Formální charakteristika rozhovoru jako celku z hlediska jeho části úvodní, střední a koncové. Pojem ↗konverzační analýzy. Jde o takovou charakteristiku rozhovoru, která není vázána na specifický žánr rozhovoru, ani na jeho specifičnost tematickou. Z tohoto hlediska jde o analýzu toho, jak jsou rozhovory obecně zahajovány, ukončovány a jak probíhá jejich část střední. Pro etnometodologickou konverzační analýzu (viz ↗etnometodologie) to znamená zabývat se tím, jakými metodami (resp. organizačními formami rozhovoru) uvádějí mluvčí do chodu mechanismus ↗střídání replik mluvčích a jak jeho fungování ukončují, popř. pozastavují a znovu zahajují.

K zahájení rozhovoru mluvčí typicky používají ↗párovou sekvenci „zavolání‑odpověď“ (summons‑answer), jíž testují samu možnost komunikace („zavolání“ má funkci upoutání pozornosti, a proto může být také nazýváno „upoutávka“). Po této sekvenci typicky následuje uvedení důvodu, proč byla komunikace zahájena, a mechanismus střídání replik mluvčích je v chodu. Např.:

Testování možnosti komunikace má v některých jazycích, jako je č., i svůj morfologický prostředek – ↗vokativ. Zavolání, resp. upoutávka, je však jednáním, které nemusí být vyjádřeno verbálně. Možnost komunikace testují mluvčí např. vyzváněním telefonu n. zaklepáním na dveře. Upoutávka navozuje normativní očekávání odpovědi, a tak jako v případě jiných párových sekvencí platí i zde to, že nepřítomnost druhého členu páru, tedy odpovědi, je mluvčím, který upoutávku zformuloval, specificky interpretována: nejen obecně jako nemožnost komunikace, ale např. – v případě telefonování na pevnou linku – jako „volaný není doma“ n. „volaný nebere telefon“ n. – v případě běžného rozhovoru – „oslovený mě neslyší“ n. „oslovený mě nechce slyšet“ apod. Vlastní průběh rozhovoru (střední část) lze popsat jako uplatňování pravidel mechanismu ↗střídání replik mluvčích (ne tedy jen pravidla prvního, které organizuje i zahájení a ukončení rozhovoru). Účinnost tohoto mechanismu je třeba někdy pozastavit – např. proto, aby mluvčí mohl vyprávět nějakou příhodu. Přesněji řečeno, jde o to, aby potenciální vypravěč pozastavil platnost druhého pravidla mechanismu střídání replik mluvčích, neboť jinak by stěží mohl sdělit něco obsáhlejšího – na každém místě relevantním z hlediska vystřídání mluvčích (tj. po ukončení každého významového, resp. intonačního celku) by se vystavoval riziku, že bude soupeřit o verbální aktivitu se svými komunikačními partnery. Pozastavení mechanismu střídání replik dosahují mluvčí pomocí ↗presekvence, která avizuje následující sdělení (např. „V Jičíně se mi stala náramná věc.“). Tak jako jiné presekvence i tento typ presekvencí (presekvence oznamovací) testuje, zda jsou vhodné okolnosti k provedení vlastního jednání, tj. sdělení, oznámení, vyprávění anekdoty apod. Základní podmínkou, která se testuje, je novost potenciálního sdělení, resp. zájem o něj. Pozastavení mechanismu střídání mluvčích probíhá tedy ve spolupráci aktuálního mluvčího s komunikačním partnerem. Viz následující sekvenci:

Z faktoru spolupráce plyne, že jestliže mluvčí chce něco vyprávět, neznamená to ještě, že to vyprávět bude. Viz např.:

Účinnost mechanismu střídání replik mluvčích se obnovuje v okamžiku, kdy účastníci rozhovoru rozpoznají konec sdělení či vyprávění. I konce vyprávění a reakce na ně mají typické průběhy, v případě anekdoty jsou to: pointa – smích – hodnocení. Blížící se závěr rozhovoru je charakterizován řadou významových rysů (např. poukazováním na některé informace z úvodu rozhovoru a obecně opakováním informací). K vlastnímu uzavření rozhovoru mluvčí typicky užívají sekvenci čtyř replik. Např.:

Tato sekvence se skládá ze dvou párových sekvencí: v samém závěru je to sekvence „pozdrav – pozdrav“ a před ní se nachází tzv. předzávěrová sekvence (pre‑closing sequence).

Předzávěrová sekvence se skládá z výrazů, které už nepřispívají k rozvíjení probíraných témat. Uvedením prvního členu této sekvence („Dobře“, nebo „Tak jo“ apod.) dává mluvčí najevo, že je připraven ukončit rozhovor, jinak řečeno, testuje možnost ukončení rozhovoru. Jeho komunikační partner nyní buď uvede druhý člen této sekvence („Dobře“, n. „Tak jo“ apod.) a dá tím najevo také svou připravenost k ukončení rozhovoru, nebo zavede do rozhovoru další téma. Předzávěrová sekvence je tedy prostředek, jímž se zajišťuje to, že oba mluvčí řeknou v rozhovoru vše, co chtěli říct. Nastane‑li první případ (tj. nové téma není zavedeno), následují pozdravy a vlastní konec rozhovoru. Nastane‑li druhý případ, bude se po vyčerpání nově zavedeného tématu opakovat pokus o úplnou realizaci uvedené sekvence čtyř replik, a to tak dlouho, dokud oba mluvčí ve vzájemné spolupráci nedospějí k vlastnímu konci rozhovoru. I uzavření rozhovoru, podobně jako organizace jiných fází a úseků rozhovoru, je výsledkem kooperativní činnosti, která se děje s ohledem na komunikačního partnera.