Uhlířové aj.) vede důsledné rozlišení stanoviska mluvčího otázky od stanoviska adresáta otázky k různě pojímanému a různě formulovanému rozštěpení původního pojmu réma v pojmy dva. V teorii FPV se liší: (a) réma mluvčího neboli sdělný element, jímž mluvčí anticipuje réma předpokládané odpovědi na položenou otázku, tj. tu znalost, kterou požaduje od adresáta otázky: „signalizuje nevědomost a apeluje na posluchače, aby poskytl informaci, která by tuto nevědomost odstranila“ (✍Firbas, 1976). Elementem, který plní v otázce tuto funkci, je vždy tázací výraz v otázce doplňovací a sloveso určité (ev. spolu s tázací částicí) v otázce zjišťovací; (b) ohnisko neboli vlastní réma otázky z hlediska posluchače. Je jím vždy element kontextově nezapojený; má nejvyšší stupeň VD. Ohnisko otázky je obligatorně signalizováno ↗IC, pokud stojí v kontrastu k některému prvku v textu bezprostředně předcházejícímu otázce n. pokud je mluvčím nějak záměrně zdůrazněno: Na metro trefím, ale kudy se dostanu ´na nádraží? – Na nádraží se dostanu ´kudy? Není přitom rozhodující, jakou slovoslednou pozici ohnisko zaujímá. Může být na konci, ale i uprostřed (Proč právě ´tenhle vlak má tak často zpoždění?) n. na začátku věty (´Našel jsi ty klíče, nebo je pořád ještě hledáš? Nekontrastní ohnisko nositelem ↗IC být nemusí. Ve zjišťovacích otázkách (bez tázací částice) je hlavním výrazovým prostředkem tázací modality intonace a ve většině případů též inverzní slovosled: ´Přijdeš zítra? Zítra ´přijdeš? Bibliografie funkční perspektivy větné viz ✍Drápela (ed.) (2015).