Název teorie syntaktické struktury přirozených jazyků, kterou poprvé představil Chomsky roku 1979 ve svých přednáškách v Pise (✍Chomsky, 1981). Základy této teorie přijali během 80. let 20. stol. téměř všichni lingvisté, kteří vycházeli z Chomského formálního přístupu k syntaxi. Z teorie G&B vychází řada důležitých prací, např. od Chomského samotného ✍Chomsky (1982), ✍Chomsky (1985), ✍Chomsky (1986), také např. ✍Abney (1987), ✍Baker (1988), ✍Emonds (1985), ✍Koopman(ová) (1984), ✍Stowel (1981) a další. V této době došlo k systematickému rozšíření generativního rámce na řadu dalších jaz. kromě angličtiny ‒ např. italštinu podrobně zpracovávají ✍Rizzi (1982) a ✍Burzio (1986), francouzštinu ✍Kayne (1981), němčinu ✍Webelmuth (1984), vlámštinu a holandštinu ✍Haegemann(ová) (1991), ✍van Riemsdijk & Williams (1986), hebrejštinu ✍Borer(ová) (1984) a objevují se i první studie pracující s českými daty, jako ✍Toman (1980), ✍Toman (1982), ✍Toman (1987), ✍Kosta (1992) n. ✍Veselovská (1995). Spolu s ranou verzí ↗minimalismu na konci 20. stol. se G&B označuje také jako ↗teorie principů a parametrů.

1 Architektura modulárního T-modelu

Stejně jako Chomského rozšířená standardní teorie, tj. verze transformační generativní gramatiky z 60. let (✍Chomsky, 1965), také G&B předpokládá derivační model syntaxe a univerzální gramatiku vnímá jako modulární a komplexní. G&B se skládá ze dvou komponentů: (i) čtyř rovin reprezentace a (ii) systému omezení (constraints).

Roviny reprezentace: (1) Lexikon: Obsahuje inventář lexikálních jednotek s jejich idiosynkratickými vlastnostmi (např. theta rámec; viz dále). Tyto lexikální zápisy představují atomické jednotky syntaxe. (2) Hloubková struktura: Lexikální jednotky jsou kombinovány na rovině ↗hloubkové struktury // deep structure // D‑struktury neboli také podkladové struktury (underlying structure). (3) Povrchová struktura: D‑struktura je mapována na ↗povrchovou strukturu // surface structure // S‑strukturu, což je rovina, která nejpříměji reflektuje povrchové pořadí frází ve struktuře. (4) Fonetická forma: S‑struktura není přímo interpretována, ale její fonetická realizace je promítnuta do ↗fonetické formy // phonetical form // PF. (5) Logická forma: Kromě fonetické PF je S‑struktura promítnuta také do interpretační roviny, do ↗logické formy // logical form // LF, přičemž PF tvoří rozhraní s fonologií, LF se sémantikou. Architekturu G&B znázorňuje tzv. T-model (nazývaný tak proto, že má podobu obráceného písmena T):

T‑model

Všech pět rovin reprezentace je propojeno pravidly. Např. mezi D‑strukturou a S‑strukturou (tj. v modulu syntaxe) je aplikováno pravidlo ↗move α, které umožňuje pohyb čehokoli kamkoli. Za restrikce pohybu je zodpovědný systém omezení ↗bariér.

Základům architektury a hlavním axiomům G&B lze lépe porozumět v kontextu vývoje generativní syntaxe v 70. letech. Pro účely výkladu lze teoretické otázky zkoumání syntaxe poněkud uměle rozdělit (i) na ty, které se týkají především gramatiky jednotlivých klauzí (přičemž standardní označení klauzí je IP, z níže uvedených důvodů), a (ii) na ty, které se týkají spojení klauzí, a to nejvýše dvou: jedné horní, která obsahuje zapuštěnou druhou dolní (na základě výsledků zkoumání principu subjacence z 60. a 70. let).

2 Syntax klauze v teorii řízenosti a vázání

Před teorií G&B popisovala generativní gramatika syntax klauze frázovými pravidly (phrase structure rules). Tato pravidla vyjadřovala pořadí pomocných sloves, selekci a pořadí subjektů a komplementů sloves, postavení adverbií, pořadí determinačních slovních forem ve jmenných frázích apod. Ke konci 70. let byla tato pravidla formulována pomocí „notace s pruhy“ (bar notation), která omezovala množinu možných frázových pravidel pro přirozený jazyk. Nejdále v tomto směru došel ✍Jackendoff (1977) formulující X-bar Syntax; viz ↗X-bar teorie. ✍Stowell (1981) přidal přesvědčivé argumenty ve prospěch nahrazení frázových pravidel řadou „dílčích teorií“, kterými se řídí struktura klauze. Dílčí teorie G&B pro syntax klauze: (a) zjednodušená „teorie struktury“ (X‑bar teorie), rozšířená na více domén; (b) teorie abstraktních pádů jmenných frází (teorie pádů); (c) sémantická teorie argumentů (hlavně jmenných frází), „teorie tematických vztahů“ (theta teorie); (a), (b), (c) viz dále. Protože se ke konci 70. let generativisté shodli na modulárním přístupu k budování lingvistické teorie, nazývaly se tyto dílčí syntaktické teorie // subteorie v rámci G&B moduly. Moduly byly později doplněny některými kategoriálně obecnými strukturními účinky „parametrů“, které se liší pro různé jazyky. Teoretický přístup k syntaxi, který takové parametry spojuje s principy dílčích teorií G&B (n. jejich alternativ), byl tehdy nazván ↗teorií principů a parametrů // principles and parameters theory. I když se oba přístupy někdy rozlišovaly, z odstupu se zdá, že analýzy, které pracovaly s teorií G&B náležitým způsobem, zároveň vždy využívaly i teorii principů a parametrů, a naopak. V praxi jde o synonyma: teorie G&B je teorií principů a parametrů mající v názvu dvě subteorie této teorie.

2.1 Zjednodušená a univerzální projekce: ↗x-bar teorie

Výhody spojování obecných principů (a)‒(c) (viz výše) jsou patrné z jejich užití ✍Stowellem (1981) k popisu jednoduché anglické klauze se dvěma komplementy a jednou volnou adverbiální frází:

Šest konstituentů této věty lze čistě matematicky seřadit 720 způsoby. Empiricky vzato je však gramaticky přijatelné jen nepatrné procento z nich. Dílčí teorie (a)‒(c) jako celek dokážou zdůvodnit negramatičnost drtivé většiny příkladů (některé z nich se vyznačují příznakovým slovosledem). Subjektová jmenná fráze stojí před predikátem kvůli postulátu G&B, který stanoví, že subjekty predikátů jsou ve smyslu zjednodušeného strukturního schématu (2) jejich specifikátory. Až na jazykově specifický (parametrizovaný) slovosled hlav a komplementů se toto schéma považovalo za univerzální. (V celém hesle jsou symboly XP a X" zcela zaměnitelné.)

(2) Zjednodušené X‑bar schéma pro kategorie:

Ve starších verzích G&B se detailnější strom pro příklad (1) uvádí v podobě (3), protože po celé období G&B se za hlavu klauze (IP n. I”) považuje vyjádření času a shody u finitních sloves, označené I⁰ (Inflection):

(3)

Na základě předchozích výsledků byl v ✍Chomsky (1981) kodifikován konsensus generativistů, že klauze má dvě hlavy: (i) vyšší hlavu funkční kategorie I⁰, která v angl. obsahuje např. všechny formy (a žádné jiné), které podléhají inverzi v otázkách, můžou stát před n’t, objevují se v tázacích dovětcích apod.; (ii) nižší lexikální hlavu V⁰, zodpovědnou za výběr komplementů (přímých a nepřímých objektů, různých typů větných komplementů apod.). Za argumenty ve prospěch existence slovesné fráze (VP) se považovaly operace mazání a posun doleva na VP, které navazovaly na (1); viz (4):

G&B tak prezentuje X‑bar schéma (2) a strukturu (3) jako strukturní základ empirických vzorců negace, emfáze, elipsy VP atd. V příkladu (4) však dochází k diskrepanci mezi specifikátorem (I”), který obsahuje povrchově vyjádřenou subjektovou NP klauzi, a specifikátorem (V”), který je prázdný. G&B vysvětlila tyto a některé další rozdíly mezi frázovými typy teorií abstraktních pádů (b).

2.1.1 Teorie pádů

V G&B jsou všechny fráze „projekcemi“ čtyř lexikálních kategorií N, A, V a P; viz ↗lexikální kategorie. V různých jaz. se výsledné fráze vyznačují mnoha asymetriemi mezi jednotlivými typy frází. G&B se zabývá zejména těmi, které se týkají morfologického pádu a jeho rozšíření na „abstraktní pád“ u NP; viz zejm. ✍Stowell (1981) a ✍Emonds (1985). Podle jedné z přijímaných dichotomií, navržené Stowellem, mohou sesterské jmenné frázi n. objektu přidělovat pád pouze kategorie V (akuzativ) a P (nepřímý pád), zatímco projekcím N a A je pád naopak přidělován; viz ↗lexikální kategorie. Kromě toho I přiděluje nominativ jmenné frázi v pozici svého specifikátoru. Názvy pádů jsou přitom převzaty z tradiční gramatiky a nejsou podstatné. Základy přidělování pádu v G&B: (a) V⁰ přiděluje sesterské NP (akuzativní) pád, (b) P⁰ přiděluje sesterské NP (nepřímý) pád, (c) I⁰ přiděluje NP v pozici svého specifikátoru (nominativní) pád. (K tomu, jak se obdobným způsobem jako nominativ přiděluje genitiv, viz níže.) V (3) dostává NP Bill od I nominativ, NP a letter od V akuzativ a NP old friends od své sesterské P dostává nepřímý pád.

Pro teorii abstraktních pádů byl v G&B klíčový ↗pádový filtr: Každá foneticky vyjádřená NP musí získat jeden ze čtyř abstraktních pádů. Nepřijatelnost (povrchově vyjádřené) NP v pozici specifikátoru VP je tedy důsledkem teorie pádů, protože by taková NP porušovala pádový filtr (tato NP se tedy musí posunout do specifikátoru I⁰, přidělení pádu motivuje pohyb). G&B však na této pozici připouští skrytou n. prázdnou NP, např. „stopu“ po NP, přesunuté na pozici vyšší. V novějších verzích G&B se prosadil názor, že subjekty V, např. NP Bill v (1), jsou na počátku transformačních derivací v pozici specifikátoru V". Tento předpoklad byl nazván hypotéza subjektu uvnitř VP (VP-internal subject hypothesis). ✍Chomsky (1986) používá stopy ve specifikátoru VP k jinému účelu, a sice aby umožnil posouvání frází ve dvou krocích, např. wh‑frází z VP do vyšší domény, když by ↗teorie ohraničení (jiný název pro subjacenci) jinak zablokovala posun na dlouhou vzdálenost přes dvě bariéry (viz dále).

Některé problémy spojené s přidělováním pádů G&B nikdy nevyřešila uspokojivým n. teoreticky zajímavým způsobem, např. tyto: Jak se následujícím povrchově vyjádřeným jmenným frázím přiděluje pád? (a) Adverbiále vyjádřené jmennou frází, jako např. every week v příkladu (1), kde není předložka; (b) určení míry v AP a PP jako v podtržených příkladech v (5a); (c) druhému objektu v konstrukcích se dvěma objekty jako v příkladech (5b); (d) podtržené topikové NP jako v příkladech (5c):

U dvou dalších typů povrchově vyjádřených NP dosáhli autoři určité shody: u ↗ditranzitivních sloves, která selektují víc než jeden komplement ve formě NP, přičemž druhý je obvykle v nepřímém pádě (oblique case). Pozoruhodný systém je v islandštině, kde mohou slovesa selektovat dva dativy, dva akuzativy i kombinace akuzativní NP s dativní a genitivní NP. Žádná taková konfigurace neobsahuje předložku přidělující pád. Podobné příklady jsou v č. i jiných slovanských jaz.:

O dalším komplementu vyjádřeném pomocí NP, podtrženém v příkladech (6), se v těchto kombinacích v G&B často říkalo, že nemá strukturní, ale inherentní (lexikální) pád; viz ↗pád. Přidělování takových pádů slovesem vyžadovalo často dost komplikovaná řešení; viz např. ✍Baker (1988).

2.1.1.1 Hypotéza DP a genitivní/přivlastňovací pád

Ve starších verzích G&B nebylo jasné, jak přidělit genitiv n. přivlastňovací pád NP modifikující substantivní hlavu, protože podle ✍Stowellovy (1981) dichotomie (založené na angl. příkladech typu the destruction of the city) substantiva (N) pád přidělovat nemohla. ✍Abney (1987) naznačil možné řešení tohoto problému. Na základě pravidel gramatické shody mezi přivlastňovacími NP a substantivními hlavami ve více jaz. (mj. maďarštině, turečtině a inuitštině) a nezávisle na úvahách týkajících se pádu přesvědčil většinu lingvistů s orientací na G&B, že jmenné fráze a klauze jsou strukturně paralelní: v obou strukturách stojí funkční hlava výše než lexikální hlava N nebo V. Hlava N má tedy k D (determinátoru) podobný vztah, jako má V ke kategorii I v (3):

(7)

Přijetí této struktury DP nahradí všechny NP (snad s výjimkou jmenných predikátů, jako např. Petr je učitel/hlupák, kde D často chybí). Kromě toho je jasné, že D (nikoli N) přiděluje DP ve specifikátoru DP přivlastňovací/genitivní pád, stejně jako I přiděluje DP ve specifikátoru IP nominativ. V novějších verzích G&B se proto za kategorie přidělující pád obvykle považují V, P, I a D.

2.2 G&B jako nová syntéza a nevyřešené problémy

S nástupem G&B se zdálo, že generativní syntax je na dobré cestě dosáhnout těchto cílů: (a) odvodit slovosled specifický pro fráze různých typů z působení obecnějších faktorů, zejména slovosledných parametrů a teorie pádu; (b) specifikovat relevantní univerzální axiomy o systémech morfologických pádů; (c) odstranit frázová pravidla (pozůstatek strukturalistické složkové analýzy) a transformace specifické pro struktury určitého typu (pozůstatek zaměření tradiční gramatiky na jednotlivé konstrukce); (d) sjednotit stopy po transformačních posunech se strukturními specifikacemi antecedentů zájmen (viz níže); (e) ekonomickým způsobem integrovat dílčí teorie, dříve vyvíjené izolovaně. To nebyly jediné obecně přijímané výhody G&B, už i tyto však ukazují, jakým směrem se měla G&B podle svých tvůrců ubírat. V G&B se však nikdy netvrdilo, že popis celé syntaxe, např. jevů souvisejících s pevným slovosledem, se odvodí z interakce principů a ani takového cíle nebylo dosaženo. Následující dva příklady pevného slovosledu nelze vysvětlit ani frázovými pravidly, ani principy G&B. Jde o pravidla pořadí substantiv a přívlastkových adjektiv v angličtině (a češtině): (a) adjektivní fráze s hlavou na konci mohou a obvykle musí stát před N (8); (b) nepřechodné předložky musí v angl. stát před úplnými předložkovými frázemi (9):

Další slovosledná hádanka, která velmi úzce souvisí se ✍Stowellovou (1981) podmínkou ↗adjacence pádu v G&B, zní takto: proč se v angl. tato podmínka vztahuje na přímé objekty, ale ne na subjekty (10a), zatímco ve francouzském překladu (10b) je tomu právě naopak:

2.3 Rozšíření X-bar syntaxe na CP

Sjednocující potenciál G&B dokládá návrh ✍Chomského (1986), známý jako teorie bariér (barriers framework); viz ↗bariéra. Zde nahradil Chomsky uzel pro větu S, užívaný ve starších pracích, projekcí kategorie I s pruhy, viz (3), která se brzy všeobecně zavedla (i když někteří autoři se neshodli na tom, který rys bude pro I nejpodstatnější). Notaci s pruhy dále Chomsky rozšířil o ↗komplementizérovou frázi (complementizer phrase – CP), stojící nad IP, která obsahuje elementy umístěné před subjektem, např. wh‑fráze, invertovaná angl. pomocná slovesa a posloupnost XP‑V „Vorfeld“ v nizozemštině a němčině (fráze přesunutá doleva spolu s V na druhé pozici):

(11)

Brzy se však ukázalo, že tato rozšíření notace s pruhy vyvolala řadu otázek o asymetriích mezi kategoriemi, včetně některých rozdílů, které byly dříve vyjádřeny frázovými pravidly, zvl. (a) Proč je na pozicích Spec, I" a Spec, D" vždy kategorie D", zatímco pozice Spec, C" není omezena?; (b) Proč D a I přidělují DP ve svém specifikátoru abstraktní pád a C nikoli?; (c) Proč u vedlejších vět v mnoha jaz. (ale ne ve všech) existuje komplementární distribuce povrchově vyjádřeného C a povrchově vyjádřeného Spec, C", tedy tzv. ↗Doubly‑Filled-Comp filter; (d) Proč se fráze ve Spec, C" a Spec, I" mohou posouvat do vyšších domén (postupným cyklickým posouváním), zatímco fráze ve Spec, D" obecně nikoli? Výhodou rozšířené notace s pruhy je to, že upozorňuje na takové dosud neobjevené problémy, ale deset let syntaktického výzkumu v rámci G&B příliš nepomohlo tyto problémy vyřešit.

3 Otevřené problémy X-bar teorie

Funkční projekce IP a DP hrály v G&B důležitou roli, např. při přidělování pádu, při vysvětlení paralelismu struktury klauze a nominalizací a při vysvětlení asymetrií mezi subjektem a objektem. Ale jejich dobře odůvodněná existence vede nevyhnutelně k přehodnocení předpokládané jednoduchosti a ekonomičnosti X‑bar struktury. Je např. otázka, jaký přesně je vztah N k D (kde se soustřeďují např. údaje o určitosti a několika kvantifikátorech) a vztah V k I (kde se soustřeďují údaje o slovesném času a způsobu).

Prosté tvrzení, že D je druh N, vyvolává řadu problémů a kromě toho nijak nevysvětluje fakt, že se objevují spolu ve stromě vždy s D na vyšší pozici. Podobně je tomu s I a V. Výzkumy počínaje ✍Chomským (1957) až po ✍Pollocka (1989) ukazují, že angl. auxiliární a modální slovesa, která se nacházejí v I, nesdílejí syntaktické vlastnosti s V. Přesto I (čas a často také shoda) má také univerzální tendenci objevovat se spolu s V n. těsně nad ním. Různí autoři z okruhu G&B, zejména van Riemsdijk a Grimshaw(ová), se snažili s tímto problémem vypořádat teoriemi rozšířených projekcí (extended projections) lexikálních kategorií s cílem vyjádřit tyto paralelní vztahy, ale také s cílem rozšířit tento přístup i na projekce A a P; viz ↗lexikální kategorie, ↗funkční kategorie. Ke konci období G&B se rozšíření sady funkčních kategorií a jejich projekcí stalo oblíbeným výzkumným tématem. Nezodpovězenou otázkou X‑bar teorie coby teorie struktury však v G&B zůstalo, kolik hlav pro funkční kategorie existuje a jaký mají vztah ke čtyřem lexikálním kategoriím; tento problém pak zdědil ↗minimalismus.

3.1 Teorie pohybu: princip omezeného pohybu hlavy

Rozšíření X‑bar syntaxe (notace s pruhy) na projekce funkčních kategorií hrálo hlavní roli ve sjednocení některých transformací, které spolu dříve nesouvisely. Následující čtyři empiricky odůvodněné pohyby byly předefinovány jako posuny různých hlav X⁰ na vyšší pozice funkčních kategorií, analyzované jako pohyb z hlavy do hlavy (head-to-head movement): (a) Inverze I v angl. hlavní větě do pozice před subjekt: I do C; (b) Nadzvednutí (raising) francouzských sloves do finitní pozice: V do I; (c) Nadzvednutí slovesa v nizozemské a německé hlavní větě do 2. pozice: V do C, n. ve dvou krocích, v souladu s argumenty ✍Travis(ové) (1984): V do I do C; (d) Posun lexikálních substantivních hlav v semitských jazycích do pozice na začátku DP: N do D.

Dlouho před G&B generativní syntax vyloučila ve stromech „snížení“ kategorie (přesun směrem dolů, lowering) jako možný transformační pohyb. To znamená, že posunutý konstituent α musel c-ovládat (c‑command) svou stopu (tj. základní pozici α ve stromě), tedy musel být aspoň stejně vysoko. ↗C-ovládání je vztah mezi prvkem α a libovolným jiným prvkem β podřízeným prvnímu (větvícímu) uzlu, který je nadřízen prvku α. Např. v (11) subjektová kategorie D" Bill c‑ovládá I', V" a pozici I⁰ před posunem, ale neplatí, že D" c-ovládá Spec, C" n. C⁰.

Ústředním pilířem teorie pohybu v G&B je řádné vázání (proper binding), kde c‑ovládání hraje klíčovou roli: Subteorie pohybu vyjadřuje, že posunutý konstituent musí c‑ovládat prázdnou stopu téže kategorie a úrovně pruhů ve své původní pozici. Tyto stopy jsou uvedeny jako Ø v (11). Ačkoli G&B nevysvětluje, proč se musí některé pohyby z jedné hlavy do druhé (head‑to‑head movement (a)‒(d); viz výše) odehrát v rámci hlavní věty, zdůvodňuje, proč u všech kategorií je cíl (landing site) posunu X⁰ vždy nějaká vyšší pozice Y⁰.

Hlavním problémem v novějších verzích G&B bylo uspokojivě vysvětlit, proč se hlava X⁰ nikdy neposune přes vyšší povrchově vyjádřenou hlavu Y⁰. ✍Travis(ová) (1984) uvedla argumenty pro toto omezení, pojmenované termínem omezení pohybu hlavy (head movement constraint // HMC). ✍Baker (1988) navrhl odvodit ↗HMC od řízenosti, ústředního to pojmu G&B, založeného na vztazích c‑ovládání v lokálních doménách (viz níže), a nazval svůj návrh důsledek transparence řízenosti (government transparency corollary). Baker dále rozšířil pohyb hlavy do jiné hlavy (inkorporace) na řadu jiných dvojic sousedních hlav, např. kombinace V‑N a V‑P v bantuských jaz. a indonéštině. Některé z těchto prací jsou však neslučitelné s funkčními hlavami stojícími v trase pohybu, např. D mezi V a jeho objektem N (ledaže by se funkční hlavy pro účely principu omezeného pohybu hlavy ignorovaly). Nestipulativní vysvětlení omezení pohybu hlavy Travis(ové) však v G&B nebylo podáno.

3.2 ↗Řízení (government)

Pojem řízení/řízenost hraje v G&B klíčovou roli. Byl považován za formalizaci ústředního pojmu středověké arabské gramatiky, který se díky renesanci dostal do tradiční francouzské gramatiky pod názvem rection. Obecně: Řídící element konstituentu α je nejnižší kategorie X⁰, která c‑ovládá α a je ve stejné CP a DP jako α. Zmínka o doménách, ve kterých se transformační cyklus odehrává, tzv. „uzlech cyklické domény“ CP/DP, brání řízení α uzly, které jsou „příliš daleko“ od α.

Definice v ✍Chomsky (1981) nejsou tak jednoduché, jak jsou zde uvedeny. Jedním z důvodů je to, že alespoň v rozšířených projekcích, jako jsou IP a DP, musí nejvyšší funkční hlava (tj. I a D) řídit XP v jejich specifikátoru, i když I' a D' jsou větvící uzly, které tyto specifikátory vylučují. Po tomto upřesnění je podle G&B abstraktní pád, definovaný v (a)‒(c) v 2.1.2, vždy přidělen nějakým X⁰ v souladu se zásadami řízenosti. Podobně je pohyb hlavy podle (a)‒(d) v 3.1 v rozšířené verzi podle ✍Bakera (1988) vždy posunem kategorie X⁰ do pozice jeho řídícího elementu. Řízenost má v G&B i další důležité funkce; viz dále.

3.3 ↗Theta teorie (Θ teorie)

V prvním přiblížení jde o sémantickou teorii rolí argumentů v rámci klauze reprezentující subteorii G&B. Generativní gramatika byla vždy pod tlakem, že není „dost sémantická“, a to i z vlastních řad. Před G&B se argumenty lexikální hlavy X⁰ specifikovaly syntaktickou ↗subkategorizací a selekcí, tj. c‑selekcí (✍Chomsky, 1965). V roce 1980 se však názor dlouho zastávaný nechomskyánskými generativními sémantiky, že selekce argumentů je v podstatě sémantická záležitost (S‑selekce), rozšířil i v chomskyánských generativních kruzích. Analytici G&B navazovali na teorii pádů představenou ve ✍Fillmore (1969) a navrhovali, že hlavy si vybírají argumenty podle sémantických (= tematických // theta) rolí, jako jsou Agens, Theme, Location, Goal, Source apod. Jak shrnuje reprezentativní ✍Baker (1988), seznam možných rolí spojených s každou selektující lexikální hlavou představuje tematický rámec (↗theta-grid) této jednotky a má zcela nahradit syntaktickou subkategorizaci ve slovníkových heslech. Specifikace theta rolí a principů, které řídí jejich chování v syntaxi, se pak pod názvem theta teorie stala další subteorií G&B. Celkem vzato G&B neměla pro theta role nějaké podstatné uplatnění, až na individuální studie (např. ✍Jackendoff, 1983; ✍Jackendoff, 1990) a především analýzu nominalizace (jako např. ✍Grimshaw(ová), 1991). Někteří autoři např. uváděli, že slovesa a některé nominalizace se odlišují od lexikálních substantiv právě tematickými rámci jako lexikálními charakteristikami. V jiných studiích lze najít, že přiřazení theta rolí argumentům může záviset na pořadí zleva doprava a hrát tak roli při určování základního větného slovosledu daného jazyka. Některé obecnější principy navrhované jako součást theta teorie se staly součástí všeobecně přijímané teorie G&B, ale právě tyto principy se neopíraly o dané sémantické role. Místo toho závisely jen na přiřazení k syntaktické pozici s „nějakou“ theta rolí, nikoli s rolí žádnou n. s příliš mnoha rolemi. Např. podle jednoho navrženého principu může každý argument dostat jen jednu theta roli (součást theta kritéria); jeho druhou součástí je to, že každá theta role je přidělena jen jednomu argumentu (viz ↗theta kritérium) a NP se může přesunout jen na pozice, které nemohou přijímat theta roli, jako je např. pozice subjektu slovesa seem (tzv. theta‑bar position // A‑bar position; viz ↗A-bar-pohyb ‒ bar zde nemá nic společného s bar v termínu X‑bar teorie). I když si toho byli vědomi jen málokteří lingvisté pracující s koncepcí G&B, Chomsky ve stejné práci nahradil svou často citovanou formulaci theta kritéria (✍Chomsky, 1981:36) jinou (✍Chomsky, 1981:335), která na jedné NP pozici více theta rolí (od různých predikátů) umožňuje. Pokud jde o neargumentové pozice, subjekty likely a happen mohou mít své vlastní theta role (podtrženo v (12a)), a přesto tyto pozice mohou sloužit jako cíl pro posun NP, jako v (12b):

Náhrada C‑selekce (subkategorizace) S‑selekcí (theta rámci) v G&B neměla nicméně kromě výměny formálních prostředků za neformální žádný trvalý vliv na syntaktickou analýzu. Na subkategorizaci navázali v období minimalismu studie jako ✍Hale & Keyser (1993), ✍Hale & Keyser (2001).

4 Meziklauzální syntax v teorii řízenosti a vázání

Hlavním úspěchem G&B byl objev a obhajoba strukturních paralel, neboli isomorfismů mezi dvěma typy zájmenné koreference, popsanými v tradiční gramatice, a dvěma typy transformačních posunů. Chomsky tuto novou a nečekanou koncepci představil už v 70. letech a po několika nepodařených startech ji podstatně vylepšil v ✍Chomsky (1981). Jde o formulaci ↗teorie vázání a jejích principů.

4.1 Princip A, vázané anafory a „NP pohyb“

Tradiční a starší generativní gramatika vždy rozlišovala osobní n. „normální“ zájmena, která vyžadují antecedent, ale nikoli ve stejné klauzi, od lokálních n. „vázaných anafor“, které mají svůj antecedent vždy ve stejné klauzi. Jen s menší úpravou tradiční terminologie nazývá G&B první skupinu prostě zájmena (takže např. zájmenná reflexiva zájmeny nejsou) a druhou anafory (takže osobní zájmena nejsou anafory). Hranaté závorky označují vedlejší klauze podle analýzy G&B, v (13) jsou zájmena podtržena a jejich antecedenty jsou vyznačeny tučným písmem, v (14) jsou anafory podtrženy a jejich antecedenty jsou vyznačeny tučným písmem:

Pokud jde o vázané anafory X‑self a each other a jejich antecedenty, tradiční gramatika podle očekávání vyžaduje, aby tyto anafory byly vázány (c‑ovládány antecedenty) v nejmenší klauzi, která obsahuje anaforu i antecedent; viz (13) i (14a‒b). Příklad (13c) však ukazuje, že v některých pozicích specifikátoru se anafory mohou vázat mimo danou klauzi. G&B to vyjadřuje takto: Definice řídící kategorie (governing category): Řídící kategorie α je nejmenší fráze obsahující α, řídící element α a subjektovou frázi. Přitom je důležité, že infinitivní klauze buď nemá I, n. spíše její I nemá žádné rysy. Tak či onak znamená absence finitního I, že subjekt v specifikátoru (I") není řízen uvnitř IP. (C bez rysů že tento specifikátor také neřídí.) Proto je řídícím elementem anafor v (14c) hlavní sloveso expected, takže řídící kategorií anafor je hlavní věta.

Princip A teorie vázání pak vyjadřuje obecný požadavek na vázané anafory: Anafora musí být vázána ve své řídící kategorii.

U ostatních anafor v (13) a (14) jsou řídícími kategoriemi vždy vedlejší klauze IP uvedené v hranatých závorkách a řídícími elementy jsou P about, V kiss a I would. Tento souhrn vázaných anafor nicméně abstrahuje od teoretických komplikací uvedených v ✍Chomsky (1981) jako atypické případy užití ve frázích obsahujících picture noun, jako např. stories about themselves, pictures of each other. Některé takové „falešné anafory“ zůstávají dosud nevyřešené: Those vicious stories about each other led to us terminating their contracts.

Důležitou inovací G&B je zařazení stopy (trace, zkratka: t) syntaktického posunu pod typy NP (později DP), a to včetně vázané anafory. Pokud jde o pohyb XP do pozic NP argumentů, v G&B foneticky prázdné NP mohou být vázané anafory. Teorie pohybu v G&B umožňuje, aby se NP a někdy i jiné XP posunuly do nějaké c‑ovládající pozice a nechaly ve své původní pozici prázdnou stopu. Tak jako povrchově vyjádřené anafory mají obvykle antecedent ve stejné klauzi, mají ho i vázané anafory, které jsou stopami; viz např. (15a)‒(15b). V některých situacích, jako třeba v (15c), se však odehraje posun mezi klauzemi, obvykle nazývaný posun subjektu do subjektu (subject‑to‑subject movement, subject‑to‑subject‑raising); viz ↗nadzvednutí. V (15) jsou posuny NP strukturně podobné dvojicím anafor vázaných antecedenty v (14):

Pokud nejsou posunuté NP (označené tučně) součástí řídící kategorie stopy t, příklady jsou negramatické, podobně jako u povrchově vyjádřených anafor:

Existují také dílčí paralely mezi povrchově vyjádřenými vázanými anaforami a nulovými anaforami (NP stopami) v doménách DP:

Nulové vázané anafory, umožněné teorií pohybu, tak řeší jeden dílčí případ transformačních pohybů v G&B, i když většina pohybů mezi klauzemi v G&B spadá spíše pod pohyby do neargumentových pozic (A‑bar movement).

4.1.1 Anafory bez řídící kategorie a teorie kontroly

Podle ↗pádového filtru musí dostat povrchově vyjádřená reflexivní n. reciproční anafora abstraktní pád, takže musí mít řídící element. Ale pokud mohou být anaforami i nulové NP, mohou se možná objevit i v nevázaných pozicích, tj. jako subjekty v pozici specifikátoru I" s částicí to v pozici I⁰ bez rysů, kde nemají žádnou řídící kategorii. Zdá se, že tyto nevázané anafory se vyznačují arbitrární referencí, podobně jako zájmeno one, jako třeba v příkladu we don’t know who [_NP Ø] to call next n. [_NP Ø] to do that seems foolish. Z dnešního pohledu vypadá řešení G&B, jak s těmito neřízenými prázdnými subjekty zacházet, příliš složitě. Vyžaduje samostatný modul, který ✍Chomsky (1981) nazývá teorie kontroly a v něm PRO teorém (PRO theorem); viz ↗kontrola.

4.2 Teorie vázání, principy B a C

Vedle principu A (viz 4.1) obsahuje teorie vázání ještě dva další principy:

Princip B teorie vázání: Zájmeno musí být ve své řídící kategorii volné.

Princip C teorie vázání: Referující výraz musí být volný.

Pojem volný je definován jako „není vázaný“, a proto je podmínka v principu B opakem principu A. Tak byla zachycena (nedokonalá) komplementární distribuce mezi zájmeny a anaforami: kde může být vázaná anafora, zájmeno vázáno být nemůže, a naopak; viz příklady (13). I když se tak vyřeší většina případů užití zájmen, existují příklady, kde tato komplementární distribuce selhává, např. v pozici posesora (the men like [each other’s / their old friends]) a u komplementů předložek s lokálním významem (John hid the gun under himself/him). Tato fakta vedla k několika revizím principů vázání, často s komplikacemi, které nebyly dostatečně odůvodněny. Tak např. podle jednoho návrhu se definice řídící kategorie pro anafory a zájmena mírně lišily, takže se tyto domény mohly překrývat. Pokus tento rozdíl ospravedlnit (✍Chomsky, 1986) pomocí různých požadavků teorie vázání kladených na anafory a zájmena byl jen částečně úspěšný. Dalším problémem je skutečnost, že prázdné NP se chovají jako anafory, ale vyžadují definici řídící kategorie podobnou jako u zájmen.

Princip B, na rozdíl od principu A, nehrál v omezování pohybu žádnou roli, protože mu žádná prázdná NP účastnící se pohybu nepodléhala. Prázdné NP zájmeno však bylo postulováno pro jazyky, které umožňují nevyjadřovat subjekty finitních klauzí, tzv. jazyky typu pro‑drop; viz ↗pro-drop parametr a viz dále.

Princip C má popsat chování vlastních jmen a nezájmenných referenčních NP jako třeba the man. Tyto elementy nikdy nemají antecedenty, a tak se nesmí objevit na žádné pozici, kde mohou stát vázaná zájmena a anafory:

Tyto referenční výrazy, nazývané r‑výrazy, nemají žádnou omezenou doménu, ve které musí být volné, a proto pro ně pojem řídící kategorie nemá smysl.

4.2.1 Jevy překřížení (cross over phenomena)

I když to na první pohled vypadá jako kontradikce, princip C byl považován za relevantní i pro některé prázdné NP spojené s pohybem. Stopy wh‑pohybů se chovají podobně jako r‑výrazy, i když jsou nepochybně vázány posunutou frází. Tento zdánlivý rozpor byl vyřešen předpokladem, že vztahy podle teorie vázání se uplatňují jen na elementy, které obsazují argumentové pozice. Když se wh‑fráze přesune do neargumentové pozice (A‑bar pozice), přestane být pro teorii vázání relevantní vztah, kterým váže svou vlastní stopu, označenou v (19) jako t. Jevy, které naznačují, že wh‑stopy jsou r‑výrazy, byly v 70. letech pozorovány, ale neobjasněny. Wh‑fráze se nesmí posouvat přes antecedenty:

V  příkladu (19b) nemohou wh‑fráze a zájmeno koreferovat, zatímco v (19a) mohou. Rozdíl je v různých pozicích stopy. Když má wh‑stopa svůj počátek výš než zájmeno v prvním případě, při posunu k žádnému překřížení nedochází. Paralelní data v (20) naznačují, že jevy překřížení lze vyřešit principem C:

Vzhledem k tomu, že negramatičnost (20b), kde John je vázán zájmenem he, vyplývá z porušení principu C, navrhl Chomsky, že stejné vysvětlení lze uplatnit pro negramatičnost (19b) za předpokladu, že na stopu wh‑fráze se vztahuje princip C. To znamená, že stopy po posunech do neargumentových pozic je třeba analyzovat jako referující výrazy.

4.3 Teorie ohraničení, subjacence a pohyb do specifikátoru C"

Nyní již klasická ✍Rossova (1967) práce uvádí řadu konstrukcí, nazvaných ostrovy, jako třeba wh‑klauze n. NP obsahující klauzi, z nichž se nedá nic posunout (viz ↗ostrov):

✍Chomsky (1973) uvedl, že tyto ostrovy by se daly z velké části vysvětlit teorií ohraničení (bounding theory), která by umožnila pohyb maximálně přes jeden strukturní ohraničující uzel, za nějž se považuje NP a klauzální uzel IP. Toto omezení posunů nazvané ↗subjacence bylo v G&B přijato jako základ teorie ohraničení. Subjacence vychází z důležitého předpokladu, že posouvání je cyklické. To např. znamená, že wh‑fráze se může posunout z libovolného počtu klauzí, jen když na trase mezi svou původní pozicí a konečným cílem postupně navštíví všechny specifikátory C". V každé pozici na této cestě zanechá následující pohyb stopu t:

Každý z těchto posunů překonává jen jeden klauzální uzel, a tím splňuje podmínku subjacence. Pro takové opakované posouvání se zavedl termín „postupná cyklicita“. Ostrovy vytvářejí situaci, v níž by alespoň jeden posun v jednom kroku musel překročit více než jeden ohraničující uzel. Např. v (21a) má wh‑ostrov svůj specifikátor C" už obsazený, další wh‑fráze ho musí přeskočit, a tak jedním pohybem překonat v rozporu s pravidly hranice dvou klauzí. V (21b) je větší uzávorkovaný konstituent ohraničující uzel DP, kterému chybí specifikátor jako „únikový poklop“, přes který by which bank mohlo projít, takže při pohybu doleva by se musely překonat dva ohraničovací uzly jedním krokem.

4.4 Princip prázdných kategorií, bariéry a pokus o odstranění redundance

Kromě teorie vázání a teorie ohraničení, které uplatňují na pohyb lokální omezení, je v G&B navíc navrženo další omezení, a sice princip prázdných kategorií (empty category principle – ECP); viz ↗prázdná kategorie. Jeho cílem bylo vysvětlit rozdíly v možnostech posouvání ze subjektových a nesubjektových pozic. Rozdíl je nejlépe vidět na jevech se stopou that; viz ↗that-t efekt. Zatímco přítomnost povrchově vyjádřeného komplementizéru neovlivňuje pohyb z objektové pozice, brání pohybům z pozice subjektové:

Rozdíl mezi subjekty a objekty je v tom, že objekty, na rozdíl od subjektů, řídí lexikální hlava. Předpokládalo se, že řídící element stopy v pozici subjektu je její antecedent. Z toho plyne, že zatímco stopa v pozici objektu je řízena za všech okolností, budou řízení subjektové stopy ovlivňovat elementy, které stojí mezi ní a posunutým elementem, např. komplementizér.

Vzhledem k tomu, že řízení antecedentů nehraje v ostatních modulech G&B, jako třeba v teorii pádů, žádnou roli, bylo pro účely ↗ECP definováno řízení v jiné verzi, jako tzv. striktní řízení (proper government), které znamená, že stopa musí být řádně řízena.

Vázání, ohraničení a ↗ECP se evidentně v omezování pohybů na lokální domény značně překrývají. Potenciální redundance mezi teorií vázání, teorií ohraničení a řádným řízením stop byla v G&B podnětem pro řadu teoretických studií, ale nikdy nebyla uspokojivě vyřešena. Jedním z pokusů o odstranění těchto překryvů byl ✍Chomsky (1986). Podle tohoto návrhu se sjednotila definice uzlu, který blokuje řízení zvenčí a pohyby zevnitř. K pochopení přístupu stačí, že ↗bariérou je jediný uzel, určený pro každou danou pozici ve struktuře, takže co je bariérou pro daný element v jedné pozici, nemusí být bariérou pro týž element v pozici jiné. Takže zatímco subjacence je založena na obecně definovaných ohraničujících uzlech, které lze obejít, když se překonávají postupně po jednom, bariéra představuje ve vztahu k určité pozici jednu neprostupnou blokádu, kterou lze obejít jen přesunem do jiné pozice, pro kterou už bariéra není stanovena. I když tato práce měla v druhé polovině 80. let velký vliv, nepodařilo se beze zbytku stanovit jedinou bariéru, která by fungovala pro pohyb i řízení. Tak např. byl přijat pojem minimální řídící element, jehož podstatou je požadavek, aby libovolná pozice měla maximálně jeden možný řídící element ‒ ten nejbližší. Nejbližší řídící element tak postaví bariéru do cesty řízení potenciálními vzdálenějšími řídícími elementy. Tento dodatek však nebyl součástí definice bariéry pro účely pohybu.

4.4.1 Relativizovaná minimalita

Zcela odlišný přístup navrhl ✍Rizzi (1990), který k analýze omezení pohybu a řízení použil pojem minimalita. Jeho základní myšlenka byla velmi jednoduchá: dvě pozice mohou být spojeny pohybem n. řízeností, jen když mezi nimi nestojí pozice příslušného typu. Definice pozice příslušného typu je odvozena od ostatních zúčastněných pozic. Tak např. NP lze přesunout do pozice argumentu za předpokladu, že při tom nepřekročí jinou argumentovou pozici, a wh‑frázi lze posunout do pozice specifikátoru C" jen v případě, že na své cestě nepřekročí jiný specifikátor C". Všechny pohyby jsou omezeny na nejbližší možné pozice, relevantní pro posunovaný prvek. Tento přístup k lokalitě se radikálně liší od ostatních v tom, že nestanoví omezení v podobě nepřekonatelných uzlů ve struktuře, ale jednoduchý obecný princip, že pohyby by měly být co nejkratší. I když tato koncepce relativizované minimality byla navržena ke konci období G&B, projevila se naplno až v následujícím ↗MP, k jehož počátečnímu rozvoji významně přispěla.

5 Retrospektivní přehled

Z hlediska počtu jevů, které dokázala teorie G&B popsat, a to pro širokou paletu jazyků, byla tato teorie (a nejspíš stále je) jednou z nejúspěšnějších syntaktických teorií. I při svých omezeních umožnila první realistický pokus formulovat ↗univerzální gramatiku s důrazem na univerzální principy a jazykově specifické parametry. Jedním z jejích nejslibnějších aspektů byla tzv. bohatá deduktivní struktura, tvořená interakcí jednoduchých principů z různých modulů, jejímž výsledkem jsou analýzy komplexních jaz. jevů. A tak i malé úpravy nastavení parametrů mohou vyvolat velké změny na povrchu. To má důsledky pro jazykovou variabilitu a osvojování jazyka, protože by se mohlo ukázat, že skutečné rozdíly mezi jazyky jsou minimální a že to, co je třeba si osvojit, není tak složité, jak se na první pohled zdá. Tento velmi pozitivní aspekt se však pro další vývoj teorie projevil jako problematický, neboť zlepšení, kterých bylo dosaženo v jednom modulu teorie, neměla vždy pozitivní efekty v modulech jiných.

Další problémy s bohatou deduktivní strukturou teorie jsou patrné v tom, jak se vyvíjel pohled na parametry. Jeden z prvních velmi úspěšných parametrů byl tzv. pro-drop parametr (viz např. ✍Jaeggli & Safir (eds.), 1989), který rozlišoval jazyky na ty, v nichž může být subjekt finitních klauzí fonologicky prázdný, tedy tzv. pro‑drop jazyky, a ostatní, v nichž subjekt prázdný být nemůže. Na základě bohaté deduktivní povahy teorie mohl jednoduchý rozdíl v povaze flektivního elementu objasnit nejen to, proč jazyk nulové subjekty dovoluje, ale také proč má řada zdánlivě nesourodých jevů tendenci se v takových jazycích vyskytovat najednou, počínaje absencí sémanticky prázdných subjektů až po možnost posouvat subjekty v přítomnosti povrchově vyjádřeného komplementizéru. Tyto analýzy vypadaly na první pohled velmi slibně a otevíraly možnost, že jazyková variabilita by se mohla nakonec zredukovat na pár jednoduchých parametrických rozdílů. Další zkoumání pro‑drop jazyků však ukázalo, že ne u všech se projevují stejné jevy. Nakonec se zdálo, že jediné, co mají pro‑drop jazyky společné, jsou nulové subjekty. To oslabuje axiomy teorie G&B, protože rozdíly mezi jazyky tak nakonec mohou odpovídat nastavení parametrů až v poměru jedna ku jedné. Pojem parametru se tak stává pouhým nástrojem pro popis variability místo jejich vysvětlení pomocí obecných principů.

Zvažovaly se i jiné způsoby, jak omezit parametry, např. pomocí hypotézy funkční parametrizace ✍Borer(ové) (1984), podle níž by se všechny parametry týkaly rozdílů ve vlastnostech funkčních elementů. Tento směr měl jisté úspěchy a vedl k většímu zájmu o syntax jednotlivých funkčních elementů. Součástí výzkumu bylo zkoumání kategorií CP, IP a DP, i když zdaleka ne všechny parametry lze tímto způsobem (re)analyzovat snadno.

Na druhé straně se zdá, že následující principy G&B vydržely zkoušku času a poskytují dobrý základ pro další výzkum v oblasti formální gramatiky: (a) koncepce teorie pádů; (b) pokroky v pojetí struktury funkčních kategorií; (c) princip omezeného pohybu hlavy, aspoň sám o sobě; (d) sjednocení teorie pohybu a vázání; (e) nějaká forma subjacence, s teorií ohraničení pro vysvětlení jevů zahrnujících syntaktické ostrovy.

Na počátku 90. let se objevily první Chomského kapitoly ↗minimalistického programu a nemotivované transformace užívané v G&B byly ve většině dobových studií nahrazeny koncepcí checking features, typickou pro minimalismus. Pro mnohé společné rysy se raná fáze minimalismu spolu s teorií G&B nazývají souhrnně jako ↗teorie principů a parametrů. Toto přechodné období vystihují studie jako ✍Cowper(ová) (1992), ✍Haegeman(ová) (1991), ✍Hornstein (1995), ✍Lasnik & Uriagereka (1988), ✍Radford (1988), ✍Radford (2004), ✍von Stechow & Sternefeld (1988), ✍Stabler (1992), ✍Veselovská (1995), ✍Veselovská (2001) n. ✍Webelhuth (ed.) (1995).