Řecky doslova „zrození jazyka“; nerozvinula se ve svébytnou lingvistickou disciplínu, ačkoliv (n. právě proto, že) předmětem jejího zájmu jsou odpovědi na takové fundamentální otázky jako: (a) Kdy a za jakých okolností se objevuje fenomén lidské řeči? (b) Vzniká na jediném místě (monogeneze), n. nezávisle na více místech (polygeneze)? Úvahy o původu jazyka sahají do starověku. Např. bible jednoznačně vychází z koncepce monogeneze (Genesis 9–11). Hérodotos (II, 2) popsal „experiment“ egyptského faraona Psamméticha, který určil, že nejstarším jaz. měli hovořit Frygové. Platón v dialogu Kratylos nechal Sokrata nejprve zdůvodnit a poté odmítnout tzv. onomatopoetickou hypotézu původu jaz. Moderní řešení glottogonických otázek se muselo nejprve vyrovnat s biblickým dogmatem o monogenezi a následnou, stejně apriorní tezí o jazykové polygenezi. Tu však historickosrovnávací jazykověda (viz ↗historickosrovnávací metoda) nemůže dokázat, neboť pracuje pouze s tzv. pozitivními důkazy. Monogenezi všech jazyků na úrovni jazykovědy poč. 20. stol. se pokusil prokázat ✍Trombetti (1905). Metodou masové komparace na něj navázala škola Greenberga (✍Greenberg, 1963; ✍Greenberg, 1971; ✍Greenberg, 1987; ✍Greenberg, 2000 a jeho žák ✍Ruhlen, 1987; ✍Ruhlen, 1994). O korelaci s jejich závěry se pokusil genetik Cavalli-Sforza; viz ✍Cavalli-Sforza & Menozzi ad. (1994), ✍Cavalli-Sforza & Cavalli-Sforza ad. (1995). Cestou aplikace metod ověřených v klasické indoevropeistice se vydala tzv. moskevská škola. Nejprve v 60. – 70. letech 20. stol. ✍Illič-Svityč (1971) a ✍Dolgopolskij (1964), souhrnně ✍Dolgopolsky (2008), rehabilitovali tzv. ↗nostratickou hypotézu H. Pedersena, která předpokládá společný prajazyk pro ↗jazyky indoevropské, uralské, altajské, kartvelské, hamitosemitské aj. Od 80. let 20. stol. shromažďují ✍Starostin (1984), souhrnně ✍Starostin (2007), ✍Bengtson (2008) a jiní, důkazy pro tzv. sino-kavkazskou hypotézu, která předpokládá vzdálenou příbuznost jazyků severokavkazských, jenisejských, sinotibetských, nadene, plus některých izolovaných jako baskičtiny, sumerštiny, burušaski. Další obdobné jazykové velekmeny se rýsují: v subsaharské Africe kongo-saharský a khoisanský, v jv. Asii austrijský, v Melanésii indopacifický; vlastní jednotky zřejmě představují i původní jazyky Austrálie a obou Amerik. Jakékoliv úvahy o ještě hlubší příbuznosti jsou předčasné, ačkoliv legitimní (viz ✍Starostin, 2015). Genetická analýza zejména nukleových kyselin svědčí o jednotném původu moderního člověka ze sv. Afriky z doby asi před 190–130 tis. lety (✍Cavalli-Sforza & Cavalli-Sforza, 1995). Změny spojené s tímto evolučním skokem zjevně odstartovaly i vývoj jazyka vedoucí až k jeho moderním formám.