Jazyk plní řadu funkcí. Jejich počet, vymezení a označení se liší podle toho, z jakého teoretického rámce se při výkladu jazyka a jeho fungování v jazykové interakci vychází. Např. ✍Jakobson (1960) v souvislosti se svým ↗komunikačním modelem popisuje šest funkcí jazyka, z nichž jedna podle něho v konkrétní interakci vystupuje do popředí. V strukturalistické tradici kladl ✍Horálek (1967) s ohledem na funkce jazyka důraz na rozlišení mezi ↗langue a ↗parole, tj. na funkce jazyka (langue) konkretizované v promluvách (parole).

Pokud jde o popis f.j., bylo v lingvistice na počátku novem, když ✍Bally (1909) rozlišil věcně sdělnou a výrazovou (expresivní) funkci promluvy a když tyto funkce připsal jazyku obecně. Jakobson zase v jedné z raných, ještě formalistických prací z r. 1921 (viz ✍Jakobson, 1972) vyšel z funkčního rozlišení „praktického“ a poetického (básnického) jazyka a spolu s tím vymezil i věcně sdělnou (komunikační) a poetickou funkci jazyka. Vedle nich si povšiml také jazyka emocionálního, který rovněž vymezil s ohledem na jeho funkci v interakci. V návaznosti na formalistický koncept dominanty pak již zde počítal s dominancí jedné z f.j. v interakci. V Tezích Pražského lingvistického kroužku (✍Thèses, 1929) se pozornost upřela k intelektuálnímu a emocionálnímu jazyku. S ohledem na cíle mluvčího a zaměření jazykového znaku v komunikační situaci pak byly rozlišeny tzv. ↗funkční jazyky. Ty představovaly jádro pražské funkční stylistiky, v níž jsou spolu provázány pojmy funkce, funkčního stylu a funkčního jazyka. V přednášce z r. 1932 Havránek mluví o sdělovací a estetické funkci spisovného jazyka, přičemž v rámci funkce sdělovací dále rozlišuje jednak funkci „komunikativní“ (prostě sdělovací), jednak odborné vyjadřování dále charakterizované jako praktické, nebo vědecké. Oblasti komunikace, v nichž se uvedené funkce jazyka uplatňují, a médium, které se v nich užívá, pak určují nejen ↗funkční styl konkrétního textu (parole). Ten lze s odkazem na repertoáry výrazových prostředků a stylistických postupů zobecnit jako „funkční jazyk“ (langue). Předpokladem takového zobecnění je, že styl není jen záležitostí mluvy (parole), ale ve zmíněných repertoárech výrazových prostředků a stylistických postupech také záležitostí jazyka (langue).

Při formování představ o f.j. sehrál významnou roli ✍Bühler (1934), který ve své teorii jazyka nabídl model jazykového ↗znaku a jeho funkcí:

(české zobrazení viz ✍Auer, 2014:30)

Jazykový znak se podle Bühlera ustavuje v komunikační situaci ve vztahu mezi vysílatelem (mluvčím), přijímatelem (adresátem) a předměty a stavy věcí (viz ↗ denotát a designát). Těmto třem vztahům či dimenzím jaz. znaku pak Bühler přiřazuje funkci výrazovou (expresivní), výzvovou (apelovou) a reprezentační (odrazovou), pro které jsou charakteristické určité výrazové prostředky.

Výrazovou funkcí se rozumí to, že jaz. znaky slouží artikulaci, výrazu vnitřního stavu mluvčího (já): tato funkce vystupuje zřetelně do popředí např. při vyjádření přání, resp. při užití citoslovcí n. expresivního lexika ve zvolacích větách, jako ve zvolání Au, to bolí! Výrazovými prostředky, v nichž do popředí vystupuje výrazová (expresivní) funkce jazyka, se na úrovni lexika zabýval např. ✍Zima (1961), na úrovni výpovědi např. ✍Grepl (1967).

Výzvovou funkcí se rozumí to, že jaz. znaky slouží regulaci jazykového či fyzického jednání adresáta (ty): tato funkce vystupuje do popředí např. v otázkách jako Přijdeš?n. výzvách např. prostřednictvím imperativních vět jako Tak už pojď, Petře!

Odrazovou funkcí se rozumí to, že jaz. znaky slouží reprezentaci, odrazu, „zobrazení“ mimojazykové reality v jazyce (generické on): tato funkce je zřetelná zvl. v oznamovacích větách typu Petr se posadil ke stolu se slovesy ve 3. os. oznamovacího způsobu přítomného i minulého času.

Vedle těchto tří „praktických“ f.j., resp. v „protikladu“ k nim, rozpracoval Mukařovský ve 30. letech v návaznosti na ruský formalismus estetickou funkci jazyka (srov. ✍Mukařovský, 2001 (pův. 1935); ✍Mukařovský, 2000a (pův. 1936); ✍Mukařovský, 1948 (pův. 1938); ✍Mukařovský, 2000b, (pův. 1942)), která se stala základem vymezení tzv. básnického jazyka. Svoje přesvědčení o jeho svébytnosti Mukařovský nicméně později relativizoval a spolu s tím revidoval i svůj dřívější názor poučený ruským formalismem, že estetická funkce se může stát dominantní na úkor funkce sdělovací (✍Mukařovský, 1966:114). Kriticky se v tomto smyslu vyslovil např. také ✍Horálek (1973), který funkčně vymezený „básnický jazyk“ (langue) dává do uvozovek a estetickou f.j. spojuje výhradně se „specifickým užíváním jazykových prostředků“ (parole). I on spolu s tím popírá myšlenku dominance estetické funkce na úkor funkce sdělné.

Ke zmíněným čtyřem f.j., jak je formuloval Bühler a doplnil Mukařovský, Jakobson začátkem 50. let (v r. 1953; viz ✍Jakobson, 1971) připojuje funkci metajazykovou; též ✍Jakobson, 1985 (pův. v r. 1976); ✍Jakobson, 1992 (pův. v r. 1957). Metajazykovou f.j. Jakobson rozumí reflexi jazyka jazykem, jak se uplatňuje např. ve vsuvkových komentářích typu jak jsem říkal. Metajazyková funkce může ale být určující pro celé, např. jazykovědné texty. (Z rozlišení produkce diskursu a metajazykových aktivit k němu vztažených vychází mj. teorie ↗jazykového managementu.) V přednášce pro Linguistic Society of America (v r. 1956) Jakobson k těmto funkcím přidal ↗funkci fatickou (srov. ✍Nekula & Ehlers, 1996:190). V návaznosti na B. Malinowského jí rozumí vytváření a udržování kontaktu mezi mluvčími. Tato funkce, tj. vytvoření spojení a „kanálu“ a udržování komunikačního vztahu mezi účastníky jazykové interakce, dominuje např. v pozdravech, ↗small talk ve vlaku n. výtahu apod. Zde zatlačuje do pozadí funkci sdělnou. Do popředí může ovšem funkce fatická vystoupit např. i při v užití kontaktových prostředků v dialogu (viď?, ne?, mhm aj.).

Zmíněných šest j.f. ukotvených v tzv. plurifukčním komunikačním modelu i představa dominantního postavení jedné z nich v konkrétní jazykové interakci se dočkaly obecného rozšíření v Jakobsonově publikaci z r. 1960. Funkce jazyka se tak např. staly východiskem klasifikace ↗druhů textu, kde myšlenka dominantní funkce určující jazykovou promluvu byla zobecněna pro text jako celek. Svou roli v úspěchu Jakobsonova modelu sehrál i fakt, že v ní Jakobson j.f. názorně zobrazil. Schéma j.f. přitom napojil na schéma svého ↗komunikačního modelu:

V něm rozšířil a zobecnil Bühlerův model fungování jaz. znaku. Bühlerovu odrazovou, výrazovou a výzvovou funkci jaz. znaku zobecnil jako referenční, expresivní (emotivní) a apelativní (konativní) funkci jazyka:

K těmto funkcím dále připojil funkci metajazykovou, fatickou a poetickou, přičemž poetická funkce se v rámci jeho komunikačního modelu nechápe výhradně ve vazbě na básnický jazyk, ale obecně na oblasti komunikace, v nichž se do středu pozornosti dostává nějakým způsobem ozvláštněná zpráva, jak je tomu např. v reklamě, n. v trojčlenných seznamech n. dvojčlenných asonančních spojeních typu Veni, vidi, vici či hrůza hrůzoucí apod. (druhý příklad srov. ✍Čermák, 1994:17). Fatickou funkci Jakobson spojuje s „kanálem“ a metajazykovou s kódem.

V rámci ↗psycholingvistiky a ↗kognitivní lingvistiky se někdy v souvislosti s jazykem mluví také o mentální (kognitivní) funkci jazyka a vychází se z toho, že se myšlení realizuje prostřednictvím jazyka (↗vnitřní řeč), resp. že např. pojmové (konceptuální) ↗metafory či ↗jazykový obraz světa ukazují na způsob jeho reflexe. V rámci ↗sociolingvistiky se v souvislosti s výkladem statusu jazyků či ↗variet, jemuž se podrobněji věnuje teorie ↗jazykového plánování i ↗teorie jazykové kultury, mj. mluví o reprezentativní funkci ↗národního jazyka, tj. národní jazyk reprezentuje národní společenství a má pro něj symbolickou hodnotu, což se projevuje např. v regulaci tzv. úředních jazyků Evropské unie. K sociálním f.j. obrací pozornost také Bourdieuho pojetí jazyka jako sociálního kapitálu, jehož prostřednictvím lze v interakci dosahovat materiálních nebo symbolických zisků (srov. mj. ✍Auer, 2014). Jinak chápe funkce písma a psaného jazyka teorie kulturní paměti (např. ✍Assmann, 2001).