Meziřádkový morfematický překlad (Interlinear Morphemic Translation); překlad úryvku textu z jistého objektového jazyka, zejm. příkladu v jazykovědné studii, do jistého metajazyka, přičemž se strukturace původního textu do morfémů a jejich lineární uspořádání zachovávají i v metajazykovém překladu. Objektový jazyk je jazyk, ze kterého pochází analyzovaný úryvek textu; metajazyk je jazyk lingvistického popisu (v praxi se nejčastěji jedná o angl.), jehož součástí je glosovaný příklad. Glosy se skládají (a) z morfémů/kmenů metajazyků, (b) z gramatických značek čerpaných z předem definovaného repertoáru, (c) ze symbolů označujících hranice mezi morfémy, resp. oddělujících hodnoty uváděné v značkách (✍Lehmann, 2004). Text v objektovém jaz. se glosuje tak, že se každému morfému objektového jaz. vyskytujícímu se v glosovaném úryvku přiřazuje buď morfém ze zvoleného metajazyka, n. značka, která identifikuje hodnotu gramatických rysů příslušného morfému v objektovém jaz. (✍Lehmann, 1982). Prioritu má jednoznačná identifikace morfémů v glosovaném úryvku textu, srozumitelnost glosy v rámci zvoleného metajazyka jako prostředku běžné komunikace je oproti tomu druhořadá. Případně může být glosovaný úryvek textu dodatečně opatřen idiomatickým překladem do zvoleného metajazyka. Ve standardním případě zaujímá glosovaný úryvek textu a glosy tedy tři řádky: (a) glosovaný text v objektovém jazyce, (b) glosy v metajazyce (tj. glosování), (c) idiomatický překlad do metajazyka. G. se používá vždy tehdy, je‑li považováno za důležité, aby čtenář přesně pochopil gramatické členění glosovaného úryvku textu. Implicitně se přitom předpokládá, že čtenář toho nebude schopen, když bude mít k dispozici jen idiomatický překlad. Prototypickým místem pro g. je proto odborný text, který se (a) zabývá gramatickými vlastnostmi analyzovaného objektového jazyka a který se (b) neobrací výlučně na odborníky specializované na tento jazyk. V důsledku snahy o standardizaci pravidel g. pro účely lingvistického popisu vznikla tzv. Lipská pravidla glosování (✍Comrie & Haspelmath ad., 2008), která jsou řadou zahraničních důležitých lingvistických časopisů a nakladatelství přijata za závazná. Pravidla g. jsou k dispozici na stránkách http://www.eva.mpg.de/lingua/; ve zkrácené podobě jsou uvedena zde:

Příklady g., kde objektovým jaz. je čeština a metajazykem angličtina, jsou uvedeny v (1) a (2):

(2)	Včera	jsem	se	mu	konečně	omluvil
	Yesterday	AUX.1sg	REFL.ACC	him.DAT	finally	apologize
	‘Yesterday I finally apologized to him’

Fried(ová), cit. podle ✍Frankse & Holloway King(ové) (2000:98)

Na příkladech (1) a (2) lze demonstrovat některé běžné problémy, které se často vyskytují při glosování úryvků textu z č.

(a) Substantivum dopis je v daném kontextu v akuzativu singuláru, neobsahuje však vydělitelný segment, kterému by bylo možné tyto rysy přiřadit. Nesprávné by bylo glosovat dopis jako [letter‑ACC.SG], protože v tomto případě by dvěma elementům v řádku glosování (odděleným pomlčkou) odpovídal jen jeden element v řádku objektového jaz. Jednalo by se o porušení pravidla (2). Má‑li být ACC.SG vydělen jako samostatný morfém, je třeba zavést odpovídající morfematickou jednotku i na řádku objektového jaz., tj. uvést český příklad ve formě dopis‑Ø. Řešení zvolené podle pravidla (6) v příkladu (1) má výhodu, že nepřetěžuje text z objektového jaz. analytickými symboly. Rovná se analýze, která řadí slovní formu dopis do paradigmatu jako formu akuzativu, aniž by byl pád v morfologické struktuře vyjádřen (srov. ✍Lehmann, 1982, pro obdobný příklad z latiny).

(b) Negace ve formách nikdy a nenapíše musí být glosována dvěma různými značkami, pokud analýza je taková, že ni‑ a ne‑ jsou dva různé morfémy; použití stejné značky by naopak říkalo, že jde o dva alomorfy jednoho a téhož morfému.

(c) Ačkoliv by mělo glosování být maximálně neutrální vůči různým teoretickým přístupům, nelze se v jistých případech vyhnout i kontroverzním rozhodnutím. Tak je v (1) slovní forma píše segmentována a glosována podle analýzy v tradiční české gramatice (např. ✍Havránek & Jedlička, 1996:117, 121). Podle analýzy podané v ✍MČ 2 (1986:411) by bylo naopak třeba formu píše segmentovat a glosovat následovně: píš‑e‑Ø [write‑CONN‑3sg] (CONN pro „konektém“, ✍Lehmann, 1982:210).

(d) Nejzávažnější problém v (1) působí element ‑to ve slovní formě tento. Podle ✍MČ 1 (1986:513) se jedná o postfix. Kategorie „postfix“ ovšem není přípustnou značkou při glosování, protože glosy uvádějí hodnotu gramatické kategorie glosovaných elementů, nikoliv jejich kategoriální příslušnost. Ze stejného důvodu se prefix ve slovní formě nenapíše neglosuje jako PREF (prefix), nýbrž jako PFV (perfektivní), čímž glosa identifikuje hodnotu kategorie vidu. Rovněž je vyloučeno glosovat ‑to stejnou značkou jako ten, tedy jako DEM (demonstrativum), protože identická značka by podle principu jednoznačné identifikace implikovala, že se v obou případech jedná o stejný element. Tomu tak zřejmě není, protože ten vyjadřuje hodnotu kategorií čísla, pádu a rodu (srov. tomu), to nikoliv (srov. *tomutomu). Řešení zvolené v (1) je předběžné a: identifikuje ‑to jako čistě formální element bez významu a funkce (Ø). Pokud není účelem analýzy daný prvek, je takové řešení v glosování ovšem dovoleno.

(e) V příkladu (2) se vyskytují klitika jsem, se a mu. Notační varianta při zachycení č. materiálu by byla spojit klitika s jejich hostem pomocí znaku „=“; řešení v (2) oproti tomu respektuje č. pravopis, podle kterého se klitika píšou jako oddělená slova. Segmentace pomocí znaku „=“ je ovšem namístě vždy tehdy, neposkytuje‑li pravopis informace o členění příslušných forem, např. v případě kratší varianty préteritálního auxiliáru 2sg (Kde=s byla?).

(f) Příklad (2) rovněž ilustruje, že rozsah morfematické segmentace materiálu z objektového jaz. a jeho glosování závisí na konkrétním účelu publikace, ve které se glosované příklady uvádějí. Příklad (2) je převzat z monografie o klitikách; morfologická struktura jiných slovních forem není tedy v centru pozornosti autora, a není proto znázorněna členícími znaky, ani opatřena morfologickými značkami (srov. formu omluvil, která je glosována jako celek pomocí lexému z metajazyka).

Součástí Lipských pravidel glosování je rovněž základní repertoár gramatických značek, který se chápe ovšem nikoliv jako definitivní, nýbrž jako prozatímní návrh, který je otevřen modifikacím a rozšířením podle potřeby toho kterého autora. O sestavení univerzálně platného repertoáru gramatických rysů se pokouší Morfologická skupina na Univerzitě v Surrey (http://www.features.surrey.ac.uk/) (✍Corbett, 2010). Pro specifické účely (např. pro přesnou dokumentaci ohrožených jaz. bez ustáleného pravopisu) a specifické jazyky (např. pro jaz. s morfematicky relevantními tonálními protiklady n. s nestandardními grafickými systémy) jsou navrženy složitější systémy g. pracující s více než dvěma rovinami meziřádkového glosování (✍Lieb & Drude, 2000; ✍Schultze-Berndt(ová), 2006; ✍McGill, 2007; ✍Di Biase-Dyson(ová) & Kammerzell ad., 2009). Za specifický druh glosování lze považovat i morfologickou anotaci (↗tagování) elektronických korpusů (✍Kocek & Kopřivová ad., 2000).