Druh jazykové změny, v jejímž důsledku lexikální jednotky získávají v jistých kontextech gramatické funkce, resp. gramatické jednotky nové gramatické funkce (✍Hopper & Traugott(ová), 2003:1). Termín g. vytvořil ✍Meillet (1912), do širšího oběhu se v lingvistice ale dostal až po publikování vlivné studie ✍Lehmanna (1992), další, rozšířená vydání např. ✍Lehmann (2002). Teorie g. popisuje a vysvětluje, jaký vzájemný vztah mají různé gramatické jednotky, jak vzniká systematická ↗polysémie a proč jisté jazykové formy mají zároveň jak lexikální, tak i gramatickou funkci (✍Heine & Kuteva, 2002). Tak č. sloveso dát je polysémní; původně bylo používáno jen lexikálně jako ditranzitivní sloveso vyjadřující transfer, jako např. ve větě Helena dala Petrovi spoustu dárků (‘předávání předmětu’); Helena dala Petrovi na vědomí, že už ho nemiluje (‘předávání informace’) apod. V konstrukcích, v nichž je sloveso dát používáno s infinitivem dalšího slovesa, ztrácí však transferový význam a získává funkci markeru kauzativa, např. Helena dá Petra sledovat; viz ↗analytická kauzativní konstrukce. Dalším typickým příkladem je polysémie č. reflexivního zájmena se, které má funkci anaforického markeru, nejbližší původní funkci anaforického zájmena (Petr se holí), a funkce (a) markeru mediopasiva (Dům se staví), viz ↗mediopasivum; (b) markeru neurčenosti referentu personálního subjektu (Spalo se ve stanech); (c) markeru antikauzativa (Dveře se otvírají); viz ↗antikauzativum; (d) markeru deagentivizace (Petrovi se nechtělo učit matematiku); viz ↗reflexivní sloveso aj. Společným rysem (a)–(d) je podle ✍Grepla (1973) odsunutí agentu z pozice gramatického subjektu (viz ↗deagentizace), společným rysem všech se je (nezávisle na teorii) to, že jde o ↗klitiku.

Studium g. patří k nejvíce prosperujícím oblastem diachronní lingvistiky a dnes značně ovlivňuje formulování lingvistických teorií a vývoj lingvistického myšlení nejenom v kruzích orientujících se na jazykovou typologii, ale stále více i mezi lingvisty zabývajícími se jednotlivými jazyky n. jazykovými skupinami. Během 90. let 20. stol. byla g. zkoumána v rámci synchronní funkční gramatiky a jazykové typologie. Přibližně od roku 2000 lze rovněž zaregistrovat rostoucí zájem o g. ze strany generativisticky orientovaných lingvistů. Není však mnoho studií věnovaných slovanským jaz., z toho mála viz např. ✍Hansen (2001), ✍Ivanová (2009), ✍Wiemer (2011). Ještě méně studií se věnuje gramatikalizačním jevům v č., např. ✍von Waldenfels (2012), neboť většina jazykových změn v č. spadajících do oblasti g. byla zkoumána v teoretickém rámci tradiční deskriptivní lingvistiky, n. z pohledu funkčního strukturalismu.

Důležitý rys funkčně orientované teorie g. je holistické pojetí jazyka, tj. odmítnutí modulárního pohledu, typického pro chomskyánskou generativní teorii (tj. pojetí, ve kterém se jazyk skládá z uzavřených modulů, které spolu „komunikují“ přes rozhraní (interfaces)). Místo toho jsou různé aspekty jazykového systému (fonologie, morfologie, syntax) integrovány do většího celku zahrnujícího i sémantiku. Ačkoliv se důsledky g. často projevují na různých rovinách jazykové struktury, považují funkční lingvisté g. především za jev sémantické povahy (srov. ✍Hopper & Traugott(ová), 2003:76). O g. může tedy být řeč jen tehdy, projdou‑li jazykové jednotky sémanticky kategoriálním posunem. Vlivným modelem je v tomto ohledu model navržený ✍Lehmannem (2002), který se dívá na g. jako na nadřazený proces (macro‑process), který je uchopitelný na šesti aspektech paradigmatické a syntagmatické dimenze jazyka: “The weight of a sign, viewed paradigmatically, is its integrity, its substantial size, both on the semantic and phonological sides. Viewed syntagmatically, it is its structural scope, that is, the extent of the construction which it enters or helps to form. The cohesion of a sign with other signs in a paradigm will be called its paradigmaticity, that is, the degree to which it enters a paradigm, is integrated into it and dependent on it. The cohesion of a sign with other signs in a syntagm will be called its bondedness; this is the degree to which it depends on, or attaches to, such other signs. The paradigmatic variability of a sign is the possibility of using other signs in its stead or of omitting it altogether. The syntagmatic variability of a sign is the possibility of shifting it around in its construction” (✍Lehmann, 2002:110). Zmíněné parametry se projevují v šesti dílčích procesech (micro‑processes): eroze (= odbourávání fonologické struktury a sémantické vyblednutí), paradigmatizace (= integrace dotčených jednotek do těsně strukturovaného paradigmata), obligatorifikace (= jednotka rozšiřuje svou kompatibilitu s jinými jednotkami a její přítomnost ve struktuře se stává závaznou), kondenzace (= specializace dané jednotky na jistý konstrukční typ), koalescence (= jednotka má tendenci se pevně připojit k prvku, jenž modifikuje) a fixace slovosledu. Při bližším zkoumání se ne všechny procesy navržené Lehmannem potvrdily. To platí zejména o kondenzaci. Když se aplikují Lehmannovy parametry např. na vývoj minulého času v č., zjistí se, že auxiliár změnil svou funkci od původního markeru perfekta směrem k obecnému markeru minulosti. Jedná se o případ sémantického vyblednutí; forma prošla procesem odbourávání fonologické struktury: 3. os. sg. jest > je > Ø (stč. když jest syna porodila); auxiliár se vyvinul v klitiku a jeho větná pozice je z jeho klitičnosti odvozena; viz ↗préteritum ve starší češtině. Řada studií o g. ukázala, že pro uznání jisté jednotky za produkt g. není nutné, aby došlo ke změnám v rámci všech uvedených parametrů (viz ✍Hopper & Traugott(ová), 2003). G. pokračuje postupně a na každém stupni jsou účinné specifické micro‑procesy (viz např. ✍Heine, 1993; ✍Hopper & Traugott(ová), 2003). Poněvadž g. nemusí vždy dospět do závěrečného stadia, nýbrž může se „zaseknout“ (frozen) na jistém bodu vývoje (viz např. ✍Hansen, 2004), některé micro‑procesy nemusí probíhat vůbec. Sekundární procesy, jako např. fonologická eroze, vstupují do hry až v okamžiku, kdy g. dané jednotky začala (srov. proměna slovesa dát v marker kauzativa, která není doprovázena erozí).

Dalším důležitým aspektem funkčního pohledu na g. je rezignace na dichotomii diachronie a synchronie: uznává se důležitost diachronie jako vysvětlujícího faktoru v synchronní lingvistice (viz ✍Hopper & Traugott(ová), 2003). Řečeno jinými slovy, gramatikalizační teorie se opírá o panchronní přístup a vnímá jazyk jako dynamický systém, přičemž vychází z hypotézy, že diachronie se projevuje i v synchronii. Tvrdí se, že g. je univerzálním fenoménem.

(1) Jevy, které byly ve srovnávajících studiích identifikovány jako případy g., vykazují napříč jazyky pozoruhodné shody n. aspoň podobnost (srov. např. ✍Bybee(ová) & Perkins ad., 1994); např. modální slovesa vyjadřující nutnost jsou v mnoha jaz. odvozena od sloves vyjadřujících posesivnost (přináležitost) (č. mít, angl. have, šp. tenere atd.). Auxiliáry pro futurum jsou v mnoha jaz. odvozeny od sloves s modálním významem (angl. I will write a letter, chorvatsky Pisat ću pismo, srbsky Pisaću pismo).

(2) G. je konstituována několika univerzálními principy, např.:

(a) G. postupuje v jednom směru, tj. od konkrétních významů k abstraktním významům, ale nikdy obráceně (např. ✍Haspelmath, 1999; ✍Kortmann, 1999). Ačkoliv byly zjištěny i některé případy, kde vývoj postupuje obráceným směrem, tj. od abstraktního významu ke konkrétnímu významu (viz ✍Norde, 2009), takové případy jsou mnohem řidší než četné příklady potvrzující hypotézu jednosměrnosti (✍Newmeyer, 1998:275–276; ✍Haspelmath, 1999); jedním příkladem ↗degramatikalizace je možná č. modální sloveso muset, které v kontextech s negací v hovorové č. získalo nový lexikální, tedy nemodální význam ‘nemít v oblibě’, jako např. v typické větě Karla Gotta nemusím (✍Hansen & Nekula ad., 2011:248). Příklady tohoto typu daly podnět k diskusi o rozdílech mezi g., degramatikalizací a lexikalizací, tj. procesu vzniku nových jednotek prostřednictvím ztráty vnitřní formy; viz ✍Brinton & Traugott(ová) (2005) a ✍Himmelmann (2004). Jsou např. různé názory na to, zda je třeba analyzovat sekundární spojky (komplementizéry) (být > bud’) a sekundární předložky (blízko, kolem, vyjma) jako produkty g., n. zda se jedná spíše o lexikalizaci.

(b) Navrstvování různých forem (layering): často koexistuje více nespecifikovaných forem, které mají přibližně stejný význam (✍Hopper, 1996:230). Jedna z forem nakonec může v soutěži zvítězit. Např. v staré č. existovalo několik „kandidátů“ pro vyjádření futura nedokonavých sloves, nakonec zvítězila forma s auxiliárem bud‑ a infinitivem; viz ↗futurum ve starší češtině.

(c) Zachovávání části významu (persistence): často si výraz při procesu gramatikalizace zachovává některý rys/některé rysy jsoucí součástí jeho původního významu (✍Bybee(ová) & Perkins,1994:16). Např. č. modální sloveso mít si zachovává původní rys „vlastnění“, totiž ‘mít povinnost’.

(d) Tvarová defektivnost, např. deflektivizace (např. angl. modální slovesa nemají flexi: She can/*cans bite, č. reflexivum se v pozici akuzativu nemá akuz. flexi: Myje se), existence tzv. nulového morfu (např. č. preteritální auxiliár pro 3. os.: Petr 0/*je přišel × Petr *0/je smutný), unikátní flexe (např. flexi č. kondicionálového auxiliáru nemá žádná jiná struktura: Já by‑ch četl), ↗klitizace (např. č. reflexivum se: Petr se holí/*Petr holí se) aj.; viz ↗auxiliár, ↗spona, ↗deflektivizace.

Zatímco pro Lehmannův přístup ke g. pomocí různých parametrů je charakteristický morfocentristický pohled, současné vlivné směry v bádání zakotveném v teorii g. se více snaží integrovat do teorie g. formálně syntaktické aspekty lingvistické struktury, jako jsou např. závislostní vztahy, frázová struktura, slovosled n. ↗kontrola. Tento vývoj vedl ke značnému přiblížení ke ↗konstrukční gramatice; viz ✍Traugott(ová) (2003); ✍Noël (2007). Výchozím bodem je přitom pozorování, že se jedna a tatáž lexikální jednotka může vyvíjet různými směry a stát se základem různých gramatických markerů, v závislosti na syntaktickém okolí (polygramatikalizace). Podle ✍Lehmanna (1992:406) “[G]rammaticalization does not merely seize a word or morpheme […] but the whole construction formed by the syntagmatic relations of the elements in question”. Relevantním příkladem jsou různé gramatikalizační stezky č. slovesa mít, které původně tvoří tranzitivní konstrukci obsahující vlastníka (posesor), kódovaného nominální frází v nominativu, a vlastněný předmět (posesum), kódovaný nominální frází v akuzativu: [Já] jsem měl _NP[vlastní byt]. Další selekční možnosti slovesa mít vedou dvěma různými gramatikalizačními stezkami. Na jedné straně mít selektuje infinitivní VP. V této konstrukci se mít vyvinulo v marker ↗modality (nutnosti: Máš _VP[jít okamžitě domů!]), resp. ↗evidenciálnosti: Liberijec ho měl _VP[úmyslně udeřit hlavou do obličeje], se slovesy lokalizace i v marker rezultativu: Máš _VP[stát auto před domem]). Na druhé straně sloveso mít může selektovat VP obsahující pasivní participium. Tato konstrukce se dále vyvinula v rezultativní konstrukci: Petr už má _VP[oběd uvařený]; viz ↗rezultativ.

Další důležitá implikace konstrukčního pohledu na g. je okolnost, že není třeba připisovat význam konstrukce vždy jistému jednotlivému morfému: nositelem významu může být konstrukce jako celek. Např. význam tzv. ↗absentivu ve větě Byl jsem tancovat nelze odvodit ani ze spony ani z infinitivu, ale je vlastností celkové konstrukce.

Po počáteční fázi popírání existence g. (např. ✍Campbell, 2000) začali i někteří lingvisté pracující v teoretickém rámci ↗minimalismu diskutovat o gramatikalizačních jevech (např. ✍van Gelderen(ová), 2011). Na rozdíl od typologických přístupů, ve kterých sémantika a pragmatika hrají klíčovou roli a kde se předpokládá, že g. zahrnuje změny v sémantice, fonologii a syntaxi, tvrdí např. ✍Roberts & Roussou(ová) (2003:2), že (a) gramatikalizace je regulární případ změny parametrů, ne podstatně odlišný od jiných změn; (b) gramatikalizace je proto epifenomenální. G. není vnímána jako strukturní změna per se, protože funkční struktura je v jazykových strukturách přítomná jak před aplikací gramatikalizačních procesů, tak i po jejich aplikaci. Podle vlivného generativistického názoru (viz ↗funkční kategorie) je množina funkčních hlav univerzálně dána a jazyky se liší jenom v tom, zda jsou tyto hlavy viditelně realizovány ve struktuře n. přítomny jen ve skryté formě. Toto pojetí je v rozporu s představou hájenou v jiných přístupech, podle nichž jsou ve větě (n. v příslušném jazyce) přítomné jen ty funkční kategorie, které jsou viditelně vyjádřeny (mluví se o přístupech držících se principu WYSIWYG “What you see is what you get”). G. obnáší reanalýzu/přehodnocení lexikálních prvků jako funkčních hlav (viz ↗funkční kategorie), resp. posun funkčních hlav v hierarchii funkčních projekcí, jak ji předpokládá kartografický přístup k syntaktické struktuře (viz ↗funkční kategorie). Tímto způsobem vede g. ke změnám ve fungování operací move a merge; viz ↗minimalismus. Zatímco před g. operace move přesouvá materiál už přítomný na jiných místech ve struktuře do funkčních hlav, poskytuje po g. potřebné jednotky (už vybavené morfofonologickou formou) slovník; tyto jednotky mohou být vloženy prostřednictvím operace merge přímo do příslušných strukturních pozic (srov. ✍Roberts, 2010). Tento přístup ke g. je založen na následujících předpokladech: (1) Diachronní pohyb určitého morfému, možná probíhající po mnohá staletí postupnou reanalýzou, je vždy pohyb ve strukturní hierarchii funkčních kategorií „nahoru“; (2) sukcesivní reanalýza ve funkční hierarchii směrem nahoru je gramatikalizační stezka; (3) gramatikalizační stezka je přerušována ztrátou stupňů pohybu hlavy, což vede ke změně od move k merge. Jeden výrazný rozdíl mezi přístupem podle Robertse a typologickými teoriemi je, že Robertsův přístup nepovoluje etablování nových funkčních kategorií (funkčních hlav), což je však v rozporu s empirickou evidencí: např. slovanské jaz. původně nedisponovaly funkční kategorií vyjádřenou modálními slovesy; až v historickém období ztratila jistá lexikální slovesa v polštině a ruštině svou argumentovou strukturu a vyvíjela se v polyfunkční modální slovesa (viz ✍Hansen, 2001). ✍Roberts & Roussou(ová) (2003) považují za g. následující změny (jejich data jsou hlavně z angličtiny, románských jazyků a řečtiny): (1) verbální elementy > markery domény modality, např. sloveso > modální sloveso (např. moci), sloveso > auxiliár času (např. jsem atd.), sloveso > auxiliár kondicionálu (např. bych); (2) adverbium > ↗komplementizér (např. vždy > vždyť); (3) demonstrativum > určitý člen (lat. ille > fr. le).

Další aspekt, kterému byla věnována rozsáhlá řada studií, se týká ↗jazykového kontaktu jako důležitého faktoru spouštějícího gramatikalizační procesy (viz ↗kontaktová lingvistika). Důležitá práce je ✍Heine & Kuteva (2003), později revidovaná a znovu vydaná jako ✍Heine & Kuteva (2012), v níž autoři vyvíjejí teorii g. vyvolávané jazykovým kontaktem. Tvrdí, že se transfer gramatických struktur z jednoho jazyka do jiného jazyka odehrává v podstatě v souladu s obecnými principy g. a že tyto principy jsou vždy stejné, nezávisle na tom, zda je konkrétní případ g. důsledkem jazykového kontaktu n. nikoliv. Toto tvrzení podporují případové studie na materiálu slovanských jazyků, viz ✍Wiemer & Wälchli ad. (2012). G. vyvolanou jazykovým kontaktem lze ilustrovat č. ↗absentivem, který možná replikuje německý model: Byl jsem tancovat – Ich war tanzen. V návaznosti na ✍Heine & Kuteva (2003) lze v tomto případě mluvit o replikované gramatikalizaci vyvolané jazykovým kontaktem (replica contact induced grammaticalization), která obsahuje následující kroky: (1) Mluvčí č. si všímají, že mluvčí němčiny používají na vyjádření dočasné fyzické absence agentu konstrukce skládající se ze spony a infinitivní fráze; (2) Mluvčí č. vyvíjejí ekvivalentní konstrukci, přičemž používají jazykového materiálu, který mají k dispozici ve vlastním jazyce; (3) Mluvčí č. replikují gramatikalizační proces za použití formule analogie, tj. vyvíjejí novou konstrukci na základě spony být a infinitivu dalšího slovesa. Viz též ↗degramatikalizace, ↗funkční kategorie.