V tomto hesle je podán přehled o gramatikách češtiny, které vyšly do roku 1945. Gramatiky vycházející po roce 1945 jsou součástí hesla ↗české poválečné mluvnictví. Přehled o slovnících češtiny viz ↗slovníky češtiny.

1 Gramatiky češtiny do roku 1819

Tradice g.č. je sled většinou tiskem vydaných mluvnic, které tvoří jednotnou tradici a byly psány česky, lat. a něm. Tradice č. mluvnictví se začíná v 16. stol.; metodologicky vychází z výkladového systému gramatik lat. a jako v jiných evropských kulturách se od lat. gramatiky postupně emancipuje (v č. případě byly místy této emancipace zvláště poznávání pádového systému, slovesného vidu a slovotvorných zákonitostí). První z g.č. vůbec, Grammatyka česká B. Optáta, P. Gzella a V. Philomatha (Filomata), vyšla v Náměšti nad Oslavou r. 1533 (další vyd. celé mluvnice 1543, 1588 a 1643). Spíše než mluvnice v dnešním chápání je to česky psaná stylistická sbírka (obohacená lat. učenými obraty) uvádějící řadu ukázek a návodů, jak se vyhnout různým vadám a formulačním nedostatkům v překladu bible – Optát s Gzellem přeložili do češtiny Nový zákon (1533). Stanovisko autorů, inspirovaných Erasmovou edicí Nového zákona, bylo osvěžit tradiční č. biblický překlad odbouráním stč. jednoduchých minulých slovesných časů a racionalizací pravopisu; při návrzích se zčásti argumentovalo i mluveným č. územ. Grammatica česká českobratrského biskupa J. Blahoslava, dokončená v rukopise r. 1571, ale poté ztracená, objevená a vydaná v 19. stol. (kritické vydání M. Čejky, D. Šlosara a J. Nechutové: ✍Blahoslav, 1991), obsahuje jednak znovu text náměšťské mluvnice s Blahoslavovými komentáři a glosami, jednak Přidání …, v nichž se v 7 kapitolách pojednává o metafoře, cizích slovech, figurách, synonymech, epitetech aj. Blahoslav má o prestižním literárním jaz. biblického překladu jinou představu než jeho předchůdci z Náměště nad Oslavou. Netíhne tolik k racionalizaci a zastává se na základě své znalosti starších textů mnoha periferních a archaických jaz. prostředků. Nezanedbatelné je, že z konfesních důvodů hájí starší archaizující překlady Nového zákona vzešlé z jednoty bratrské (bratr Lukáš). Jako svrchovaný stylista, mísící ve svém vlastním jazyce č. a lat., posuzuje jazykovou správnost nezřídka ze subjektivního estetického hlediska. Svou koncepci ve stručném textu nedeklaruje ve spise Grammatica Bohemica… = Gramatyka česká … (1577) M. Benešovský-Philonomus; badatelé však oceňují novinky zřejmé z uspořádání této mluvnice: zavádí prezentaci paradigmat při popisu morfologie, spojuje na sémantickém základě slovesné tvary lišící se videm do jednoho celku; nově mluvnici vydal O. Koupil – ✍Benešovský, zvaný Philonomus (2003). Metodicky propracované a odpovídající standardu dobových evropských mluvnic je dílo Grammaticae Bohemicae […] libri duo (1603) rodilého Slováka V. Benedikta z Nudožer (Nedožery; lat. Nudozierinus); nově mluvnici vydala N. S. Smith(ová): ✍Benedikt z Nudožer (1999). V deklinaci se tu rozlišuje flexe adj. a subst., v konjugaci se dospívá na sám práh poznání slovesných vidů (rozlišování prézentního a futurálního „thematu“ sloves); v druhé knize mluvnice je zpracována syntax v dobovém pojetí, tedy hlavně vazby slov a pádosloví. Metodou i pracovním postupem se Benedikt opírá o lat. mluvnici fr. humanisty P. Rama z r. 1559; inspiruje se zvláště dichotomickým členění materiálu na co nejvíce úrovních.

V sérii g.č. 17. století navazuje na Benedikta z Nudožer nejen chronologicky práce českých jezuitů. Jako první byla delší čas po smrti svého autora J. Drachovia (Drachovského) vydána lat. psaná Grammatica Boëmica in V libros divisa (1660); jejím editorem byl M. V. Štajer (Šteyer apod.). V deklinaci se inspirovala lat. mluvnictvím a dělila subst. do deklinačních typů podle zakončení gen. sg. Drachovius také oživil zájem českých gramatiků o časomíru v č. (projevili ho už Philonomus a Nudozierinus); zájem o prozódii a metriku byl v starší evropské tradici běžnou součástí gramatiky. Sám Štajer vydal Výborně dobrý způsob, jak se má dobře po česku psáti nebo tisknouti…, krátce nazývaný Žáček (1668, 1732, 1781; nové vyd. obstarali D. Nečas: ✍Štejer, 2001, a O. Koupil: ✍Koupil, 2012 – spolu s mluvnicí Drachoviovou). Formou literárně stylizovaného vtipného č. dialogu vykládá Štajer základní mluvnické kategorie a podává č. morfologickou paradigmatiku (podle Drachovia) s vysvětlivkami a příklady, ale jen jako pomůcku pro pravopisná pravidla. Za vzorový pokládá jazyk konce 16. století, bibli Kralickou jmenuje v titulu své práce a odvolává se na její ortografii. Rok před Štajerem vydal svou mluvnici ještě J. Konstanc (Constantius), aktivní překladatel a jezuita stejně jako Drachovius a Štajer. Dvojjazyčný, lat.-čes. text je nadepsán Lima linguae Boemicae, to jest Brus jazyka českého neb Spis o poopravení a naostření řeči české (1667). Konstanc navázal na Drachovia a podobně jako Štajer ukazoval jako vzorový jazyk českých tisků kolem r. 1600. Pražský právník V. J. Rosa byl autorem mluvnice Grammatica linguae Bohemicae…, obvykle nazývané podle patitulu Čechořečnost (1672; angl. překlad G. Bettse vydal J. Marvan: ✍Rosa, 1991; č. překlady O. Koupil: např. ✍Rosa, 1996, n. ✍Rosa, 1999). Rosa napsal rozsáhlé dílo lat., 4. díl (prozódie) je podán paralelně lat. a č. Dříve se autorovi často vytýkalo hlavně neologizování (motivem bylo hlavně rozhojnění odborné slovní zásoby). Variantnost v tvarosloví a hláskosloví Rosa nejen neomezuje, ale vyhledává: vidí v ní především zmnožení možností skladu slov pro prozodické účely (délka a množství slabik pro časomíru). Sahá přitom k tradičnímu literárnímu jaz. i k hláskoslovným možnostem mluveného úzu své doby, doloženým ovšem v jaz. tisků už v 16. století. Někdy se – nejen u Rosy – anachronicky promítají pozdější představy o stylové hodnotě různých jaz. prostředků do historického jaz. materiálu. Po předchozích mluvnicích se i Rosa nejen zabýval pravidly české časomíry, ale ve stopách J. A. Komenského také sám básně v tomto systému tvořil a přidal je k mluvnici. Rosa předpokládal, že by se mluvnice mohlo užívat i jako učebnice češtiny, a projevil jasné poznání některých vlastností českého slovesa (vid, násobení a opakování slovesného děje). Z neznámé doby blízké vyd. Čechořečnosti pochází další česká mluvnice, anonymní stručná příručka Prima principia linguae Bohemicae (přetištěna ještě 1783).

V první pol. 18. stol. se stala nakladatelsky úspěšnou lat. psaná práce učitele češtiny V. Jandita (dříve mylně pokládaného za jezuitu) Grammatica linguae Boëmicae (1704, 1705, 1715, 1732, 1739, 1753), kterou vydavatelsky převzala a v rozšířené podobě od třetího vydání (1715, v ekvivalentech přibyla němčina) vydávala vusínská knihtiskárna. Od janditovských mluvnic je běžnou součástí g.č. konverzační partie. S Janditem je č. mluvnictví natolik silné, že srovnává a kompiluje předchozí práce, hlavně Rosovu a Konstancovu.

G.č. však vznikaly i na Slovensku, kde čeština fungovala jako lingua sacra („bibličtina“) v evangelickém prostředí a více n. méně byla obohacována prvky místních mluvených dialektů. Po T. Masnicyovi a D. Krmanovi ml. se č. mluvnictví věnoval P. Doležal a vydal v Bratislavě obsáhlou lat. psanou mluvnici Grammatica Slavico-bohemica (1746); mluvnice představovala koncepci literární češtiny v okruhu M. Bela a na západním Slovensku. Pozoruhodnou inovaci zavedla tato mluvnice v třídění sloves podle infinitivních tříd (v modifikované podobě tento systém později přijal J. Dobrovský); málo známý je Doležalův experiment pravopisný, sledující podněty V. J. Rosy (značení měkkosti [ď], [ť], [ň]). Podobně jako Doležal se Rosou inspiroval i učitel češtiny ve Vídni J. V. Pohl (Pól; byl i učitelem Josefa II.). Práce Grammatica linguae Bohemicae (1756) byla nejprve německou adaptací Rosovy Čechořečnosti a postupně byla modifikována (1764, 1773, 1776, 1783). Opět obsahovala i část konverzační (vyd. M. Valáška: ✍Pohl, 2007); důležitou součástí mluvnice, později kritizovanou, byl rozrůstající se slovník. I Pohl zavedl v roce 1773 pravopisný experiment rozvíjející myšlenky Rosovy. Vedle Pohla publikoval svou příručku pro výuku jazyka a literatury v Rakousku také M. Schimek (Šimek): Handbuch für einen Lehrer der böhmischen Literatur (1785). S novým přístupem hlavně k slovní zásobě (dokladová lexikografie, odpor k neologizmům) vystoupil s kritikou Pohlovy práce J. Dobrovský. Sám jednak ovlivnil své předchůdce v č. mluvnictví (F. J. Tomsa, K. I. Thám, F. M. Pelcl, J. Nejedlý), jednak vydal své vlastní práce, dlouho přijímané jako autoritativní.

Výrazným začátkem nové epochy v č. mluvnictví byla práce všestranného tiskaře a publicisty F. J. Tomsy Böhmische Sprachlehre (1782). Navázal na Doležala i Rosu a projevil smysl i pro mluvený jaz. Mluvnice měla být učebnicí č. pro Němce, proto je psána něm. – tento jazyk středoevropského školství však nebránil v užívání mluvnice rodilým Čechům. Podobně postupoval a stejně jako Tomsa byl autorem více jazykových pomůcek K. I. Thám. Jeho něm. psaná Kurzgefaßte böhmische Sprachlehre (1785) byla v konverzační části opatřena i francouzskými ekvivalenty. Produkce mluvnic a slovníků byla až do 20. let 19. století značná, koncem 18. stol. vydali své práce A. Spurný a J. Chládek, počátkem 19. stol. např. I. J. Šiessler, A. Pařízek a další. Situace se změnila od založení stolice české řeči a literatury na pražské univerzitě – g.č. publikované profesory č. se staly v další době autoritativními díly. První profesor č.jaz. na pražské univerzitě F. M. Pelcl, sám spíše historik, otiskl kromě praktické německo-fr.-č. konverzační cvičebnice (1775) něm. psanou mluvnici Grundsätze der böhmischen Grammatik (1795, 1798); textem Pelclovi přispěl i J. Dobrovský. V mnohém se v Pelclových postojích projevil vliv Dobrovského – v mírné archaizaci tvarosloví i v příklonu k přízvučné prozódii. Pelclovým nástupcem na univerzitě se stal jeho mladý žák J. Nejedlý, právník a překladatel. Jeho dílo, opět něm. psaná mluvnice češtiny (Böhmische Grammatik, 1804 díl teoretický, 1805 díl praktický), bylo vydáváno opakovaně a mírně modifikováno (2. vyd. 1809 oba díly spojilo; 1821, 1830). Nejedlý v mluvnici i svém pedagogickém působení důsledně uplatnil ideál „zlatého věku“ češtiny, kladený na konec 16. stol. a přítomný v jaz. reflexi č. od zmíněných jezuitských mluvnic 17. století do Dobrovského. Nepřipouštěl výraznější odchylky od jaz. preferovaného období, a to ani pravopisné. Proto se ve sporu reformátorů č. pravopisu („jotistů“, podle ideje Dobrovského hlavně V. Hanka a J. Jungmann) postavil na obranu tradičního tiskařského pravopisu („ypsilonistické“ stanovisko zastával vedle Nejedlého např. J. Palkovič); viz ↗pravopisné reformy.

Úhelným dílem nového č. mluvnictví byla syntetická gramatika J. Dobrovského Ausführliches Lehrgebäude der böhmischen Sprache, zur gründlichen Erlernung derselben für Deutsche, zur vollkommenern Kenntniß für Böhmen (1809). Přepracovanou ji Dobrovský vydal ještě jednou pod názvem Lehrgebäude der böhmischen Sprache: zum Theile verkürzt, zum Theile umgearbeitet und vermehrt (1819; synoptickou edici obou vyd. pořídil M. Weingart: ✍Dobrovský, 1940). V mluvnici je zpracováno tvoření slov, ohýbání a spojování slov. Zvlášť objevně a soustavně popsal Dobrovský pravidla č. derivace a kompozice, v morfologii zavedl v deklinaci subst. 9 skloňovacích typů podle rodů a zakončení nom. a gen.sg., v konjugaci dělení na třídy podle kmenotvorné přípony inf. atd. Dobrovský se orientoval na zkoumání staršího jazyka a vycházel z jazykových dokladů, proto přirozeně sáhl k staršímu jazyku, podobně jako jeho předchůdci v něm viděl ideál, který lze sdílet v nově vytvářené národně orientované kultuře. Nerozpakoval se však navrhnout úpravy pravopisné (kromě toho, že rezignoval na složité a nikdy ne důsledně rozšířené rozlišování dvojího l, navrhl rozlišování i/y podle analogie po s a z a psaní jota po c – podnět zmíněného sporu „jotistů“ s „ypsilonisty“). V tvarosloví byl poměrně archaizující a např. u přechodníků rozlišených podle rodů a čísel zaváděl systém neopírající se o žádný mluvený úzus. Dobrovského práce, i díky překladu druhého vydání gramatiky do češtiny, který vydal (✍Hanka, 1822), měly velký vliv a udaly tón celému mluvnictví 19. stol. Zájem o starý jazyk se přitom vlivem historických zájmů evropské filologie (mladogramatická škola) v následující době ještě prohluboval.

S tradicí starších g.č. souvisí produkce praktických pomůcek pravopisných, slabikářů (od 16. stol.) n. mluvnic latinských opatřených č. ekvivalenty lat. slov.

2 Gramatiky češtiny od roku 1819 do roku 1945

Tradice g.č. mezi lety 1819 a 1945 reagovala jednak na rozvoj jazykovědy jako vědecké disciplíny, jednak odpovídala na kulturní poptávku rozvíjející se českojazyčné kultury a školy v českých zemích. O výkladový systém mluvnice J. Dobrovského – přímo n. prostřednictvím překladu mluvnice pořízeného V. Hankou n. prostřednictvím opakovaně vydávané mluvnice dlouholetého pražského profesora č. řeči a literatury J. Nejedlého (1804–1805, 1809, 1821 a 1830) – se pak opíraly mnohé č. mluvnice, učebnice a jaz. příručky následujícího období, v jistém smyslu až do J. Gebauera; do 50. let 19. stol. jich vyšlo několik desítek z pera autorů jako J. E. Schmitt, J. L. Ziegler, J. Filcík, F. Novotný, A. Liška, M. Sychra, N. Vaněk, J. N. Sýkora, J. B. Malý, J. N. Konečný, J. Sl. Tomíček, F. Řezáč-Polehradský, V. V. Tomek aj. Vysloveně v linii osvědčených předchůdců se držela příručka Ausführliches, theoretisch-praktisches Lehrbuch der böhmischen Sprache für Deutsche (1839, 1843, 1850, se zkráceným názvem 1859) T. Buriana, nástupce M. Z. Poláka v profesuře češtiny na vojenské akademii ve Vídeňském Novém Městě. Prostor prestižního kulturního č. jazyka přesto nebyl v té době ještě pevně vymezen. Zčásti v reakci na slovenskou jazykovou emancipaci, směřující k štúrovskému osamostatnění kulturní slovenštiny (viz ↗slovenština), se experimentovalo s obohacováním tradiční literární č. z mluveného jazyka na širším česko-moravsko-slovenském území. Nářeční prvky moravské se snažili uplatnit v prestižním jazyce ve svých mluvnicích K. Kysela, zpočátku i A. V. Šembera a před nimi ještě zejm. T. Fryčaj, který tak již počátkem 20. let 19. stol. připravoval cestu tzv. „moravskému separatismu“ jazykovému let 30. a 40. (✍Hýsek, 1909). Gramatická díla F. D. Trnky, V. P. Žáka a F. C. Kampelíka jsou však spíše „integrační“ než „separatistická“, obohacování kulturní č. je v nich motivováno mj. snahou udržet česko-slovenskou jazykovou jednotu. Tyto pokusy však narazily na rozhodný odpor F. Palackého, J. Jungmanna a kruhů kolem pražského Muzea (Matice česká – tato skupina měla také rozhodující vliv na probíhající úpravy českého pravopisu, viz ✍Tešnar (2000); viz také ↗pravopisné reformy). Tyto polemiky je zapotřebí studovat v souvislosti s dobovými snahami o redefinici prestižního kulturního kódu a zčásti odhlédnout od pozdější ustálené jazykové situace – jinak působí jako výstřední, až nepochopitelná epizoda v dějinách reflexe prestižní češtiny.

Stranou základního proudu č. gramatikografie stály Počátky vědecké mluvnictví českého (1843) F. M. Klácela, na č. ilustrovaná hegelovská filozofie jaz. Metodologicky jsou pozoruhodné tím, že obsahují myšlenku o onomatopoickém původu slov a řeči vůbec a zakládají svůj výklad na logických operacích, takže jsou svého druhu – ve formě odpovídající době – předchůdcem některých pozdějších jazykovědných teorií a hypotéz, např. učení o ↗elementární příbuznosti v etymologickém bádání n. postupů logickosémantické analýzy v gramatice. Do jazykověfilozofické linie patří i práce I. J. Hanuše, např. Zkouška, jak by skladba a tvarosloví české návodem rozborným v nově uspořádati se daly (1866); i ony však zůstaly bez většího vlivu na vývoj č. mluvnictví. Hanušovy projekty se jeho současníkům jevily „nevěcné“.

Z g.č. 50.–70. let se Srovnávací mluvnice jazyka českého a slovenského (1857) rodilého Slováka M. Hattaly vyznačuje tím, že se v ní výklad mluvnice začíná od syntaxe a výklad syntaxe od věty. Hattala, pražský profesor slavistiky a jazyková autorita pro češtinu i slovenštinu, osvědčoval smysl pro živou řeč své současnosti a čerpal doklady z žijících spisovatelů, z výtvorů ústní slovesnosti i z nářečí. V 50. letech kladl náročné požadavky na g.č. indoeuropeista A. Schleicher (✍Schleicher, 1850; ✍Schleicher, 1851). Jeho mladogramatickým nárokům postupně stále více odpovídaly mluvnice č. až do Gebauera – šlo hlavně o to, aby se jádrem a východiskem vědeckého zpracování č. stala historická mluvnice. Běžně však měly g.č. praktické zaměření n. to byly přímo mluvnice školní a mluvnice pro německy mluvící n. německy vzdělané uživatele; opakovaně byly vydávány mluvnice J. S. Tomíčka (1850, 8. vyd. 1867), mluvnice pro nižší třídy gymnázia a reálky K. Kunze (1863 a častěji; 7. vyd. 1883), Česká mluvnice Fr. O. Mikeše (1867, 1875), dále školní mluvnice C. Říhy, M. Kováře, J. Berana, V. Plánského aj. Mluvnická doporučení s frazeologií a slovníčky spojovaly příručky jazykové správnosti vycházející v té době hojně s názvem ↗brusy, převzatým z mluvnice jezuity J. Konstance (1667). Největší autoritu měly brusy vydávané komisí Matice české (1877, 1881 a 1894).

Z vědeckého hlediska vynikla zásluhou autorova vlastního výzkumu jazykového materiálu a důsledností výkladové soustavy dvojdílná Grammatika jazyka českého pro nižší gymnasia V. Zikmunda (1865–1866; 2. vydání rozšířil o skladbu J. Gebauer) a dvojdílná Mluvnice jazyka českého pro školy střední a ústavy učitelské M. Blažka a F. Bartoše (1877–1878 a častěji; Blažek napsal I. díl, nauku o slově, Bartoš II. díl, skladbu), v níž autoři uplatnili i srovnávací aspekt slovanský a opírali se o originální jaz. materiál. Zvýšený zřetel této gramatiky k jaz. úzu vskutku současnému neopustil pak už ani další školní g.č., jako byly např. Böhmische Grammatik für deutsche Mittelschulen und Lehrerbildungsanstalten (1881) F. Vymazala n. dvojdílná Česká mluvnice pro školy střední a ústavy učitelské (1889–1890) E. Kováře. Povahu kompromisu mezi školní mluvnicí a věd. gramatikou měly – podobně jako mluvnice Blažkova a Bartošova – i novočeské mluvnice J. Gebauera, a to jak už jeho Uvedení do mluvnice české (1876), tak zejm. Mluvnice česká pro školy střední a ústavy učitelské (I. Nauka o slově, II. Skladba, oba díly 1890). Druhá z nich se dočkala po několika opravovaných vydáních dalšího zpracování od V. Ertla (1914, 1918–1919, 1920 I. díl, 1921 II. díl, 1924, 1926) a sloužila v prvních decenniích 20. stol. nejen jako nejdůležitější učebnice školní, ale i jako prestižní příručka pro veřejnost, a přinášela také základní vědecké poučení o č. Upravené verze Gebauerových školních mluvnic vydával K. Novák. Odbornější cíle sledovala Příruční mluvnice jazyka českého pro učitele a studium soukromé (1900, 2. vyd. 1904), obsahující v duchu dobového přístupu k jazyku jako historickému organismu více výkladů historických. Představovala druhou linii Gebauerova úplného zpracování novočeské gramatiky, které dosáhlo posléze v úpravě F. Trávníčka šest vydání; poslední z nich neslo název Gebauerova Příruční mluvnice česká pro učitele a studium soukromé (1939). Z Gebauerových mluvnic vycházela už v jeho době většina učebnic a gramatik dalších, i úřední Učebnice jazyka českého autorů A. Fafla a F. Stýbla (1897), cvičebnice a mluvnice K. Nováka (od r. 1901), Rukověť českého jazyka T. Glose (asi od r. 1909), Česká mluvnice školám obchodním a ústavům příbuzným J. Vycpálka a P. Zenkla (od r. 1910) aj. Osobitě pojal svou Českou mluvnici pro nižší střední školy a ústavy příbuzné J. Loriš (1899 ad., ještě i 1908); opřel se zčásti o L. Sütterlina a jeho Die deutsche Sprache der Gegenwart (1900) a syntax pojal – na rozdíl od doby Hattalovy – jako syntagmatiku. V duchu Gebauerově napsal pro německou edici Sammlung Göschen praktickou třídílnou příručku č. Gebauerův žák E. Smetánka (1914); jednu její část – vedle konverzace a čítanky se slovníkem – tvořila stručná, ale na úrovni dobového vědeckého poznání koncipovaná Tschechische Grammatik (1914).

V meziválečném období sloužila potřebám naší bohemistiky i školní a kulturní praxe kromě úprav mluvnic Gebauerových také Příruční mluvnice jazyka českého A. Gregora (I. Skloňování, 1923; II. Časování, 1924), který byl i autorem Mluvnice jazyka českého pro vyšší třídy středních škol (1932, upravené vyd. 1937, ještě i 1945 a 1946); jeho gramatiky nevybočovaly ani způsobem zpracování, ani obsahem preskripce z gebauerovské linie. V užívání byly též další školské příručky, z nichž moderní koncepce jaz. v duchu pražské školy a její „jazykové kultury“ (viz ↗jazyková kultura, ✍Havránek & Weingart, 1932) se uplatnily zvl. v středoškolských učebnicích, které vycházely společnou prací B. Havránka, L. Kopeckého, E. Starého a A. Získala (od r. 1933). F. Trávníček napsal materiálový náčrt mluvnické stavby č. zprvu jako úvod k Vášovu a svému Slovníku jazyka českého (1. vyd. 1937) a pak i samostatně s názvem Stručná mluvnice česká (1941, 1943, 1945).

Pro mluvnictví 19. stol. byl důležitý výše zmíněný postupně sílící akcent na historickou mluvnici (✍Pleskalová, 2007). Sérii mluvnic staročeských a historických zahájil stručný nárys V. Hanky v Uvedení k 1. sv. edice Starobylá skládanie (1817). Na mnohem vyšší úrovni byl podobně míněný mluvnický úvod k Výboru z literatury české z pera P. J. Šafaříka (Počátkové staročeské mluvnice, 1845), ucelený obraz stč. v hláskosloví a tvarosloví s poznámkami ze syntaxe (překlad do něm. od J. A. Smoleře, Elemente der altböhmischen Grammatik (1847, 1867), vydal J. P. Jordan; práce si velmi cenil ✍Schleicher (1850) a představoval si, že na tomto základě by měla být napsána ideální vědecká mluvnice češtiny. Autorem Staročeské mluvnice (1860 a 1864, vyd. z r. 1869 v úpravě E. Novotného, také 1883) byl F. B. Květ. Nový materiál i nové výklady přinesl naproti tomu Nákres mluvnice staročeské (1870) zkušeného editora J. Jirečka; i toto dílo bylo však z větší části rychle antikvováno moderněji orientovanými výzkumy, které začala podnikat generace gebauerovská. Fundamentální vědecké dílo vytvořil na tomto úseku J. Gebauer: z Historické mluvnice jazyka českého vyšly za autorova života svazky I. Hláskosloví (1894, reprint 1963), III. Tvarosloví I: skloňování (1896, reprint 1960), III. Tvarosloví 2: časování (1898, reprint 1958); posmrtně pak péčí F. Trávníčka díl IV. Skladba (1929, reprint 2007). Proponovaný II. díl, který měl obsahovat tvoření slov, nevyšel vůbec. Je to spíš mluvnice stč. (jádrem je jaz. materiál od prvních č. dokladů do 15. stol.) než historická (pokrývající české jaz. dějiny jako celek), i když své výklady Gebauer až do souč.jaz. a jeho dial. dovedl; v prezentaci a výkladu materiálů stč. je fundovanost a spolehlivost díla dodnes nepřekonaná. I na počátku 20. stol. nakonec rafinované a metodologicky promyšlené výklady týkající se staré češtiny většinou těží z materiálu sesbíraného Gebauerem a jeho spolupracovníky. Stručné Uvedení do mluvnice staročeské (1902, 1913, ještě i 1936) F. V. Autraty, s těžištěm v tvarosloví, sledovalo mnohem méně náročné, školské cíle stejně jako náčrty stč. mluvnice v některých čítankách a výborech ze stč. literatury. Po 1. světové válce se o syntetické zpracování č.hist. gramatiky pokusil F. Liewehr, ale tiskem vyšel pouze jako první část (vokalismus) s názvem Einführung in die historische Grammatik der tschechischen Sprache I: Lautlehre (1933). Skutečnou kompletní příručkou tohoto typu (bez syntaxe) se stala až Historická mluvnice československá (1935) F. Trávníčka. Na rozdíl od Gebauera, u něhož převažuje popis stč. stavu, vkomponoval Trávníček do své gramatiky soustavněji i rozsáhlý materiál z č. nářečí a prohloubil celkové historické, vývojové pojetí zkoumané látky.