↗Gestika provázející mluvený projev. G. je přirozenou součástí promlouvání, takže ji řada badatelů zkoumá nikoliv jako průvodní n. doplňkový jev, ale jako nedílnou součást mluvené jazykové interakce. Argumenty pro tento přístup lze nalézt na straně produkční i recepční: (a) akvizice jazyka a gestiky probíhá u dětí paralelně, přičemž k propojení obou systémů dochází mezi třetím a pátým rokem věku, kdy děti začínají při mluvení gestikulovat (✍McNeill, 1992:295–328), (b) spontánní g. pozorujeme nejen u osob, které jsou během rozhovoru ve vizuálním kontaktu, ale i u osob, které spolu hovoří po telefonu (✍Bavelas(ová) & Gerwing(ová) ad., 2008), (c) spontánně gestikulují dokonce i lidé, kteří jsou od narození nevidomí (✍Goldin-Meadow(ová), 1999:427), (d) podle experimentálních studií zaměřených na recepci usnadňuje g. porozumění a může vést i k přesnější interpretaci promluvy (srov. ✍Kendon, 1994:177–182), (e) experimentální studie rovněž ukazují, že recipienti mají přirozený sklon integrovat informace získané z verbální složky s informacemi získanými z g. (✍McNeill, 1992:134–144), (f) výzkumy interakcí v přirozeném prostředí prokázaly, že g. může sehrát klíčovou roli při konstrukci i interpretaci promluvy a může významně ovlivnit interakční průběh (✍Kendon, 2004; ✍Streeck, 2009a; srov. ✍Kendon, 1994:187–192). V psycholingvistických a kognitivně orientovaných studiích se pro řeč a g. předpokládá společná mentální báze. ✍McNeill (1992), ✍McNeill (2005) zformuloval hypotézu o postupné genezi promluvy z tzv. „vývojového bodu“ (growth point), tj. „minimální myšlenkové jednotky [v mysli] mluvčího, která se může rozvinout do podoby úplné promluvy společně s gestem“ (✍McNeill, 1992:220). Tato minimální myšlenková jednotka má kromě pragmatického rozměru také rozměr jazykový a obrazově-konceptuální a na výsledné promluvě se podílí jak jazyk, tak gestika. Podle McNeilla se „vývojový bod“ vyznačuje nejvyšším stupněm ↗výpovědní dynamičnosti a v realizované promluvě je indikován právě gestem, resp. jeho vrcholovou fází (viz ↗gesto). Na druhou stranu je zjevné, že jazyk a g. jsou ze sémiotického a komunikačního hlediska nesouměřitelné. ✍Streeck (2009a), ✍Streeck (2009b) připomíná, že na rozdíl od jazyka není pro osvojování g. rozhodující jen interakce s dalšími lidmi, ale také interakce s neživými předměty a věcmi a získávání zkušeností s jejich vytvářením a používáním, neboť tyto zkušenosti pak vstupují do gestikulačních vzorců.

Komunikativní hodnota g. je ve srovnání s verbální složkou značně proměnlivá. G. může být významově vágní i významově specifická; může sloužit jak záměrné komunikaci, tak bezděčné expresi; je zčásti konvencionalizovaná a zčásti improvizovaná, zčásti automatizovaná a zčásti kreativní a gestikulující mluvčí si často neuvědomují, jak a proč gestikulují. G. je komunikativní zřídkakdy ve smyslu záměrného a kontrolovaného předávání určitého sdělení, spíše je komunikativní v širokém smyslu tohoto slova (ve smyslu axiomu „nelze nekomunikovat“, viz ✍Watzlawick & Beavin Bavelasová ad., 2011:54).

Kromě komunikativní/informativní hodnoty má g. také význam pro interakční průběh. Spolu s jazykovými a prozodickými prostředky se g. podílí na konstruování ↗repliky. Mluvčí dokáže prostřednictvím g. viditelně projektovat zahájení, konec n. pokračování repliky (✍Streeck, 2009b; viz ↗projektivita v rozhovoru). Toto projektování má dopad na střídání replik/mluvčích v rozhovoru. G. se uplatňuje i přímo při udílení slova (výběru mluvčího), např. ukázáním.

Pro různé kontexty si lidé osvojují různé gestické praktiky. Habitualizovanou podobu má g. v orálních ↗komunikačních žánrech: např. v politických projevech užívají mluvčí převážně ↗pragmatická gesta a jen výjimečně gesta jiného druhu (✍Streeck, 2008).

Výzkumnou oblast g. lze podle ✍Streecka (2009a), ✍Streecka (2013) adekvátně rozčlenit na základě konfigurace vztahů mezi g., mluveným projevem, komunikačním prostředím a komunikujícími osobami. Streeck rozlišuje šest konfiguračních typů neboli „gestických ekologií“, které charakterizuje prostřednictvím úkolů, jež v ekologii komunikační situace připadají na g.:

(1) Interpretování/strukturování světa v manuálním dosahu. Úkolem g. je strukturovat vnímání bezprostředního okolí, vyznačovat nebo analyzovat relevantní struktury prostředí, zviditelňovat neviditelné vlastnosti věcí apod. V této gestické ekologii se primárně uplatňují ↗gesta ukazovací. Typickým případem je g. při práci. ✍Streeck (2009a) popsal řadu gestických postupů v této gestické ekologii, např. kopírování tvaru předmětu pohybem ruky, vyznačování struktury předmětu nebo jednotlivých částí předmětu, demonstrativní zkoumání vlastností předmětu, gestické „rozšiřování reality“, tj. přidávání další významové vrstvy k viděnému objektu pomocí gesta.

(2) Interpretování/strukturování světa ve vizuálním dosahu. Tato gestická ekologie je podobná předešlé. Rozdíl je v tom, že relevantní struktury prostředí, na které gestikulující osoba ukazuje, jsou mimo dosah rukou. Úkolem g. je strukturovat vizuální pole komunikantů, zaměřit jejich pozornost na vzdálený objekt nebo lokalitu, koordinovat jejich orientaci v prostoru, synchronizovat jejich pohled apod. Také zde se primárně uplatňují ↗gesta ukazovací. ✍Streeck (2009a) popsal různé způsoby gestického anotování objektů v krajině, např. ukazování ukazováčkem na vzdálený objekt vs. ukazování celou rukou na vzdálenou oblast.

(3) Zobrazování světa. Úkolem g. je zobrazovat/evokovat objekty, osoby či děje v aktuální komunikační situaci nedostupné. Je to jediná gestická ekologie, ve které se gestikulující osoba dívá na své ruce. Pohledem mluvčí ukazuje na své ruce jako na místo, které je v dané chvíli informačně relevantní. Zároveň upozorňuje na gestikulující ruce zpravidla i verbálně pomocí deiktických výrazů tak, takhle, takový aj. (↗deixe). V této gestické ekologii se primárně uplatňují ↗gesta zobrazovací. ✍Streeck (2009a) popsal řadu gestických postupů v této gestické ekologii, např. modelování myšleného objektu, evokování terénu/krajiny, uchopování imaginárních předmětů.

(4) Myšlení pomocí rukou. Tato gestická ekologie je podobná předešlé. Na rozdíl od ní ale nespočívá zrak mluvčího na gestikulujících rukou; g. probíhá jakoby v pozadí a mluvčí si ji často ani příliš neuvědomují. Úkolem g. je podílet se na konceptualizaci předmětu řeči, znázorňovat abstraktní pojmy apod. V této gestické ekologii se primárně uplatňují ↗gesta konceptuální.

(5) Znázorňování komunikačního jednání. Úkolem g. je strukturovat proces mluvení/interakce, vyznačovat syntaktické celky, interakční a promluvové jednotky, mluvní akty apod. V této gestické ekologii se primárně uplatňují ↗gesta pragmatická.

(6) Strukturování a zprostředkovávání transakcí. Tato gestická ekologie je podobná předešlé. Také zde je g. zaměřena na komunikační proces, ale na rozdíl od předešlého typu nikoli na vlastní komunikační jednání, ale na komunikační jednání druhých. Úkolem g. je řídit interakci, vyžadovat od druhých určité jednání, zamezit určitému jednání apod. Také v této gestické ekologii se primárně uplatňují ↗gesta pragmatická.

Těchto šest způsobů začlenění g. do procesu komunikování se může v konkrétních případech překrývat. Streeckova typologie gestických ekologií má kromě heuristické hodnoty (✍Streeck, 2009a:11) také hodnotu popisnou: v každé z uvedených gestických ekologií lze identifikovat sadu gestických praktik, které se v ní na základě plnění komunikačního úkolu ustavily (✍Streeck, 2013:680).

Viz též ↗gestika, ↗gesto, ↗konceptuální gesto, ↗pragmatické gesto, ↗symbolické gesto, ↗ukazovací gesto, ↗zobrazovací gesto, ↗multimodální komunikace, ↗tělo v komunikaci.