Pojem z oblasti výstavby textu, jeho soudržnosti, ↗koheze, vystihující způsob a stupeň návaznosti mezi ↗textovými jednotkami (základními i vyššími); termín používaný hlavně ✍Mistríkem (1968), ✍Mistríkem (1997) aj. Slovo „glutinace“ (z lat.) znamená ʽslepení, slepováníʼ, tj. to, jak je začátek následující jednotky „nalepen“ na konec jednotky předchozí. Podle Mistríka záleží na povaze iniciálových výrazů, které stojí na začátku následující jednotky a více nebo méně ji „přilepují“ k jednotce předchozí, mají tedy funkci glutinačních prostředků. Výrazně a odlišně ji plní zvláště některé větné členy či slovní druhy; podle větněčlenské či slovnědruhové příslušnosti iniciálového výrazu textové jednotky Mistrík rozlišil pět stupňů glutinace. Minimální, nulový stupeň připisuje jednotkám, jež začínají podmětem; takový začátek obvykle zavádí do textu nové téma, nový motiv n. nový subjekt: Ten poslední zápas bude pro Spartu těžký. Plzeň je jejím největším konkurentem. (do té doby se mluvilo o Spartě). Vyšší, první stupeň g. vykazují jednotky začínající předmětem: Ten poslední zápas bude pro Spartu těžký. Její hráče pronásledují četná zranění. U druhého stupně stojí na začátku příslovečné (okolnostní) určení: Ten poslední zápas bude pro hráče Sparty těžký. Celý týden se na něj soustředěně připravují. Třetí stupeň už představuje těsnou návaznost jednotek, iniciálovým výrazem je přísudkové sloveso: Ten poslední zápas bude pro hráče Sparty těžký. Připravují se na něj jako dosud nikdy. A při nejvyšším, čtvrtém stupni g. zajišťuje návaznost ↗konektor, spojovací výraz (obě jednotky jsou pak spojeny skoro tak těsně jako věty v souvětí): Ten poslední zápas bude pro hráče Sparty těžký. Vždyť jim může zajistit účast v Lize mistrů. ✍Jelínek (1970) uznává význam Mistríkových „kontextových druhů slov“ v iniciální pozici pro soudržnost textu, není však přesvědčen o správnosti jeho stupnice.

Uplatnění g. prostředků vyjadřujících různou míru textové návaznosti Mistrík nesleduje jen na úrovni výpovědí, ale i vyšších, několikavýpovědních textových jednotek, tj. ↗odstavců (v psaném textu). ✍Bečka (1992:392–403) uvádí odstavce do vztahu k tzv. tematickým úsekům, ✍Hrbáček (1994:73–81) k tzv. výpovědním blokům, resp. promluvovým úsekům; oba rovněž sledují návaznost těchto jednotek a hloubku (výraznost) předělů mezi nimi. Bečka rozlišuje přechody ostré, event. prudké (odpovídají Mistríkovým nízkým stupňům g.), a přechody měkké, event. splývavé (odpovídají vysokým stupňům g.). ✍Křístek (2002), ✍Křístek (2005) při rozboru kompozice a tematické výstavby románového cyklu K. Poláčka sleduje i g. začátků kapitol.

Zjišťování míry g. textových jednotek má tedy i relevanci stylistickou, může přispívat k diferenciaci slohových postupů a textových typů; i když lze s ✍Jelínkem (1970) pochybovat o Mistríkově tvrzení, že nejsilnější g. se vyznačuje slohový postup informační, méně je glutinován postup popisný, ještě méně výkladový a nejnižší g. vykazuje postup vyprávěcí. ✍Křístek (2005) pokládá za důležité rozlišovat g. pásma vypravěče a pásma postav ve výstavbě uměleckého textu.

Rozdíly v návaznosti textových jednotek vyjadřované hodnotami g. lze uplatnit i při diferenciaci textové výstavby projevů mluvených a psaných; Mistrík k tomu směřuje tvrzením, že při vyšším tempu řeči g. stoupá a že míra g. je ovlivňována i expresivností a subjektivitou projevu. G. v projevech mluvených a psaných má odlišné vlastnosti a specifické prostředky (✍Hoffmannová & Mikulová, 2011; ✍Hoffmannová, 2012; v tomto případě jde o širší pojetí g.). Ve strukturně vyhraněnějším, více uspořádaném psaném projevu, jsou přechody mezi jednotkami „ostřejší“; v mluveném projevu jsou „měkčí“, více vyplněné množstvím ↗konektorů, zájmen, vycpávek, výrazů s neurčitou sémantikou, nadbytečně vyjádřených podmětů aj. Jednotky jsou více „poslepované“, až vzniká málo členěný řečový proud. Srov. (a) psaný projev: Dobře jsme si rozuměli. S druhou ženou jsme dost lyžovali. Já jsem kdysi jezdil i závodně. Žena lyžovala taky ráda. Jezdili jsme do Tater… (b) mluvený projev: teda jo dobře sme si rozuměli / my sme jako teda s tou druhou ženou dost lyžovali / teda já sem kdysi jezdil i závodně / vona žena ty lyže měla taky ráda / tak sme jako jezdili do těch Tater… Neznamená to ovšem, že by psané texty byly méně kohezní; na jejich soudržnosti má podíl syntaktická propracovanost, kondenzovanost, slovosled uspořádaný v souladu s principy ↗aktuálního členění.