Pohyb ruky nebo rukou (příp. dalších částí těla) s komunikační funkcí. G. bývá součástí mluvené ↗jazykové interakce, v jejímž rámci jednak dotváří (s různou mírou významnosti) smysl promluvy, jednak se podílí na organizaci interakce (viz ↗gestikulace). G. založené na vysoké míře konvenčnosti může vystupovat také samostatně a tvořit autonomní gestickou promluvu jako alternativa k promluvě verbální (viz ↗symbolické gesto).

G. lidé produkují v gestickém prostoru (gesture space), jehož centrum se u dospělého člověka nachází v nehlubokém prostoru před trupem, a periferie pak ve větší vzdálenosti od těla (✍McNeill, 1992). ✍McNeill (1992) zjistil na základě experimentálního výzkumu vyprávění sedících osob, že různé typy g. zaujímají v gestickém prostoru různé místo (např. ↗konceptuální g. jsou zpravidla tvořena v centru gestického prostoru, ↗ukazovací g. zasahují často do periferního prostoru). Při vytváření ↗zobrazovacích g. se gestický prostor může stát imaginárním prostorem, do něhož gestikulující osoba projektuje objekty a děje (srov. ✍Streeck, 2009). Obecně platí, že gestický prostor vytváří dospělý jedinec svými g. vždy s ohledem na adresáta; gestický prostor je de facto podmnožinou interakčního prostoru, který se v zaměřené interakci (✍Goffman, 1963) utváří mezi těly komunikujících osob (viz ↗tělo v komunikaci). U malých dětí splývá ještě gestický prostor s prostorem pro jednání: ✍McNeill (1992:303–310) rozebírá např. případy, kdy g. dvouapůlletého dítěte překračují hranice participačního rámce tím, že dítě své g. zatahuje do prostoru za zády a za svým g. se otáčí, nebo tím, že kvůli realizaci g. odchází z místa, kde s někým komunikuje, na místo jiné.

V produkci g. můžeme podle ✍Kendona (2004:111) (srov. též ✍McNeill, 1992:83) rozeznat několik fází:

(1) klidová poloha: ruka je v odpočinkové poloze mimo gestický prostor;

(2) přípravná fáze (preparation): ruka opouští klidovou polohu a směřuje k místu realizace vrcholové fáze;

(3) vrcholová fáze (stroke): ruka provádí pohyb, který je zřetelně spojen s nejvyšším stupněm úsilí; ruka se přitom zpravidla vytvaruje do určité figury (hand shape); tato fáze je nositelkou významu g.;

(4) retrakční fáze (retraction/recovery): ruka se vrací do klidové polohy.

Před vrcholovou fází n. po ní se může objevit tzv. držení (hold), tj. ruka se zastaví v pohybu, aniž by se stáhla z gestického prostoru. Předvrcholové držení (pre-stroke hold) slouží k pozdržení vrcholové fáze, zpravidla kvůli synchronizaci g. s příslušným verbálním úsekem. Povrcholové držení (post-stroke hold) slouží zpravidla k prolongaci významu neseného vrcholovou fází g.

Celkový pohyb ruky od chvíle, kdy ruka opustí klidovou polohu, až do chvíle, kdy se do klidové polohy vrátí, nazývá ✍Kendon (2004:111) gestovou jednotkou (gesture unit). Gestová jednotka obsahuje minimálně jednu gestovou frázi (gesture phrase). Gestovou frázi tvoří přípravná a vrcholová fáze g.vč. případného předvrcholového a/nebo povrcholového držení. Jedna gestová jednotka může obsahovat i několik gestových frází.

G. lze klasifikovat podle řady kritérií (k dějinám klasifikace g. srov. zejm. ✍Kendon, 2004:84–107; k současným klasifikačním systémům srov. ✍Bohle, 2014). K nejrozšířenějším typům g. patří: ↗konceptuální gesta, ↗pragmatická gesta, ↗symbolická gesta, ↗ukazovací gesta a ↗zobrazovací gesta. Viz též ↗gestika, ↗gestikulace, ↗multimodální komunikace, ↗tělo v komunikaci.